Hostkou dalšího dílu podcastu Tvoříme Evropu je kulturní diplomatka, bývalá ředitelka Českého centra v Bruselu a podcasterka, Jitka Pánek Jurková. Jaká je česká kulturní diplomacie? Jaké hodnoty a umělce by mělo Česko exportovat do zahraničí? Jak vypadá práce v Českém centru v Bruselu, zejména v období českého předsednictví v Radě EU? Jaké projekty České centrum organizovalo během předsednictví? A co radí kulturní diplomatka zájemcům o tuto profesní oblast? Poslechněte si další epizodu, nebo si přečtěte její zkrácenou verzi v tomto článku, a dozvíte se odpovědi na nejen tyto otázky.
KULTURNÍ DIPLOMACIE A ČESKÁ REPUBLIKA
Co je to kulturní diplomacie a čím Vás tato oblast zaujala natolik, že jste se jí začala věnovat?
Kulturní diplomacie je oblast, která podle mého musí nutně zaujmout každého, protože je to docela fascinující kombinace zahraniční politiky a komunikace jako takové s velkým důrazem na kulturu. V zásadě si myslím, že každý z nás jsme se s ní v některém bodě potkali, třeba když jsme si přečetli knihu, nebo když jsme viděli na sociálních sítích nějaký obsah ze země, kterou buď ještě neznáme tak dobře, nebo se kterou máme nějaké stereotypní spojení nebo představy a vlastně v nás ten kulturní nebo jiný obsah vzbudil sympatie nebo zájem se dozvědět víc. Tohle je myšlenka, se kterou kulturní diplomacie pracuje. Zkrátka chce získávat na svoji stranu zahraniční publikum, ať už prostě zvědavce nebo sympatizanty, či přímo podporovatele. Obecně ten předpoklad, se kterým kulturní diplomacie pracuje, a který byl teoretizován zejména Josephem Nyem v 90. letech v konceptu takzvané soft power, je, že státy mají k dispozici nejenom peníze a zbraně, ale taky jakýsi symbolický kapitál. Kulturní diplomacie se ho zkrátka snazší budovat skrze prostředky téhle takzvané měkké moci. V užším slova smyslu je to kultura jako taková – umění, výstavy, překlady knih, což je její oblíbený prostředek, ale v širším slova smyslu taky třeba gastronomie, sportovní akce, nějaké hodnoty a samozřejmě v současnosti i komunikace na sociálních sítích.
Jak se České republice daří využívat kulturní diplomacii ke zviditelnění jak kultury, dědictví tak hodnot?
Česká republika má vlastně docela dobrou startovní linii, protože hned v 90. letech se podařilo založit síť kulturních institutů Českých center. Ta letos shodou okolností slaví 30 let a přesně to je možná i dobrý moment tenhle podcast natočit. Česká centra jsou takový standardní kulturní institut jako má řada dalších evropských zemí – Rakousko, Německo a Francie, ale samozřejmě i Spojené státy se svými Americkými centry. To myslím, že je velmi důležitý moment, že máme tuto kulturní infrastrukturu, která je už úplně stabilní a profesionalizovaná a působí v řadě zemí.
V posledních letech se začala ta síť rozšiřovat i výrazně mimo Evropu, což je takový běžný trend. Jedno z posledních Českých center bylo otevřeno v Káhiře a má tím pádem i profesionály a nástroje, které může využívat. Na druhou stranu ale česká kulturní diplomacie, jak jsme teď i myslím docela systematicky s Eliškou Tomalovou popsaly v knize, která bude vycházet na konci tohohle roku a bude se věnovat české kulturní diplomacii, nemá úplně perfektní strategickou linii.
Tohle je její největší slabina, která je dlouhodobá, která myslím vychází ze spousty věcí, včetně toho, že my v Čechách na abstraktní debaty o prezentaci moc nejsme, na rozdíl třeba od Poláků, kteří tohle dělají mnohem důkladněji. To není plus nebo mínus, to je zkrátka konstatování, takže vlastně až docela donedávna nebyla moc jasná strategie, jak tu kulturní diplomacii vědomě budovat. Samozřejmě fungovala Česká centra, ale důležitým předpokladem kulturní nebo veřejné diplomacie obecně je, aby tahle linie byla v nějakém souladu a v souzvuku se zahraniční politikou, a to je to, co my jsme myslím nebyli vždycky schopni úplně vytěžit. Až v roce 2019 vznikla pořádná koncepce jednotné zahraniční prezentace. Tahle koncepce ale zůstala být jenom koncepcí, to znamená, že je to vlastně celkem takový abstraktní dokument, na který potom nenavázala detailní strategie. Dobré je, že potom vznikla Komise pro jednotnou prezentaci, ale ačkoli se schází a je důležité, že jsou v ní prezentovány a přítomny všechny možné resorty a další příspěvky, které samozřejmě mají nějaký dopad na to, jak se Česká republika prezentuje v zahraničí, nemá úplně velkou exekutivní pravomoc, takže je tady ještě pořád prostor, kam českou kulturní diplomacii posouvat.
Já jsem vlastně takovým důvěřivým pozorovatelem, nebo i případně jejím účastníkem v tom slova smyslu, že myslím, že ty jednotlivé kroky se dějí. V poslední době například bylo Expo včleněno do sítě Českých center – Česká kancelář Expa, a to je samozřejmě jeden z důležitých momentů nějaké jednotnější prezentace navenek v dalších letech. Takže prostě postupný pokrok, ale myslím, že vědomí o tom, že nejsme ještě strategicky tam, kde bychom měli být, existuje, a že se zkrátka dějí nějaké postupné kroky v tomhle směru.
Co jsou z Vašeho pohledu kulturní diplomatky ty hodnoty, umělci a umění, které by Česko mělo exportovat do zahraničí?
Otázka na hodnoty je určitě dobrá, protože z vědomého setu hodnot by to vycházet samozřejmě mělo a potřebujeme na to nějakou širší diskuzi. Na druhou stranu mi připadá, že současná mezinárodní situace, to znamená důsledky ruské agrese vůči Ukrajině, vedly k jistému pozvednutí, jak našeho sebevědomí v tom jakou linii chceme na mezinárodní scéně sledovat, tak i pozornosti mezinárodní k našemu regionu, což myslím, že je dobře, a že kulturní diplomacie vlastně na tohle i dobře reagovala během českého předsednictví, ke kterému věřím, že se ještě dostaneme. Tam bylo prostě zřetelné, že Češi velmi rychle v téhle oblasti veřejné diplomacie začali podporovat Ukrajinu. Když to převedeme na trošku abstraktnější témata nebo hodnoty, tak myslím, že ten český humanismus, který samozřejmě byl velmi přítomný v zahraniční politice a v tom právě hodnotovém směřování nejdřív Československa, a potom samostatné České republiky, je něco, na čem se dá stavět velmi dobře, protože je to věc, která je v našich intelektuálních dějinách zakotvená.
Nejpozději od Jana Amose Komenského, a samozřejmě potom dále až do současnosti, tak humanismus si myslím, že je jedna z českých hodnot, která je dobře rozpoznatelná, umíme s ní pracovat a dává smysl. Prostě veřejná kulturní diplomacie by vždycky měla vycházet z něčeho, co je skutečné v té zemi. Neměl by to být úplně jenom produkt nějaké abstraktní brandingové kampaně. To se taky občas děje a je to prostě nekredibilní. My jsme tohle rozebírali třeba s Ondřejem Klimešem v knize o čínské kulturní diplomacii, která pracuje s narativy, které nejsou úplně uvěřitelné. K druhé části té otázky, co se týče konkrétních jmen umělců, tak my samozřejmě máme obrovský kulturní kapitál, a i některé výzkumy veřejného mínění v zahraničí ukázaly na to, že česká kultura je stále tou nejvýznamnější pozitivní asociací s Českou republikou. I z toho důvodu myslím, že zkrátka pracovat musíme, jinak bychom nevyužívali velmi důležitý zdroj a těch jmen je spoustu, v každém regionu je známý někdo jiný. Já jsem působila ve frankofonním prostředí, tam je to samozřejmě Mucha, nebo i nedávno zesnulý Milan Kundera a další.
Myslím ale, že teď existuje taková tendence, která je podle mého dobrá přidat ještě k této rovině teď už klasické české kultury, samozřejmě k vážné hudbě k Janáčkovi, kterého znají dobře všude a k Dvořákovi, tak přidat i aktuální vrstvu aktuální české kreativity inovátorů, herních vývojářů a mladých filmařů, kterým se teď daří výborně. Pracovat s tímhle je něco, co třeba Česká centra velmi cílevědomě rozvíjejí, a i během českého předsednictví ty inovace byla jedna z ústředních linií české prezentace.
JITKA PÁNEK JURKOVÁ
Dlouhodobě se prakticky i teoreticky zabývá rolí kultury a umění v mezinárodních vztazích, zejména kulturní diplomacií. O kulturní diplomacii přednáší a píše odborné texty, ale záleží jí také na popularizaci tématu v českém kontextu. Je autorkou podcastu Jazzman versus špioni: Umění jako tajná zbraň mezinárodní politiky. Od roku 2017 do ledna 2023 vedla České centrum v Bruselu.
©AMO
PRÁCE V ČESKÉM CENTRU V BRUSELU
Od roku 2017 do ledna tohoto roku jste byla ředitelkou Českého centra v Bruselu. Zajímalo by mě, co se děje v Českém centru, jak se řídí, co Váš tým dělá a kolik Vás v týmu pracovalo?
Ráda k tomu řeknu víc. Česká centra bývají většinou, a České centrum v Bruselu je myslím takový celkem standardní příklad, obsazená takovými drobnými skupinkami lidí. V našem případě to bylo tři až čtyři plus stážisté, kteří byli skvělí a důležití zároveň, ale to jejich portfolio je prostě široké, jak máte za úkol, a to je taková ta groundwork veřejné a kulturní diplomacie, být opravdu v kontaktu s terénem tam, kde jste. To znamená sledovat, co se tam děje, jak na kulturní scéně, tak společensky, scházet se s lidmi, kteří formují tamní diskurz, nebo kteří vedou významné kulturní instituce, nebo třeba festivaly, tak zároveň sledovat to, co se děje u vás doma. Vlastně hlavní úkol Českého centra, nebo jeho vedení, je přemýšlet o tom, kde se nabízejí přirozeně dobré spojnice mezi těmi dvěma zeměmi, kde je nějaký překryv tematický.
Abych nemluvila úplně abstraktně, tak když jsme třeba v roce 2019 chtěli a měli zpracovávat výročí sametové revoluce, tak jsme přemýšleli o tom, jak tohle udělat stravitelné a atraktivní pro veřejnost, tedy specificky bruselskou nebo Beneluxu, a došli jsme k tomu, že to, co vlastně dlouhodobě v Bruselu v Belgii rezonuje a co zajímá tamní veřejnost, je kapacita umělecké scény participovat na skutečných politických posunech. Jak se prostě umělci můžou zapsat do politického dění. No a co byla sametová revoluce? To byla prostě revoluce kulturní obce nejenom z daleka. Nerada bych to takhle zúžila ten narativ, ale řada z jejích čelních proponentů byli umělci a intelektuálové včetně Václava Havla, ale nejenom Václava Havla, tak jsme si řekli, že pojďme z té vzpomínky na sametovou revoluci nedělat téma jenom historické, které samozřejmě by mělo velmi omezenou, a hlavně plošší rezonancí, ale udělat z toho téma, které bude zajímavé právě pro současné umělce a aktivisty v Belgii.
Pracujeme s tím, že umělci a aktivisti v Belgii jsou prostě ti opinion makeři. Pozvali jsme tedy jak lidi, kteří si na sametovou revoluci vzpomínali, třeba Petrušku Šustrovou, tak současné české aktivisty. Mikuláše Mináře jsme tam měli a další, kteří se setkali s jejich belgickými, ale pak vlastně šířeji evropskými protějšky. Byl tam kolektiv ZED, který ve Francii už dlouho brání skrze umělecké prostředky výstavbě letiště na nějakém důležitém chráněném území. Byli tam umělečtí aktivisté, třeba z Estonska, z Pobaltí, kurátoři z Londýna, ale také z dalších zemí bývalého východního bloku, kteří zase sdíleli své zkušenosti. Vlastně se podařilo udělat takový celodenní dynamický program, kdy se právě sdílely zkušenosti, jak napříč generacemi, tak napříč státy a myslím, že vlastně to mělo mnohem vyšší dopad nebo relevanci, než by mělo jenom to, že se trošku ohlédneme na rok, který navíc má význam spíš pro nás regionálně. Takže jsme převedli tohle téma na téma univerzální, téma, které rezonuje v obou zemích a to je to, co České centrum má dělat.
V ideálním případě se s tímhle dostane i do novin, aby se dostalo i za ten okruh těch bezprostředních účastníků. V ideálním případě se ta akce bude odehrávat v nějaké důležité kulturní instituci, což tehdy byl Bozar, hlavní centrum krásných umění v Bruselu. V ideálním případě tam bude plno a to znamená, že musíte udělat dobrou propagaci. V ideálním případě to bude krásné graficky a komunikačně i na sítích. To je ideální případ a samozřejmě, že ne vždycky je ta kapacita toho týmu taková, abychom pokryli všechno, co bychom chtěli, ale snažili jsme se zkrátka nacházet témata a několik z nich vždycky každý rok zpracovat tak, aby ta přítomnost České republiky, nebo narativů našich pro nás důležitých, v tamějším kulturním, mediálním a společenském prostoru byla smysluplná a výrazná.
ČESKÁ KULTURNÍ DIPLOMACIE BĚHEM PŘEDSEDNICTVÍ ČR V RADĚ EU
Jak vypadala práce v Českém centru v Bruselu během českého předsednictví v Radě EU v minulém roce? Jak jste se na něj připravovali a jaký byl váš cíl, když jste promýšleli program?
My jsme se snažili připravovat zejména tím, že jsme právě lobovali nebo se snažili komunikovat o tom, jak je důležité tuhle prezentaci mít odladěnou, protože jednak je to příležitost, která přichází jednou za dlouhou dobu. Víme, že naposled byla v roce 2009, takže je fajn ji úplně nepropásnout, jednak specificky z bruselského pohledu, prostě Brusel to sleduje, jak se země prezentují i mimo tu úzce diplomatickou sféru, takže jsme chtěli k tomu připoutat pozornost a získat na to prostředky. V tom jsme byli jenom tak mírně úspěšní, ale nevadí. Snažili jsme se, a to pro mě osobně bylo velmi důležité a zde jsme myslím byli snad úspěšnější, hodně koordinovat s ostatními aktéry, protože to předsednictví je přeci jenom velmi jako specifické období v tom, že ta kulturní veřejná diplomacie se najednou dostane o level výš. Najednou na ní vlastně pracují všichni, takže my jsme, a za to jsem hrozně ráda, to bylo fajn a myslím, že i třeba trochu ta rozpočtová nouze nás k tomu vedla z větší urgencí.
Opravdu velmi dopředu, zejména s Úřadem vlády, ale nejenom s Úřadem vlády, se Stálým zastoupením při Evropské unii, samozřejmě že s bilaterální ambasádou, se kterou my jsme ve velmi úzkém kontaktu, ale i s dalšími resorty, s ministerstvem kultury, měli pravidelné hovory, kde jsme pracovali na té linii a na té prezentaci tak, ať je co nejkoherentnější, když už nemáme ty neomezené prostředky. No a za Česká centra jako taková, vznikla jasná ideová linie, která pracovala s třemi tématy – s kreativitou, s inovacemi a s udržitelností. Na tahle témata vznikly velké projekty, které pak se překlopily do celé sítě Českých center, ale i třeba do zastupitelských úřadů, takže Česká centra s tím pracovala myslím velmi vědomě. No a možná poslední takové specifikum, které pro to předsednictví platí, je, že ta práce je dost odlišná během předsednictví. Jak jsem už zmínila, tak kulturní diplomacie je hodně o takovém tom jemném síťování a o sledování trendů v prostoru a na zemi.
Během předsednictví tohle ale není vůbec možné, na to prostě není čas. Vy už se snažíte o co nejširší efekt, abych tak řekla o co největší dopad. Je to mnohem víc takový big splash, než normálně děláte, takže to už jsme se věnovali těm akcím, které mají i velký dopad, ideálně na sociálních sítích a v médiích, jako třeba byla velmi povedená módní přehlídka vycházejících hvězd, kterou jsme uspořádali v takovém bruselském nákladovém nádraží. Krásný, velkorysý a hodně zajímavý prostor, kam jsme pozvali vycházející hvězdy na poli české módy, ale zároveň Belgičany, protože Belgie je tímhle známá, a zároveň z několika dalších Evropských zemí. To je takový příklad projektu, který se pak nám krásně promítnou přes belgické módní influencery i hodně na Instagram.
Projekt, který je možná blíže publiku tohohle podcastu se jmenoval Imagine Me, a taky to bylo velmi na efekt zpracováno kolem sídla Berlaymontu, kde jsme nechali pověsit pětadvacet vlajek zpracovaných českými a evropskými současnými umělci na téma, jak byste si představovali současnou evropskou anebo případně českou vlajku? Tam se zapojili umělci jak ze studia Nightbird, tak se tam zapojil i Comunite Fresca, ale taky jako docela velké zahraniční hvězdy i ukrajinský umělec, a to byla taková vizuálně hodně výrazná věc v ulicích kolem Berlaymontu. Tak předsednictví bylo zkrátka o těchto efektních věcech.
Na základě čeho jste vybírali české umělce, česká díla nebo filmové projekce?
Obecně se snažíme vždycky pracovat s kurátory, abychom si my úplně si nehráli na kurátory, to by nemuselo dobře dopadnout. Takže spíš ta první úvaha v tomhle ohledu byla, jaké publikum chceme zasáhnout. Chtěli jsme samozřejmě tu takzvanou evropskou bublinu. Chtěli jsme širší belgickou elitu. Chtěli jsme zasáhnout studenty a chtěli jsme, aby ty projekty měly prostě dostatečnou průraznost, aby byly tematicky tak rozložené, že si každý z nich najde nějaký svůj segment publika, aby to bylo zvládnutelné v tom krátkém čase toho krátkého půl roku předsednického. Takže prostě jsme věděli, že chceme udělat fokus na Českou republiku v Bozar, v tom centru bruselském krásných umění, kde běžela řada koncertů, filmových projekcí a kde byla výstava.
Věděli jsme, že chceme se zahrnout do té módy, abychom k tomu dostali také mladé lidi a influencery. Věděli jsme, že chceme pracovat s evropskými institucemi, a potom už jsme si ke každému z těch tematických linií vybrali zkrátka kurátora. Fashion projekt nám dělal Lukáš Spilka z We Are Next. Vlajky okolo Berlaymontu udělala Tereza Porybná a filmovou sérii jsme dělali se státním fondem kinematografie například.
Obohatilo Vás v něčem české předsednictví v Radě EU? A považujete toto období za vrchol své kariéry v Bruselu?
Tak předsednictví samozřejmě bylo fantasticky zajímavé pro všechny, kteří se na něm podíleli. Pro mě bylo určitě hodně přínosné tohle téma diskutovat a bylo to poprvé, kdy jsem měla tuhle příležitost ho diskutovat právě s takhle širokou paletou aktérů. Člověk vidí ty různé pohledy na věc, a vidí taky ale přínosnost toho, když si zkrátka jsme schopni určit nějaký společný bod zájmu, společný průnik zájmů a jsme schopni se shodnout a jsme schopni sdílet informace. Takže ten výsledek může být prostě velmi dobrý navzdory podmínkám, které zdaleka nejsou ideální, ale tak to nejsou nikdy. Já třeba ani ambici ideálních podmínek nemám, protože vím, že to by člověka zřejmě dost frustrovalo, takže to bylo skvělé a vlastně jsem na to hrdá na ten výsledek, nebo jsem na to pyšná. Prostě myslím, že se podařilo tu fantastickou diplomatickou práci doplnit adekvátně atraktivní a snad i celkem inteligentně postavenou prezentací České republiky v zahraničí.
DOPORUČENÍ PRO POTENCIÁLNÍ KULTURNÍ DIPLOMATY
Co byste poradila studentům, kteří se zajímají o kulturní diplomacii a chtěli by se v ní profesně angažovat? Kde mohou nabrat dobré pracovní zkušenosti? Co mohou očekávat od této pracovní oblasti?
V téhle pracovní oblasti je neustávající příliv zajímavých impulsů a myslím, že jak se jednou člověk do toho ponoří, tak už těžko bude odcházet, protože je to fakt dynamické pole. Já sama osobně jsem začínala úplně jednoduše stáží v Českých centrech ještě za studií, a potom jsem ale pracovala i pro jiné státy. Pracovala jsem například jako poradkyně izraelského velvyslance pro kulturní diplomacii a myslím, že v téhle oblasti je docela dost příležitostí nejenom nutně právě v české sféře, ale pro zajímavou komparaci se často dá působit i právě na zastoupení dalších států, anebo samozřejmě v zahraničí. Známe spoustu stážistů, kteří vyjeli jak do Českých center v zahraničí, tak na zastupitelské úřady v zahraničí. Takže asi zkrátka vybrat si tu konkrétní oblast zájmu a potom už se tomu věnovat.
Dnešní hostkou byla kulturní diplomatka a bývalá ředitelka Českého centra v Bruselu, Jitka Pánek Jurková. Děkujeme za rozhovor.
Děkuju moc za pozvání.
Náhledové foto: © Marcela Juříčková
