Lukáš Tichý, Euroskop, 4. listopadu 2008
Energetické partnerství mezi EU a Ruskem, založené na právním závazku obou stran dodržovat jednotná pravidla, by bylo oproti současné praxi pokrok. Rusko se však snaží znovu získat vedoucí roli v postsovětském prostoru a Evropa proto nemůže spoléhat pouze na něj, řekl v rozhovoru pro Euroskop ředitel Pražského institutu bezpečnostních studií Jiří Schneider. Alternativu k ruským dodávkám zemního plynu může za jistých okolností představovat Írán, se kterým má dobré vztahy Turecko.
Guy Chazan 16. června letošního roku pro americký deník The Wall Street Journal napsal: „Během studené války byl poměr sil mezi velmocemi určován podle počtu jaderných hlavic. Nyní je novým bitevním polem evropský energetický trh a zbraněmi určující poměr sil jsou ropovody a plynovody a Rusko vyhrává.“ Můžeme současnou situaci takto zjednodušit?
Ano, vede se „boj“ o pravidla ekonomické soutěže v energetice. Evropa a Rusko jsou v asymetrickém postavení, Evropa buduje společný energetický trh jako prostor pro konkurenci více aktérů, zatímco Rusko staví na velkých státních firmách, které se snaží evropský trh ovládnout. Nebyl by důvod k obavám, pokud by Gazprom respektoval evropská pravidla alespoň v té míře jako Microsoft a pokud by EU dostatečně diverzifikovala energetickou infrastrukturu.
Měla by EU při vyjednávání s Ruskem o nové Dohodě o partnerství a spolupráci hrát klíčovou roli energie nebo spíše by měla být uzavřena samostatná smlouva o energetickém strategickém partnerství mezi EU a Ruskem?
Pokud by energetické partnerství znamenalo právní závazek obou stran dodržovat jednotná pravidla na základě principů energetické charty a zavedlo by standard bilaterálních dohod členských států s ruskými partnery, byl by to oproti současné praxi pokrok. Nevidím však dostatek vůle na ruské straně, premiér Putin zpochybňuje dokonce i vstup Ruska do Světové obchodní organizace (WTO).
Mohou jednání o energetické politice mezi EU a Ruskem nějakým způsobem ovlivnit klesající ceny ropy, na nichž je ruská ekonomika z velké části závislá?
Krátkodobě nikoliv. Z dlouhodobého hlediska je pro Rusko pokles cen ropy spolu s globální finanční krizí opravdovou hrozbou. Rezervy, které Rusko akumulovalo v posledních letech mohou zmizet dříve než si ruská vlády myslela.
Byla jednou z hlavních motivací ruské účasti v gruzínském konfliktu geopolitická snaha získat kontrolu nad tranzitem ropy a zemního plynu z Kaspického moře do Evropy?
Znejistění investorů do kavkazského energetického koridoru bylo vítaným vedlejším účinkem ruské vojenské akce v Gruzii, primární motivací však byl ruský zájem na znovupotvrzení vedoucí role v postsovětském prostoru.
Může být v budoucnu iránský zemní plyn alternativou ruského zemního plynu?
Íránský plyn je jednou z mála alternativ k ruskému plynu. Írán jako dodavatel zemního plynu by Západu nemusel vadit, pokud by prostředky z jeho prodeje neinvestoval do vojenských programů a vývozu revoluce.
Jakou roli při vyjednávání s Iránem o případných dodávkách zemního plynu může sehrát Turecko, které má dobré energetické vztahy s Iránem?
Turecko je si vědomo své klíčové transitní role v energetice. Obchoduje s Íránem ve vlastním zájmu, aby zlepšilo svou vyjednávací pozici vůči Rusku. Nejsem se však jist, zda je ochotno hrát roli jakéhosi energetického mouřenína Evropy, aniž by pokračovala jeho integrace do EU.
Jaké lze spatřovat hlavní příčiny neúspěchu v současné době spíše jen ambiciózního evropského plánu výstavby plynovodu Nabucco, na rozdíl od ruského protějšku South Stream?
Důvodů je více, ale hlavní tkví v tom, že pokud nemá konsorcium pro stavbu plynovodu nasmlouvané dodávky plynu a navíc ani nemá dostatek dlouhodobých investičních prostředků pro svůj projekt, těžko může soutěžit s investorem, který disponuje obojím. Do propuknutí globální finanční krize jsem neúspěch Nabucco pokládal za dočasný, nyní si tím nejsem jist.
Autor: Lukáš Tichý, externí spolupracovník Euroskopu