Petr Pospíšil, Euroskop, 13.5.2021
Hybridní hrozby jsou jednou z hlavních charakteristik současného bezpečnostního prostředí a oprávněně jim je v odborné i laické debatě věnován velký prostor. Útočníci vychytrale využívají „šedé zóny“ pod hranicí konvenčního ozbrojeného útoku a různorodými sofistikovanými metodami ohrožují stabilitu liberálně-demokratických režimů. Zemi, jejíž reakce na hybridní hrozby je velice úspěšná, představuje Finsko.
Finskému modelu boje proti hybridním hrozbám a jeho eventuální, alespoň částečné přenositelnosti do českého prostředí se věnovali ve svém odborném článku výzkumníci z Ústavu mezinárodních vztahů Ondřej Ditrych a Vojtěch Bahenský.
Finsko je specifické tím, že k tomu, aby bylo po institucionální stránce kvalitně vybaveno na čelení hybridnímu působení nepotřebovalo zřizovat nový, speciální systém v rámci svých dosavadních bezpečnostních struktur.
Komplexní přístup rozvíjí spolupráci mezi státními a nestátními aktéry
V úvodu autoři finský model charakterizují a vysvětlují, že je vychází z tzv. konceptu totální obrany, později rozšířeného na koncept komplexní bezpečnosti. V souladu s ním je přístup k hrozbám pro národní obranu pojímán komplexně a celospolečensky. Na obranyschopnosti státu se podílí velká část společnosti reprezentující její různorodé segmenty, přičemž spolupráce a koordinace mezi nimi dlouhodobě probíhá na formální i neformální úrovni.
Komplexní přístup k bezpečnosti kromě zapojení více společenských aktérů zároveň oblast hybridních hrozeb nevyčleňuje a nezřizuje speciální orgány, které mají na starost výlučně oblast hybridních hrozeb. Místo toho jsou hybridní hrozby začleněny mezi jiné „běžné“ součásti agendy příslušných bezpečnostních orgánů, jejichž personální složení je značně inkluzivní a reprezentativní v tom smyslu, že zahrnuje představitele několika resortů, ale i soukromé sféry či univerzit a výzkumných institucí.
Ve Finsku úlohu tohoto koordinačního orgánu plní tzv. Bezpečnostní výbor. Jeho předností je mimo jiné skutečnost, že disponuje výraznou expertní kapacitou, stálým sekretariátem a jeho členy tvoří například i zástupci neziskové sféry.
Lídři ze všech společenských sfér se účastní bezpečnostních kurzů
Dalším specifikem Finska jsou etablované kurzy národní obrany, jichž se kromě vedoucích úředníků účastní i činovníci armády, státních bezpečnostních složek, ale i nejvyšší představitelé velkých soukromých korporací či akademičtí pracovníci. Hlavní kurz trvá tři týdny a jeho absolventi se během něj seznamují se základními prvky finského bezpečnostního systému. Vedlejším přínosem těchto kurzů je i přirozený vznik ekosystému neformálních vazeb, jehož je možné využít v případě, čelí-li některý ze subjektů hrozbě hybridního charakteru.
Právě nedostatečné situační povědomí zapříčiněné omezené spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem, mezi civilními a vojenskými složkami a mezi jednotlivými součástmi státní správy navzájem bývají těmi nejzranitelnějšími články, na které útočníci, využívající hybridních hrozeb, cílí. Finský systém tyto slabiny eliminuje.
Co převzít? Institucionální adaptace, neformální vazby, kurzy
Autoři připouští, že s ohledem na strukturální odlišnosti i tradice v obou zemích lze považovat za obtížné přenést finský model do českého prostředí ve své úplnosti, už kvůli tomu, že finský systém se formoval celou řadu desetiletí. Je však možné přinejmenším se inspirovat některými jeho dílčími aspekty, které mohou být při snaze čelit hybridním hrozbám velice užitečné.
Autoři proto doporučují adaptovat českou Bezpečnostní radu státu takovým způsobem, aby do ní bylo zapojeno více resortů. Doporučují rovněž inspirovat se kanály pro zašifrovanou komunikaci a tak jako Finové budovat neformální sítě bezpečnostních pracovníků reprezentujících představitele klíčových státních i nestátních hráčů. Přínosem by rozhodně bylo i alespoň částečné převzetí myšlenky kurzů bezpečnostní politiky. Finský model tak může představovat jakýsi dlouhodobý ideál, jemuž by se Česká republika mohla dílčími kroky v podobě přebírání jeho jednotlivých aspektů přibližovat.
Celý policy paper výzkumníků z Ústavu mezinárodních vztahů si můžete přečíst zde.
Autor: Petr Pospíšil, Euroskop
