O paměťových projektech a poučení z minulosti si Euroskop povídal s Pavlem Tychtlem z Generálního ředitelství pro komunikaci při Evropské komisi. Bývalý prezident Organizace na pomoc uprchlíkům má dnes v Bruselu mimo jiné na starosti téma evropské občanské společnosti a zabývá se projektem Aktivní evropská paměť, který mapuje osudy obětí totalitních režimů v osmadvacítce.
Vidíte nějaký rozdíl mezi působením v neziskové oblasti a vaší prací v Bruselu?
Rozdíl je tam zásadní, určitě v tom prostředí. Dřív jsem se zabýval specifickou činností, především spoluprací s evropskými organizacemi v oblasti uprchlictví. Co oceňuju na Evropské komisi je fakt, že se jedná o dost inspirativní prostředí. V našem oddělení je dvacet lidí různých národností, kteří jsou kvalitní, velmi vzdělaní, mluví několika jazyky, mají přehled. To znamená, že i odborné debaty začínají z mnohem vyšší úrovně. Když jsem působil tady v Čechách, tak jsme se v některých tématech museli neustále vracet k úplně základním otázkám a vyjasňovat si základní pojmy. To je něco, co v Bruselu nepozoruji.
Máte čas vnímat Brusel jako město, jak se vám vůbec v Belgii líbí?
Brusel jako město není místo, do kterého se člověk zamiluje na první pohled. Řekl bych, že Brusel je město detailů. Je složený z menších městských částí, ve kterých ve velké míře existuje architektonické dědictví z přelomu 19. a 20. století. Takže často třeba najdete v domech secesní detaily.
Městské čtvrtě si navíc zachovávají ještě jakousi sousedskou atmosféru. Tam, kde bydlíme, se pořádá pravidelně sousedská slavnost, kdy se uzavře ulice, každý přinese nějaké jídlo na stůl. V takových chvílích vidíte, že v Bruselu existuje pospolitost a zdvořilost. Brusel je velmi heterogenní město, kde je téměř polovina obyvatel z ciziny. Pro mě je zajímavý kvůli poznání frankofonní kultury a novému jazyku i pohledu Belgičanů.
V září jste v Praze během Fora 2000 vystoupil na panelu s názvem Vyrovnávání se s minulostí. Jakou roli hraje právě tato agenda v rámci činnosti Evropské komise?
Celý proces evropské integrace je koncipován jako mírový projekt a snaha o vyrovnání se rivalů a vytvoření ekonomické a politické spolupráce. Když se podíváme na Evropu dvacátého století, tak vidíme, že se používají termíny jako kontinent temnoty. Samotná integrace z vyrovnání vychází.
Pro mou generaci byl vstup do Evropské unie důležitý právě z toho pohledu pádu bývalého režimu a vstupu do Evropy. Byla tu psychologická satisfakce izolovaných zemí, které se staly součástí toho velkého evropského politického celku.
Pokud jde o konkrétní podporu Komise, tak ta se týká evropského občanství a evropské identity. Řada lidí zpochybňuje, že něco takového existuje. Otázka je, co nás spojuje, jak můžeme fungovat nejen jako unie států ale unie občanů.
Jednou z odpovědí je reflexe minulosti, která by neměla vést jen k utvrzení představ nebo stereotypů, kdo byl oběť, kdo byl viník, hrdina či zbabělec. Měla by vést ke kritické reflexi vlastních dějin a evropských dějin. V rámci programu Evropa pro občany se pak snažíme o to, aby vedla ke kritické reflexi role občana. Otázka paměti nemá jen sebeúčelnou roli zabývání se dějinami, ale má tu úlohu přispívat k reflexi toho, co to znamená být občanem Evropské unie a jakým způsobem se občan EU může angažovat.
| Pavel Tychtl přiznává, že nikdy neplánoval pracovat pro Evropskou komisi. Od útlého věku se zabýval tím, co to znamená být Čech, co to je identita Čechů. Evropsky ho nasměroval pobyt ve Spojených státech, kde na začátku 90. let působil na stáži v New Yorku. Tychtl byl na škole, která vznikla jako univerzita uprchlíků, většinou německých, židovských a dalších evropských intelektuálů, kteří utíkali před Hitlerem z Evropy. Během pobytu se Tychtl setkal například s britským historikem Ericem Hobsbawnem. Když se vrátil zpátky do Čech, pracoval s uprchlíky. Cestou na Sibiř se pak seznámil s cizinkou, kterou si vzal. Když jeho manželka odjela pracovně do Bruselu, Tychtl ji následoval až ke své práci do Evropské komise. |
Jak si vede v paměťových projektech Česká republika a jak k nim přistupují ostatní členské státy?
Pokud jde o vyrovnávání se s historií, pro země střední a východní Evropy je moderní historie živější, má větší rezonanci ve společnosti. Silněji to prožívají třeba baltské národy, jejichž identita byla bezprostředně ohrožena sousedstvím se Sovětským svazem.
V západní Evropě se vyrovnání s minulostí týká holocaustu, protože pro tuto část Evropy je ta doba trauma. Řešilo se téma kolaborace, až Jacques Chirac poprvé připustil, že francouzská policie spolupracovala na deportacích židovského obyvatelstva.
Rakousko se zase vyrovnávalo s rolí, že bylo okupováno, ale výrazně se podílelo na novém nacistickém režimu. Během výročí anšlusu se vedla živá debata v rakouských médiích, ve Vídni byly na téma holocaustu zajímavé performance. Existují různé úrovně reflexe minulosti, v západní Evropě dominuje tedy holocaust, v zemích, jako je Velká Británie, to ale téma není. Tam stále panuje vítězná vize, ne ta poraženecká, okupovaná.
Ve střední a východní Evropě se často objevují tendence porovnávat holocaust a komunismus? Chápou Západoevropané, proč je pro nás téma komunismu tak důležité? Někdy to vypadá, že si myslí, že to ve východní Evropě přeháníme a politicky zneužíváme?
Někdy to vede k opravdovým absurditám. Viděl jsem výstavu v Evropském parlamentu, která se týkala jedné z pobaltských zemí, kde bylo srovnání nacismus, komunismus a na konci bylo srovnání počtu obětí těchto režimů. A podle toho dovodili, že když jsou ta čísla stejná, tak jsou stejné i ty režimy. Takové srovnání je velmi zavádějící a deformující.
Z mého pohledu by se ta debata neměla vést mezi Východem a Západem, ale ta debata by se měla vést směrem k tomu, jaké příčiny vedly k tomu, že ty režimy mohly vůbec vzniknout, jakou roli na tom hrály instituce a jakou jednotlivci. Během diskuze jsme používali pojmy oběti, viníci a pasivní přihlížející. Myslím, že je důležité pochopit, jakou roli hrály ve společnosti tyto skupiny. Ten obraz je mnohem složitější, vytvářet jen schematická srovnání vede k tomu, že se nepoznají ani příčiny ani historie.
Evropská komise nemá názor na to, který režim byl horší, lepší, srovnatelný. Jedním z kritérií debaty v Evropské unii je, že se musí vést v rámci hodnot, které jako Evropané máme. To je úcta k lidským právům, respekt k demokracii, k diverzitě, k vládě zákona. Zároveň se jako Evropská komise snažíme vytvořit možnost, aby se vedla celoevropská diskuze a každý do ní mohl přispět.
Myslíte si, že se Evropané dokáží ze své minulosti poučit a nedopustí se v budoucnu stejných chyb?
Je vidět velký vývoj. Řada zemí se poučila a je možné i po tak strašném režimu vytvořit zemi, která je demokratická a otevřená. Příběh Evropy po roce 1945 je velmi slibný, když si představíme kontinent, který za sebou má dvě válečné katastrofy. Tohle dědictví představuje pro Evropu velkou naději do budoucnosti. Z českého pohledu je dobře se z toho poučit a nepřistupovat k tomu s cynismem.
Tahle vize ale nebude možná bez vzdělání, informací a diskuze. Kdybych citoval oblíbeného Masaryka, ten říkal: „Co vychovává občana? Vychovává ho rodina, škola a církev.“ V tomhle slovy smyslu veřejné instituce jako média a školy hrají strašně důležitou roli. Setkávám se v Bruselu s učiteli, kteří mají velkou snahu o Evropě a její historii něco říct. Ale je důležité, aby to nebyla jen iniciativa jednotlivců, ale aby tak fungoval celý systém.
Autor: P. Zenkner, M. Pítrová, EUROSKOP