Euroskop. Marie Bydžovská, 17. října 2008
Na letošní pražskou konferenci Forum 2000 přijel také André Glucksmann (1937), jeden z nejuznávanějších současných francouzských filosofů. Je řazen mezi tzv. nové filosofy, kteří v šedesátých letech podporovali protestní hnutí a současně se až do roku 1989 stavěli proti komunistickým režimům ve východní Evropě. Během nabitého programu konference si André Glucksmann našel čas také na krátký rozhovor pro Euroskop. Zeptali jsme se ho na jeho postoj k otázkám, které Evropa nyní musí řešit.
V jednom rozhovoru jste mluvil o laxním pohledu Západu na hrůzy v Čečensku a řekl jste, že v Grozném „Evropská unie sežrala svůj rodný list“. Jak se zachovala EU v souvislosti s novou ruskou agresí na Kavkaze?
Nejdříve proč jsem řekl, že v Čečensku sežrala Evropská unie svůj rodný list. Již jsem několikrát zmiňoval, že současná Evropa se zrodila ze tří odmítnutí. Za prvé z odmítnutí nacismu běhěm světové války; za druhé z odmítnutí komunismu, které vyvrcholilo pádem železné opony v roce 1989; a za třetí z odmítnutí kolonialismu a koloniálních válek, o čemž se tolik neví. Jednalo se například o Holandsko nebo Anglii, které teprve poté, co se vzdaly kolonialismu, se mohly stát součástí moderní jednotné Evropy. Takže Evropa je antinacistická, antikomunistická a antikolonialistická. V Čečensku Rusko vedlo agresi komunistickými metodami a byla to vlastně koloniální válka. Mělo to také jakési konotace k hitlerovské minulosti, v tom smyslu, že první město, které bylo srovnáno se zemí od roku 1944, kdy to udělal Hitler s Varšavou, byl Groznyj v Čečensku. Město předtím mělo 400 000 obyvatel a oběťmi byli kromě vojáků nejen čečenští civilisté, ale i ruští civilisté. A Evropa v tuto chvíli nezareagovala. V případě Gruzie se EU zachovala o něco lépe, protože nedopustila, aby se ruská armáda zmocnila Tbilisi a sesadila Saakašviliho.
Řekl jste, že tři intelektuální pilíře, na kterých stojí Evropská unie jsou antihitlerismus, antikomunismus a antikolonialismus. Toto negativní vymezení Evropy ale de facto znamená, že u kolébky sjednocující se Evropy stáli Hitler se Stalinem… Není to trochu „vada na kráse“?
V žádném případě to nevrhá na Evropu špatné světlo. Evropa se během 20. století musela vypořádat s různými výzvami, byla nucena na ně odpovídat. Je to něco podobného jako v medicíně, kde pokrok probíhá odpovídáním na výzvy a vymezováním se vůči různým chorobám.
Neexistuje ale positivní vymezení Evropy? Má být například součástí preambule myšlené evropské ústavy zmínka o křesťanství?
Otázka křesťanství je dnes již úplně mimo debatu. Nejvíce by se hodilo i v souvislosti s preambulí Evropské ústavy zmínit slova Jana Pavla II., který řekl, že Evropané žijí jako kdyby Bůh neexistoval. A křesťanství ani není jediným kořenem Evropské unie nebo evropské civilizace. Evropa má kořeny také například v řecké kultuře.
Ještě bych se vrátila ke Gruzínské krizi. Při ní se ukázalo, že Evropa byla v přístupu k Rusku rozdělena. Nejvíce se rozdílnost projevila v přístupu Polska a Německa k Rusku. Kde myslíte má nesoulad mezi „starou“ a „novou“ Evropou své kořeny?
Nedošlo k jednoznačnému rozdělení mezi „staré“ a „nové“ země Evropské unie. Mezi zeměmi, které zaujaly tvrdý postoj vůči Rusku byly i severské státy. Tyto státy nezažily zkušenost komunismu. V tomto ohledu proto nelze dělat závěry. Nicméně je pravda, že problematika vztahu k Rusku je složitá. Jedná se o rozdílný konceptuální přístup vůči Putinismu a současnému Rusku, v němž rozhodně existuje velký rozdíl mezi Německem a Polskem.
Jaká by podle Vás měla být strategie evropské politiky vůči Rusku?
Zcela evidentně by měla být podporována lidská práva a naopak odmítnuta agrese a nedemokratické prostředky. A to nejen obecně, ale i v individuálních případech, jako byly případy Chodorovského nebo Anny Politkovské. Dále je nezbytný shodný postoj v energetické politice, jednotný přístup k Rusku v energetických otázkách. V současné době jsou totiž tací, kteří se snaží využít nejednotnosti Evropy. Musíme si však zároveň uvědomit, že Rusko potřebuje své energetické suroviny prodat.
V posledních francouzských volbách jste podpořil Sarkozyho. Mohl byste krátce okomentovat jeho zahraniční či evropskou politiku, zvláště s ohledem na francouzské předsednictví EU?
V případě Gruzie se Sarkozy angažoval v zastavení postupu ruské agrese. Byl aktivní při řešení finanční krize. Ve všech ohledech je velmi proevpropský. Určitě je proevropštější než jeho předchůdci. Nejen více než Chirak, ale i více než socialisté, kteří ve své době podporovali Vladimíra Putina. Vzpomeňme na to, že Chirak při jedné příležitosti dokonce vzkázal zemím střední a východní Evropy, že zmařili příležitost „držet hubu“.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop