Jan Husák, 12. ledna 2008
Tlak na diverzifikaci energetických zdrojů obrací pozornost Evropy i Česka směrem ke Kaspickému regionu s jeho zásadními zásobami ropy i zemního plynu. O významu této oblasti, energetické bezpečnosti, problematických vztazích s Ruskem a nejednotnosti Evropy hovoří Mikuláš Rakovský, ředitel středoevropského zastoupení firmy Ukrtransnafta. Jde o státem vlastněnou ukrajinskou společnost spravující například pro Česko životně důležitou síť ropovodů Družba.
Jaký je největší problém Česka v souvislosti s dodávkami ropy?
V prvé řadě samozřejmě minimum vlastních zdrojů. Druhým hlavním problémem je, že ČR nemá přístup k moři. Ten je totiž mimořádně důležitý z hlediska infrastruktury, neboť každá přímořská země má vybudovaný svůj vlastní terminál a může tak získávat ropu z jakýchkoliv zdrojů. Na druhou stranu pokud si ale sečteme náklady na dopravu ropy supertankery, stejně dojdeme k tomu, že ropovod je jednoznačně nejspolehlivější a nejlevnější.
Společnost Ukrtransnafta se zabývá právě dopravou ´černého zlata´. Jak hodnotíte českou-ukrajinskou spolupráci například v MERO projektu?
Naše vztahy s MERO (Společnost obhospodařující českou část ropovodu Družba a IKL) jsou rozhodně nadstandardní. Dnes se hodně zaměřujeme na projekt ropovodu Oděda – Brody, který pokračuje Družbou na Slovensko a do Česka. Pokud ten má být funkční, musí Ukrtransnafta zajistit svou část na stejné kvalitativní úrovni, jakou má MERO v Česku. A to ať z hlediska technického, tak třeba i v oblasti softwarového vybavení. Z ukrajinské strany je zájem osvojit si všechny zkušenosti českého ropovodu, protože ten je jediný v bývalém RVHP, který transportuje víc druhů ropy díky potrubí Ingolstadt – Kralupy.
V posledních letech se i u nás v Česku čím dál více skloňuje pojem energetická bezpečnost. Jak si v této souvislosti stojí právě Kaspický region?
Z hlediska diverzifikace dodavatelů ropy je samozřejmě mimořádně důležitý. Navíc je pro Českou republiku také technologicky nevyhnutelný, neboť rafinérie v Kralupech je uzpůsobena na lehkou ropu a právě ta ázerbajdžánská zde má své nezastupitelné místo. A nemalou roli hrají dodávky ropy z Kaspiku i při jednáních s Ruskou federací, kde mají neocenitelný vliv na dohadování cen a celkových podmínek dodávek surovin. Je to jednoduše další karta, se kterou můžete při takových jednáních hrát.
Už jste částečně nakousl otázku Ruska. Jaký je jeho vliv na vývoj v kaspickém regionu a jaké případné negativní následky může mít pro ČR?
Samozřejmě že Ruská federace je silná a má přesně stanovené své energetické zájmy ve světě. Základem její strategie je prodej ropy ze svých přístavu na Baltu, v Černém moři a prostřednictvím nových ropovodů do Číny. Svoje geopolitické zájmy si však určitě bude prosazovat i v teritoriích svého někdejšího silného vlivu, včetně střední Evropy. Kaspik a Kavkazské republiky samozřejmě rovněž spadají silně do její sféry vlivu a protože jsou to země, které by Rusku svým způsobem mohly konkurovat v ropě, tak je samozřejmě velmi choulostivá záležitost, kdo se tam jak prosadí. Rusové obecně využívají historické postavení z dob sovětského svazu, kdy ropovody byly stavěné tak, že ropa z Kazachstánu či Ázerbajdžánu tekla přes ruské území. I když oni se samozřejmě po nezávislosti snaží osamostatnit, to je například otázka ropovodu Baku – Ceyhan.
A jaká vidíte nejcitlivější místa tohoto regionu, pokud tedy pomineme ruský vliv?
Celé toto teritorium je taková žhavá země s nevyjasněnými politickými problémy, vše je tu ještě živoucí. Což má své dopady i na chování na trhu. Ale třeba Kazachstán se už začíná stávat standardním partnerem vůči světovým hráčům, podobně i Ázerbajdžán. Ten otevřel dveře západním partnerům, působí zde na patnáct konsorcií, které spolupracují na těžbě, výzkumu k dopravě, takže lze očekávat, že situace časem stabilizuje a země regionu se stanou významnými hráči na světovém energetickém poli.
Na Kavkaze působí společností více, ať už ze Spojených států, Evropy či třeba Ruska. Tím samozřejmě dochází ke konkurenci a soupeření zejména v otázce infrastruktury. Jakým způsobem se může situace vyvíjet? Dojde k rozdělení zájmů, spolupráci nebo lze očekávat spíše střety?
Těžko říct. Podle mého názoru zde ale v budoucnosti nebudou jen jednoznačně černobílé vztahy, naopak budou pestrobarevné. Kapitál nemá hranice a pokud bude opravdu docházet k jeho promíchávání a budou vítězit ekonomické zájmy účastníků byznysu, tak by to mělo mít pozitivní charakter. Samozřejmě doufám, že nezvítězí tendence k silnému prosazování teritoriálních nebo geopolitických zájmů jednotlivých velmocí, že budeme svědky spíše globalizace a účasti kapitálu z mnoha stran.
A co EU? Měla by se více zapojovat do aktivit na Kavkaze?
S Evropskou unii mám trochu těžké srdce, ona je hodně deklarativní ve vyjadřování záměrů a zájmů, ale v praxi „skutek utek“. Potvrzuje se to i v energetické politice vůči Ruské federaci, kdy má Unie jednoznačně výhrady k jednání ruských aktérů na trhu plynu a ropy, ale potom Německo, nebo Francie či Itálie na bilaterální úrovni uzavřou s Ruskem jiné dohody, úplně odlišné od toho, na čem se Evropská unie společně zavazuje. A to platí i pro vztah EU a Kaspiku, kde se nejspíš budou prosazovat zájmy jednotlivých společností a firem, které tam již působí, ale nějaký ucelený postup EU nevidím jako reálný.
Takže se nemyslíte, že by mělo smysl více usilovat o společné aktivity?
Samozřejmě smysl to má vždycky, vezměte si třeba případ Inogate. (Program INOGATE podporuje propojování potrubních systémů, zlepšení dopravy ropy a plynu do EU, snaží se podpořit bezpečnost dodávek a získat další soukromé investory pro regiony Kavkazu a černého moře). Ty aktivity jsou vždy dobré, jen je otázka jestli dosahují výsledků, které mají před sebou …
Vraťme se k samotné Ukrtransnaftě. Jedná se o monopol stoprocentně vlastněný ukrajinskou vládou. Jak se stavíte vy a vaši kolegové k privatizacím transportních energetických společností, jak se o tom debatuje například v případě polského PERNu?
Ukrtransnafta je zatím jednoznačně státní akciová společnost a nutno říci, že prakticky ve všech zemích bývalého bloku RVHP to funguje na stejném principu, i české MERO je nakonec v rukou státu. Jedinou výjimkou je slovenský Transpetrol, jehož 49 procent bylo odprodáno soukromému vlastníkovi, ale momentálně běží proces, podle kterého by se měl tento podíl zase vrátit pod kontrolu státu. Ropovody jsou jednoduše společnosti strategického charakteru a na Západě jsou buď budovány konsorcii, kdy zainteresované rafinérie vystaví ropovod a poté ho také obhospodařují, nebo jsou ve státních rukou. Odevzdávat je někomu mimo rafinérie nedává smysl.
Tlaky tu ale jsou…
Samozřejmě. Vždyť jde o klíč k infrastruktuře a rafinériím.
Do jaké míry jsou společnosti vlastněné státem podnikatelsky autonomní a do jaké míry zde působí vliv a zájmy státu?
Já si myslím, že v obou tady diskutovaných společnostech, tedy MERO a Ukrtransnafta, je vysoce profesionální management, který za jejich chod jednoznačně odpovídá. Nějaké direktivní řízení státu myslím není přítomno, jedná se spíše o kontrolu přes akcionářská práva.
Rozhovor proběhl v rámci mezinárodní konference Energetická bezpečnost Kaspického regionu, kterou v polovině listopadu pořádalo Centrum ázerbajdžánských a kaspických studií Mezinárodního politologického ústavu v Brně. Do aktuální a ostré debaty nad zmíněnou problematikou se zapojili diplomatičtí zástupci Ázerbajdžánu, Turecka, Kazachstánu či Ruska, představitelé energetických firem RWE Transgas, Vemex či Ukrtransnafta či zástupci Ministerstva zahraničních věcí.
Autor: Jan Husák