Petr Pospíšil, Euroskop, 17.3.2020
V současné době prochází Evropa krizovým obdobím, vyvolaným pandemií nového typu koronaviru COVID-19. Členské státy přijaly různorodá opatření dočasného charakteru za účelem omezení šíření koronaviru. Jedním z nich je omezení pohybu – jak uvnitř jednotlivých zemí, tak mezi nimi navzájem. Dle dostupných údajů se ovšem v zahraničí (i v třetích zemích mimo EU) stále nachází mnoho českých občanů. Právě ti mohou využít práva na konzulární ochranu, které jim členství v Evropské unii zprostředkovává.
Situace, které konzulární pomoc zahrnuje
Konzulární pomoc, jíž se unijnímu občanovi u konzulárního úřadu jiného členského státu dostane, je analogická té, kterou by dané zastoupení poskytlo svému státnímu příslušníkovi. Konzulární ochrana typicky zahrnuje asistenci v případech ztráty, odcizení či zadržení cestovního dokumentu; zadržení či zatčení; v případě, stane-li se občan obětí trestného činu; závažné nehody či vážného onemocnění; repatriace v nouzové situaci (např. přírodní pohroma); úmrtí.
Unijní občané, kteří na území třetích zemí budou potřebovat konzulární pomoc a zároveň nemohou využít zastoupení jejich členské země, vyhledají ambasádu či konzulát jiného členského státu a prokážou se dokladem totožnosti (občanským průkazem či pasem). Pokud doklad nemají k dispozici z důvodu jeho ztráty či odcizení, členský stát, jehož konzulární úřad vyhledali, se spojí s úřady země, jejíž jsou státními příslušníky, za účelem ověření totožnosti. Unijním občanům bez dokladů na území třetí země pak může být vystaven tzv. náhradní cestovní doklad (Emergency Travel Document) na základě Rozhodnutí 96/409/SZBP, díky němuž se mohou bezpečně vrátit na území Evropské unie resp. do svého členského státu.
I když je na základě unijního občanství konzulární pomoc poskytnuta občanovi určitého členského státu EU ze strany konzulárních úřadů jiného členského státu, mezi příšslušnými úřady obou zemí probíhá komunikace ohledně daného případu. Členský stát, jehož je unijní občan státním příslušníkem, mu může navíc zajišťovat pomoc i na dálku (například telefonicky).
Další podmínky a souvislosti poskytování konzulární pomoci
Pakliže je poskytnutí určitých služeb či provedení určitých úkonů ze strany konzulárních úřadů jiného členského státu zpoplatněno, konzulární úřady nemohou stanovit odlišnou výši takových poplatků pro vlastní státní příslušníky a státní příslušníky jiných členských zemí. Unijní občané úhradu provedou buď přímo na místě na území třetí země, nebo zpětně až po návratu do členského státu, v němž mají bydliště.
Mezi členskými státy funguje praxe uzavírání bilaterálních dohod za účelem praktické koordinace poskytování konzulární ochrany ve třetích zemích na trvalé bázi (v praxi vše vypadá tak, že země se dohodnou na tom, že konzulární ochranu unijním občanům členského státu A nereprezentovaného na území třetí země C bude trvale poskytovat konzulární úřad členského státu B). Všem občanům Unie se tak doporučuje dohledat na webových stránkách ministerstva zahraničí své země i země, na jejímž území se nachází, podrobné informace o konzulární pomoci na území dané země.
Právo na diplomatickou a konzulární ochranu vyplývá z unijního občanství. Občanství Evropské unie doplňuje (tedy nenahrazuje) občanství členského státu Unie a každý, kdo získá občanství členského státu, spolu s ním automaticky nabývá i občanství Evropské unie.
Unijní občané mají díky svému statutu celou řadu práv – např. právo volit a být volen do Evropského parlamentu a v komunálních volbách v členském státě, v němž mají bydliště (není tedy nutné disponovat občanstvím daného státu), či petiční právo k Evropskému parlamentu.
Právní základ práva na konzulární pomoc díky unijnímu občanství
Právo na diplomatickou a konzulární ochranu unijního občanů zakotvuje článek 20, odstavec 2 písm. c) Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) následovně: „Občané Unie mají práva (…). Mají mimo jiné: na území třetí země, kde členský stát, jehož jsou státními příslušníky, nemá své stálé zastoupení, právo na diplomatickou a konzulární ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.“
Právo vyhledat diplomatické zastoupení či konzulární úřad jiné členské země tak mají unijní (tedy i čeští) občané ve třetích zemích (v zemích mimo Evropskou unii) v situaci, kdy jsou tzv. „nezastoupení“ – jejich členský stát v dané zemi svoje diplomatické zastoupení nemá. Pouze v trojici třetích zemích mají svoje diplomatické zastoupení všechny členské země EU – ve Spojených státech amerických, v Číně a v Rusku.
Konzulární pomoc jiného členského státu může občan Unie vyhledat i tehdy, nachází-li se v odlehlé části třetí země a zastoupení jeho členského státu je od takového místa příliš vzdáleno. Za „nezastoupení“ se považuje i situace, kdy se v daném místě diplomatické zastoupení určitého členského státu sice nachází, avšak z nějakého důvodu nemůže vykonávat svoji činnost a poskytnout svému státnímu příslušníkovi konzulární pomoc.
Autor: Petr Pospíšil, Euroskop
