Hana Chuka, EUROSKOP, 12. října 2009
Ne Lisabonská smlouva, ale rusko-německé vztahy představují nejzásadnější faktor v otázce evropské budoucnosti. I na tom se shodli konzeravativní účastníci dopoledního panelu konference, kde diskutovali o česko-polské spolupráci v rámci EU, ratifikaci Lisabonské smlouvy a ruské asertivitě. Debata se uskutečnila minulý týden v rámci konference The Future of Europe – Czech and Polish Perspectives, kterou uspořádala liberálně-konzervativní akademie CEVRO ve spolupráci s Polským institutem.
V panelu, který zkoumal pozici obou zemí jak v euroatlantickém, tak ve středoevropském prostoru, zasedli Jan Filip Staniłko, politický analytik Sobieského institutu ve Varšavě, předního polského pravicového think-tanku, Tomasz Kwaśnicki, editor portálu Kresy, který se věnuje monitoringu bývalých polských východních území a Lukáš Petřík, šéfeditor euroskeptického Euportálu.
Účastníci konference se shodli na rostoucí závislosti mezi jednotlivými členskými zeměmi EU a úpadku národního státu, který je podle Jana Filipa Staniłka „nucen čelit další federalistické destrukci skrze ratifikaci Lisabonské smlouvy“. V rozporu s oficiální politikou Unie zároveň označil Rusko za největší evropskou hrozbu a odsoudil bruselskou zaujatost vůči Iránu, který podle něj „představuje potenciálního klíčového partnera EU na Středním východě, nejen pro své cenné surovinové zdroje“.
Němci mají pro svého rivala z druhé světové války tradičně slabost. Exklusivní německo-ruské vztahy za zády Bruselu by oslabily postavení zemí střední a východní Evropy. Na snímku německá kancléřka Angela Merkelová a ruský prezident Dmitrij Medveděv na prohlídce university v Petrohradu při návštěvě Merkelové v Rusku 2. října 2008. foto čtk
Staniłko zdůraznil potřebu hlubší středoevropské regionální integrace v rámci Evropské unie a odsoudil nedostatek příkladů česko-polské spolupráce, když uvedl, že ačkoli obě země mají podobnou zahraničně-politickou agendu, prosazují ji ve dvou zcela odlišných rámcích. Zástupce Sobieského institutu také upozornil na polské globální zájmy, když vyzdvihl zájem své země na tradiční národní diplomacii oproti jednotné evropské zahraniční politice a označil středoevropské německé zastoupení ve skupině G20 za nežádoucí. Za příklad ideální hlubší integrace označil spornou možnost česko-polsko-švédské unie, která by prosazovala zájmy zúčastněných zemí ve vztazích s Ruskem a Balkánem. Staniłko považuje podobný model regionální spolupráce za nezbytný „vzhledem k pokračující ruské agresi, která udržuje střední a východní Evropu ve stavu studené války“.
Staniłko kromě politické integrace zmínil i nutnost hlubší ekonomické spolupráce mezi Čechy a Poláky. Kritizoval přitom českou hospodářskou závislost na Spolkové republice a doslova uvedl, že „Česká republika bez Německa hospodářsky neexistuje“. Podle Staniłka je třeba, aby Češi a Poláci využívali spolupráci s Německem pro projekty, které budou mít za cíl především jejich prosperitu a ne tu německou, jak tomu bylo doposud.
Ze vstupu Tomasze Kwaśnického bylo patrné, že někteří Poláci stále vnímají svůj stát jako izolační pásmo mezi bývalými agresory Berlínem a Moskvou. Kwaśnicki vyjádřil obavy z rostoucího počtu vazeb mezi oběma zeměmi, nejen v energetickém sektoru, kde se Spolková republika stala hlavním evropským distributorem ruského plynu.
Euroskeptický panel uzavřel jeho jediný český zástupce, Lukáš Petřík, který upozornil na úpadek evropské populace a vyjádřil obavy ze sílící pozice islámu na starém kontinentu, který, jak se vyjádřil, „nepříznivě modifikuje západoevropský politický, právní a především sociální systém“. Přední český euroskeptik v této souvislosti vzpomenul na extremistu Enocha Powella a jeho „nevyslyšená varování“ před rostoucí imigrací a regionální politickou integrací.
Autor: Hana Chuka, EUROSKOP
