V České republice bývá každý rok odloženo či odebráno až 500 dětí. Tyto děti ve většině případů neznají svoji minulost. Vzpomínky jim však pomáhá ukládat projekt Život v kufříku, který je zaštiťován nadací La Vida Loca, jehož zakladatelkou je Martina Wojtylová Opava. Dle slov jeho zakladatelky v Evropě projekt nemá obdoby a právě i díky své jedinečnosti letos získal Cenu evropského občana, která je každoročně udělována iniciativám, které přispívají k evropské spolupráci a prosazování společných hodnot.
Díky svému kufříku mají děti vzpomínky na první chvíle. Nyní jste za tento projekt obdržela prestižní Cenu evropského občana. Můžete projekt krátce představit?
Život v kufříku je jediným projektem v České republice, který uchovává vzpomínky na rané dětství odloženým novorozencům. Význam vzpomínek v procesu budování zdravé identity dítěte je zcela zásadní. Informace spojené s raným dětstvím (do 3 let věku dítěte) jsou klíčové pro zodpovězení otázek: „Měl mě vůbec někdo rád?“, „Jsem v pořádku, když mě odložili?“, „Patřím sem?“, „Kdo vlastně jsem?“. Bez ukotvení základních pocitů lásky, přijetí a pocitů, že někam patříme naše duše strádá. Trauma, které odložené děti zažívají je traumatem celoživotním. Našim cílem je toto trauma co nejvíce zmírnit. Život v kufříku je láskyplný a jedinečný projekt, který uchovává ty nejcennější a nejjemnější vzpomínky z počátku prvních dní, co jsmena světě.
Jakým způsobem opuštěným dětem jejich vzpomínku uchováte a co je obsahem kufříku?
Každý kufřík od nás odchází do porodnice se základní výbavou, která obsahuje kojeneckou láhev, dudlík, pletenou výbavu, háčkovanou hračku, v každém kufříku je pak hračka i výbava jiná, abychom zachovali jedinečnost dítěte. A nejdůležitější součástí je fotoalbum a tzv. kniha života. To album jsme vytvořili opravdu na míru pro tento projekt tak, aby zohledňovalo citlivé údaje o tom, že chybí biologická maminka, ale místo ní je tam spousta lidí, kteří miminku tu lásku dávají. Do alba pak sestřičky dělají obtisky dětských nohou, rukou a do takové speciální kapsy vkládají kartičku z postýlky, nebo porodní pásek z ručičky. Když jsou děti starší, tak tam pěstouni vkládají první vlásky, zoubky případně první vstupenky, když děti někde byly. Dokonce jsme viděli i kufřík, kde byla první pohlednice ze Sněžky. Všechny tyhle vzpomínky, které miminko zažije, které si samo nemůže uchovat a samo by si nikdy nepamatovalo tak do tří let kufřík uchovává.
Martina W. Opava
Martina W. Opava, Zakladatelka a Předsedkyně Správní rady Nadačního fondu La Vida Loca. Vystudovala Social studies & Politics na Anglo-American University a Management na Northern Virginia University, od r.2010 se věnuje životnímu koučování a osobnímu rozvoji. V r.2015 po uzdravení manžela z rakoviny založila Nadační fond La Vida Loca jako poděkování Vesmíru. V září 2023 oceněna Nadací Lilie a Karla Janečkových cenou Laskavec, v listopadu 2023 převzala Cenu Evropského Občana přímo v Evropském parlamentu, v Bruselu.
To zní, že možná občas nestačí pouze jeden kufřík.
Přesně tak. Většinou v tom jednom roce je plný a pěstouni volají, že chtějí další.
Kolik porodnic se v současné době do projektu zapojuje?
V současnosti v České republice spolupracujeme se 63 porodnicemi. Důležité je dodat, že vždy se jedná o vlastní iniciativu dané porodnice, že se do projektu chtějí zapojit. A vzhledem k tomu, že my jim nemůžeme dát žádné ohodnocení, tak by to ani jinak nešlo. Obecně mám dojem, že se to velmi rychle rozkřiklo. V roce 2016 byl obří nárůst a jakmile jedna porodnice začala, konkrétně Vinohradská nemocnice v Praze, tak už to jelo a volali nám z Ostravy, Hradce Králové z Olomouce atd. Pokud bych do tohoto výsledného čísla počítala i menší kliniky, tak je těch zařízení, co s námi spolupracují až 90. Jsme ve všech 14 krajích v České republice, nicméně pořád nám tam nějakých 27 porodnic chybí a rádi bychom je do projektu zapojily, abychom opravdu plošně měli pokrytou celou republiku.
Odložených miminek je přibližně 500 ročně. Je to velké číslo. My jsme si teď nechávali zpracovávat analýzu, jak to s náhradní péčí vypadá v zahraničí a vypadá to, že opravdu Česká republika, Polsko a Slovensko jsou na nejhorších místech.
Kolik miminek je přibližně ročně odložených?
Odložených miminek je přibližně 500 ročně. Je to velké číslo. My jsme si teď nechávali zpracovávat analýzu, jak to s náhradní péčí vypadá v zahraničí a vypadá to, že opravdu Česká republika, Polsko a Slovensko jsou na nejhorších místech. Data mě na jednu stranu samozřejmě hodně trápí, ale na druhou vnímám, jak obrovské změny k lepšímu se v ČR poslední rok dějí a věřím, že i číslo 500 odložených dětí ročně bude v budoucnu postupně klesat.
Co bylo Vaším hlavním impulsem a osobní motivací k vytvoření projektu Život v kufříku?
Byla jsem nastávající maminka a ve Vinohradské nemocnici jsem potkala staniční sestru, Míšu Chmelařovou, která mi o odložených dětech u ní na oddělení poprvé vyprávěla. To byl první moment, v roce 2011, když jsem vůbec slyšela o tom, že je nějaké miminko odložené. Do té doby jsem znala jen BabyBox, ale nikdy mě nenapadlo, že může dojít i k odložení na porodním sále. Míša mě do celé problematiky uvedla a již tehdy jsem cítila velké nutkání si věc pokusit alespoň z části vzít do mých rukou. K projektu jsem se však dostala až o 4 roky později. Plné ruce práce jsem měla se dvěma malými dětmi a následně s vážně nemocným manželem. Když se v létě 2015 začalo konečně vše obracet a manžel se uzdravoval, cítili jsme oba obrovskou vděčnost a byli rozhodnuti osudu nějakým způsobem poděkovat. První, co mě napadlo, bylo kontaktovat Míšu a vrátit se k myšlence pomáhat odloženým a opuštěným dětem.
Před 8 lety, kdy projekt vznikal, tu rozhodně nebylo tak příznivě nakloněná vláda, jako teď. Nyní, po osmi letech práce si troufám říct, že jsem s týmem již na konci vnitřní profesionalizace, že máme nastavené procesy, jasně přiřazené lidi na určité projekty, rozvíjíme další projekty, osvětové projekty ve školách i u zdravotníků.
Jaké byly začátky projektu?
Začátky byly hodně naivní, protože jsem si myslela, že dobro se dělá téměř samo a že napíšu pár přátelům a bude. Pak jsem zjistila, že to takto vůbec nefunguje. Fundraising je opravdu velká dřina a je především o budování vztahů. Radost sestřiček, když jsme jim kufříky přivezli byla však naším hnacím motorem. Sestřičky nám vyprávěly příběhy o tom, jak mají v nemocnici odložená miminka a jak by jim samy rády něco darovaly. Ale neví, jestli můžou a jestli je to právně správně, v jaké formě a zda to nebude jen ztráta času. Měly spoustu dotazů, takže byla potřeba udělat takovou mapu cesty odloženým miminek a popsat, jak vše funguje a jak je jejich práce nenahraditelná. Další obrovská skupina se kterou spolupracujeme jsou přechodní pěstouni, kteří o miminko pečují dokud soud nerozhodne o trvalém umístění dítěte. Na začátku mého nadačního snažení jsem si myslela, že to bude mnohem jednodušší, ale nebylo a není Ta cesta je opravdu náročná. Je to hodně o samostudiu a také o psychické odolnosti. Když vám 5x řeknou že ne, nebát si jít požádat po šesté. Před 8 lety, kdy projekt vznikal, tu rozhodně nebylo tak příznivě nakloněná vláda, jako teď. Nyní, po osmi letech práce si troufám říct, že jsem s týmem již na konci vnitřní profesionalizace, že máme nastavené procesy, jasně přiřazené lidi na určité projekty, rozvíjíme další projekty, osvětové projekty ve školách i u zdravotníků. Těch osm let práce jde již opravdu cítit a naopak neziskovky, které teď vznikají k nám chodí pro mentoring a rady. Samozřejmě mě ale neopouští pocit, že se mám ještě spoustu co učit.
Co považujete za hlavní cíl projektu a kam byste ráda, aby se projekt posunul?
Jak jsem již zmínila, víme, že projekt Život v kufříku má ohromný smysl, je zcela nenahraditelný a přirozeně propojuje sektory zdravotnictví a sociální péče. Co ale stále nevíme, je, jak zajistit kontinuální financování projektu ze strany státu. Za osm let jsme nedostali žádnou podporu státu a to i přesto, že stát po tuto dobu v otázce podpory duševního zdraví odložených dětí suplujeme. Tohle jsou naše české děti a to, že náš systém není nastaven správně, aby se o ně postaral, je veliká chyba. My tu díru sice prozatím vykrýváme, ale víme, že v momentě, kdy neseženeme finanční prostředky na realizaci projektu a chod fondu, tak tu stát není a najednou se vše rozpadne a je tu znovu celá generace dětí, které ty vzpomínky nemají, dostávají se na okraj společnosti, do duševních potíží, protože nemají jasný, pevný základ, na kterém mohou budovat svoji identitu. Naším cílem je od samého počátku, aby stát pochopil o jak důležité téma se jedná. Aby právo odložených dětí na své vzpomínky uzákonilo a z tohoto zákona, nebo vyhlášky Ministerstva zdravotnictví, bylo jasné, že každé miminko by mělo své vzpomínky v porodnici dostat. Z toho by vyplývala i povinnost pěstouna tyto vzpomínky dále uchovávat. . Bez toho zákona jde o dobrovolničinu, která závisí na lidech, kteří to budou rádi dělat, ale pokud v tom nebude systém, , tak to není dlouhodobě udržitelné. Ideálně bychom si tedy přáli, aby tu byla podpora státu z pohledu zákona a z druhé strany, aby si z druhé strany například kraje vyhradily vlastní rozpočet na to, aby kufřík mohly nemocnice dostávat automaticky jako zdravotní pomůcku pro odložené novorozence.
Tady bych dodala, že v Evropské unii projekt našeho typu vůbec neexistuje. Naším cílem do roku 2025, kdy budeme slavit 10 let našeho nadačního fondu, je dotáhnout zbývajících 27 porodnic, abychom měli opravdu plošně pokrytou celou Českou republiku. A poté, od roku 2025, bychom chtěli tímto projektem inspirovat ostatní země. To se teď v Bruselu povedlo, kdy za mnou chodily jednotlivé země, které se chtěli propojit, dozvědět se více a chtěli, aby Kufřík začal fungovat i v jejich zemi. Myslím, že tato bilaterální spolupráce by byla velmi hezká a postavila by Českou republiku na mnohem vyšší úroveň, než na jaké je vnímána nyní.
Pořád nevíme příčinu toho, proč v Česku je odkládání dětí tak běžné. Víme samozřejmě, že většina maminek, co se k odložení uchýlí, tak jsou buď pod vlivem narkotik, nebo se dostanou do sociálně tak tíživé situace, že neví, jak z ní ven a rozhodnutí učiní již v průběhu těhotenství. Nicméně, co nám tu chybí, tak je nějaká kontinuální podpora biologické maminky, která by již v průběhu těhotenství byla schopná pomoci s tím, aby k odložení vůbec nedošlo.
V jedné z vašich předchozích odpovědí jste zmiňovala, že jste si dělali průzkum sahající až do zahraničí, ze kterého jako Česká republika bohužel nevycházíme dobře. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Nejsem si ještě vůbec jistá, proč se to u nás děje v takové míře. Pořád nevíme příčinu toho, proč v Česku je odkládání dětí tak běžné. Víme samozřejmě, že většina maminek, co se k odložení uchýlí, tak jsou buď pod vlivem narkotik, nebo se dostanou do sociálně tak tíživé situace, že neví, jak z ní ven a rozhodnutí učiní již v průběhu těhotenství. Nicméně, co nám tu chybí, tak je nějaká kontinuální podpora biologické maminky, která by již v průběhu těhotenství byla schopná pomoci s tím, aby k odložení vůbec nedošlo. To je první díra, kterou v této oblasti vnímáme. Druhá díra je to, co se děje po samotném odložení miminka. S rodičkou nikdo dostatečně nepracuje tak, aby se byla schopná postavit na nohy a do 1 roku, kdy přechodný pěstoun musí miminko předat dále, tak ona se vzchopila a začala fungovat tak, aby si dítě mohla vzít do své péče. Tohle jsou momenty, které u nás bohužel nefungují.
Další věcí je to, že když se biologická maminka opravdu z různých důvodů rozhodne dítě odložit, tak ten proces, kdy to miminko je stále právně vázané a nemůže jít do adopce je strašně zdlouhavý. To, že jsou v dětských domovech děti, které maminku neviděly čtyři až pět let, ale stále nemůžou jít do adopce, protože tam pořád chybí jeden podepsaný papír, je strašné. To jsou věci, které my vnímáme a které vidíme, že u nás stále chybí. Pořád čekáme, kdy se toho nějaká neziskovka ujme a začne řešit i tyhle příčiny.
Já si nejsem jistá, že třeba odkládání v zahraničí by bylo nějak lepší. Myslím si, že ta data jsou v jiných zemích trochu zkreslená. Překvapilo mě, že dle toho průzkumu je na tom dobře například Řecko a jižní státy. Myslím si, že to může být dáno i tím, že tam fungují širší rodiny a někdo z ní se o miminko nakonec postará. Což se u nás v takové míře úplně neděje.
Jak byste zhodnotila pěstounskou péči v České republice a jak její případné nedostatky řešit?
Myslím si, že pěstounství je u nás na jedné z nejvyšších úrovních v Evropě. Naši profesionální pěstouni, kteří se musí proškolit a zdolat spoustu výzev, než se stanou přechodnými pěstouny jsou lidé s neuvěřitelně velkým srdcem. Já mám to štěstí, že mnohé osobně znám a skutečně jim patří velká poklona. Jmenovitě paní Alžběta Skleničková, Radka Švecová a Andrea Horáková jsou pro odložené děti skutečné Matky Terezy. Odložených dětí je však bohužel mnohem více, než co mohou přechodní pěstouni zvládnout. Jejich nedostatek je opět úkol pro MPSV. V této oblasti chybí osvěta.
Co pro Vás znamená Cena evropského občana?
Pro mě je to obrovské potvrzení významu projektu. Vzhledem k tomu, že moje největší úlohou je udržet celou nadaci v chodu a tudíž se snažím především o fundraising, tak celých osm let se u potenciálních sponzorů setkávám s nepochopením významu projektu. Slyšela jsem například názory typu „Tak dítě dostane kufřík, to mu přece mámu nenahradí,“. Nechci generalizovat, že jsou to většinou muži, kteří takhle reagují, ale vesměs mě pánové v mnoha firmách odmítli s tím, že jim to nedává smysl. Že za tím nevidí podstatu. Cena Evropského občana je pro mě potvrzením toho, že Život v kufříku má obrovský smysl. Že je to nenahraditelná pomoc dítěti v jeho zdravém duševním vývoji a k pochopení toho, co se vlastně stalo, kde bylo a kdo se o něj staral. Jsem strašně ráda, že význam projektu na takových vysokých místech v čele s paní komisařkou Ditou Charanzovou, pochopili a dokázali ho takto prestižně ocenit.
Jak lze Život v kufříku podpořit?
Můžete se nám ozvat přes naše webové stránky www.zivotvkufriku.cz. Na těch stránkách najdete sekci „Přispějte nám“ a tam nám můžete přispět od pletené hračky po nutné finance. Můžete nás podporovat dlouhodobě, nebo se účastnit našich akcí, které děláme. Pokud byste nás chtěli podpořit lokálně v určitém kraji, tak si můžete vybrat konkrétní porodnici ve vašem kraji, nabalit u nás kufříky a zavést si je přímo do vámi vybrané porodnice. Také stále hledáme generálního partnera, takže pokud je tu nějaký čtenář, který by si nás chtěl vzít pod křídla, tak budeme samozřejmě moc rádi. Vnitřně ale opravdu cítím, že že Cena evropského občana by mohla pomoci tomu, aby se dveře otevřely a Život v kufříku získal stálou podporu, jak tu legislativní, tak finanční ze strany našeho státu.
Děkuji za rozhovor.
