Hana Kopecká, Euroskop, 5. listopadu 2009
V odpovědi na tuto otázku se účastníci debaty v pražské pobočce New York University podle očekávání neshodli, o to živěji však probrali prezidentův postoj k právě ratifikované Lisabonské smlouvě. Akci minulý čtvrtek uspořádalo české zastoupení Oxford and Cambridge Alumni Society ve spolupráci s hostitelskou institucí.
Pod taktovkou Lukáše Sedláčka panelisté obhajovali i zatracovali hlavu státu ve stylu oxbridge debate, tedy čelem k publiku, kterému se tak dostala možnost je kdykoli konfrontovat. Na straně Klausových odpůrců zasedli politolog a ředitel New York University Jiří Pehe, ekonom a analytik ČSOB Tomáš Sedláček a Kryštof Kozák z katedry amerických studií Fakulty sociálních věd. Panel prezidentových příznivců reprezentovali jeho poradce Jiří Payne, politolog Alexandr Tomský a konzervativec Petr Mach.
Jiří Pehe: Klausovy osobní priority nejsou zájmy státu
Jak velí tradice a dobré mravy, první vystoupení patřilo hostiteli. Jiří Pehe ho využil, aby hned v úvodu zpochybnil prezidentův respekt k parlamentní demokracii a vyjádřil názor, že Klaus svého postavení zneužívá k prosazení vlastních priorit, které jsou ve většině případů bohužel diametrálně odlišné od zájmů České republiky. Rovněž se pozastavil nad legitimitou prezidentova postoje coby představitele exekutivy, když připomněl, že vláda, jakož i parlament, Lisabonskou smlouvu podpořili. Pehe, který dlouho působil jako poradce prezidenta Václava Havla a sám sebe označil za „Havlovce“, kritizoval současného hradního pána za probuzení zmatků v české diplomacii, kde navzdory oficiální zahraniční politice hraje Václav Klaus svou vlastní roli.
Hájí Václav Klaus zájmy České republiky? Prezident Václav Klaus si potřásá rukou se svým ruským protějškem během schůzky v Kremlu 27. dubna 2007. Foto čtk
Jiří Payne: Evropeizovaná česká veřejnost nerozumí národním prioritám
Poradce současné hlavy státu na začátek svého vstupu upozornil, že české národní zájmy jsou zájmy českého státu, nikoli priority české veřejnosti, která si ve své ubohé evropeizaci neuvědomuje možnost porušení majetkových práv nejen skrze Benešovi dekrety, což podle Payneho po ratifikaci smlouvy hrozí. Klausův muž svůj názor odůvodnil nejednoznačnou interpretací práva a především v případě poválečných dekretů vznesl požadavek na samostatnou bilaterální smlouvu se Spolkovou republikou, která by na rozdíl od současné deklarace zajistila jednotný právní výklad. Payne na konci svého výstupu ještě stihl obvinit národní parlament z porušení evropského práva, když uvedl, že poslanecká sněmovna v rozporu s unijní legislativou projednávala smlouvu ještě jako neplatný dokument a označit její odpůrce za pronásledované „lisabonské disidenty“ když poznamenal, že stejně, jako v dobách komunismu, jsou nyní euroskeptici utlačováni agresivní eurooptimistickou většinou.
Tomáš Sedláček: Prezident má zemi reprezentovat, ne ji negativně zviditelňovat
Přední český ekonom vyjádřil lítost nad negativní publicitou České republiky která, jak řekl, zajistila Praze několianásobně větší tiskové zviditelnění, než na kterém se vyhřívala v době Sametové revoluce a dále uvedl, že díky prezidentu Klausovy je nyní jeho země známa nejen jako ta, která zpackala evropské předsednictví, ale také jako stát, který nedokáže reprezentovat jednotnou zahraniční politiku. Pokud jde o Klausovu roli v čele státu, ekonom vyjádřil názor, že z podstaty svého mandátu má prezident svou zemi reprezentovat, ne ji (a sebe) negativně zviditelňovat.
Sedláček byl následován krátkým vystoupením Petra Macha, který návštěvníkům debaty připomenul rozdělení exekutivních pravomocí, když zdůraznil, že je to prezident, nikoli parlament, kdo smlouvu fakticky ratifikuje a upozornil na ztrátu české suverenity v souvislosti s rozšířením hlasování většinovou volbou.
Kryštof Kozák: V Moskvě mají z Klause radost
Kryštof Kozák, který vystoupil coby poslední zastánce Lisabonské smlouvy, nejprve kritizoval prezidentovo pojetí státní suverenity, které označil za absolutistické, zejména ve srovnání s konceptem flexibilní suverenity, který momentálně vládne v západní Evropě. Přítomné euroskeptiky rovněž upozornil, že za pět let svého členství neobdržela Česká republika z Bruselu žádné kontroverzní nařízení, ale zato stihla vytvořit mnoho zmatků a nepořádku na svém vlastním státním dvorku. Na závěr si vzal na paškál prezidentovu ideu, že i země naší velikosti může sehrát na poli mezinárodních vztahů významnou roli a označil tuto představu za milnou.
Alexandr Tomský: Prezident má pravdu. Tečka.
Známý konzervativní politolog zahájil poslední vstup čtvrtečního večera odvážnou poznámkou, že Václav Klaus má v otázkách Lisabonské smlouvy a Evropské unie obecně „prostě pravdu“. Výrok následovala euroskeptická argumentace, která se však spíše než tématu debaty věnovala všeobecné kritice Evropské unie, respektive otázce její legitimity, dle Tomského značně pochybné. Přední český euroskeptik se závěrem obul do kritiků prezidentových pravomocí, když jeho osobu označil za stejně legitimní, jako obě komory parlamentu. Panel uzavřel hurónský smích Klausových odpůrců, který tak symbolicky předznamenal úterní ratifikaci Lisabonské smlouvy.
Autor: Hana Chuka, Euroskop
