Postup pro dobrovolné vystoupení z EU, bez jakýchkoliv podmínek, výslovně poprvé upravila Lisabonská smlouva. Pokud se některý členský stát rozhodne, že pro něj členství v EU není nadále výhodné, může aktivovat článek 50 a z Unie vystoupit. Co přesně článek 50 říká? A jaké jsou dopady vystoupení na daný členský stát?
Členství v Evropské unii je zásadním a nezpochybnitelným pilířem české zahraniční politiky. Koncepce zahraniční politiky ČR považuje EU za „základní rámec pro uskutečňování české zahraniční politiky“. Vládní Koncepce politiky ČR v EU pak uvádí, že se ČR hlásí k hodnotám EU a že „strategickým zájmem ČR je být plnohodnotným členem EU“. V programovém prohlášení vlády Andreje Babiše stojí, že česká zahraniční politika bude vycházet především z členství v EU (a NATO), nedávno podepsaná koaliční smlouva mezi stranami koalic SPOLU a PirSTAN pak v sekci věnované zahraničním věcem obsahuje stejné zakotvení. Už jen z tohoto je patrné, jak je pro Českou republiku EU důležitá.
Zároveň existuje celá řada ukazatelů, pomocí kterých lze demonstrovat, že EU České republice dává mnohem více, než bere. Jeden z předchozích článků zmiňoval přínosy EU pro ČR, které lze spatřovat například v ekonomické rovině, kdy ČR z unijního rozpočtu obdržela o přibližně 934,22 miliard korun více, než kolik do něj musela vynaložit – Česká republika je tak čistým příjemcem z unijního rozpočtu. Česká republika má také přístup na vnitřní trh EU, což je pro českou exportně orientovanou ekonomiku zásadní výhodou. ČR také posílila diplomaticky, kdy jako součást EU má šanci vyjednat dohody, kterých by jako samostatný stát nedosáhla – například obchodní dohody s Japonskem nebo Kanadou. Další článek pak poskytoval výčet výhod, které občané ČR získali díky členství v EU – například zrušení roamingových poplatků či cestování bez omezení.
Tyto přínosy je třeba mít na paměti, protože jsou nesporné. V posledních letech je sice možné sledovat nárůst nacionalistických nálad napříč členskými státy EU, avšak v současné době neexistuje žádná alternativa, která by například konkrétně České republice poskytla takovou prosperitu, jako právě Evropská unie. Zatím jediným státem, který se rozhodl, že unijní členství se mu nevyplácí a vystoupil z Evropské unie, bylo Spojené království. To využilo východiska, které obsahuje Lisabonská smlouva ve svém článku 50 týkajícím se právě možností členských států EU opustit. Tímto rozhodnutím odstartovala dlouhá a komplikovaná vyjednávání.
Článek 50 upravuje rámec pro vystoupení z EU
Pokud se členský stát rozhodne Evropskou unii opustit, měl by o tomto svém záměru informovat Evropskou radu. Jednání o řádném vystoupení musí být ukončeno do dvou let od aktivace článku. Pokud se v tomto časovém období nepodaří dosáhnout dohody, přestávají pro vystupující členský stát platit Smlouvy EU. Z britského příkladu je však patrné, že stanovená dvouletá lhůta nemusí být definitivní. Spojené království aktivovalo článek 50 dne 29. března 2017, čímž byl stanovený konečný termín pro vyjednávání na 29. března 2019. Spojené království nicméně požádalo o tři prodloužení vyjednávacího období. EU těmto požadavkům vyhověla, a tak Spojené království opustilo EU až 31. ledna 2020. O prodlužování období rozhoduje jednomyslně Evropská rada se souhlasem dotčeného členského státu.
Když se jednání daří a dosáhne se mezi vyjednávacími týmy obou stran dohody, představí vyjednavač EU Radě a Evropskému parlamentu návrh dohody, který zohledňuje budoucí vztah mezi EU a vystupujícím státem. Následně musí projít vyjednaná dohoda prostou většinou Evropským parlamentem, a pak také Radou EU, kde je ale potřeba výrazné kvalifikované většiny. Dohoda musí být ratifikována i vystupujícím členským státem podle jeho vlastního ústavního pořádku.
Pokud by se vystupující členský stát Unie rozhodl pro přehodnocení svého postoje a návrat do EU, je takový krok možný. V takovém případě by jej ale čekal stejně přísný přístupový proces, jako kterýkoli jiný stát ucházející se o členství a řídil by se článkem 49 Lisabonské smlouvy. Ten jako jediné konkrétní kritérium pro přistoupení stavoví nutnost uznávání a podpory hodnot uvedených ve článku 2, mezi které patří například svoboda či demokracie.
Dále článek říká, že „kritéria pro přistoupení, na nichž se dohodne Evropská rada, budou zohledněna“ a že „podmínky přijetí a s ním spojené nezbytné následné úpravy smluv, na nichž je Evropská unie založena, jsou předmětem dohody mezi členskými státy a žadatelským státem. Tato dohoda vyžaduje ratifikaci všemi smluvními státy v souladu s jejich ústavními předpisy“.
Brexit v praxi? Nedostatek zboží a rozdělená společnost
Vystoupit z EU tedy může každý členský stát bez jakýchkoliv podmínek. Zároveň si ale musí být vědom následků, které s sebou takový krok může přinést. Jako příklad, na němž tento článek vykresluje možné dopady vystoupení z EU, poslouží Spojené království, coby jediný stát, který se rozhodl EU opustit. I přesto, že v roce 2016 mělo Spojené království podle dat Eurostatu po Německu druhý největší podíl na unijním HDP, má pro něj brexit, ještě v kombinaci s pandemií COVID-19, dalekosáhlé následky.
Prvním dopadem je oslabení ekonomické síly země. Předseda britské Kanceláře pro rozpočtovou odpovědnost (OBR) Richard Hughes letos před koncem října řekl, že z dlouhodobého hlediska dojde kvůli brexitu k poklesu HDP o 4 %. Zároveň dodal, že se jedná o větší propad, než jaký lze očekávat v souvislosti s koronavirovou pandemií, která podle předpovědí zapříčiní snížení HDP o 2 %. Viditelným problémem přímo souvisejícím s brexitem byl také nedostatek zboží v britských obchodech, i pohonných hmot na čerpacích stanicích. Deník The Guardian spatřuje problém mimo jiné v tom, že Spojené království již není součástí jednotného trhu EU a celní unie, což působí zásadní komplikace. Skončená svoboda pohybu pro občany EU omezila pracovní síly dostupné na britském trhu. Bez těchto lidí se zboží nedostává ze skladů do obchodů, a jelikož je ho na pultech nedostatek, roste jeho cena.
Předmětem přetrvávajících sporů je také tzv. Irský protokol, který je součástí brexitové dohody a který upravuje režim na hranicích mezi Irskem a Severním Irskem. Protokol na jednu stranu respektuje ustanovení Velkopáteční dohody z roku 1998, která zakazuje vytvoření tvrdé hranice na irském ostrově, na stranu druhou zajišťuje integritu jednotného trhu EU se všemi jeho zárukami. Spojené království usiluje o přepsání protokolu, jelikož nesouhlasí s dohledem Evropského soudního dvora na irské hranici. Evropská komise však nehodlá z této své pravomoci ustupovat.
Brexit a jeho dopady jsou ve Spojeném království velkým tématem pro různé průzkumy veřejného mínění. Většina z nich má společného jmenovatele. Britové jsou z větší části s brexitem a jeho dopady nespokojeni. Jeden z průzkumů hovoří o tom, že 52 % Britů si myslí, že brexit přinesl jen málo dobrého, zatímco „pouhých“ 36 % respondentů se domnívá, že vystoupit z EU byl úspěšný krok. Politico pak s odkazem na průzkum uskutečněný YouGov uvádí, že 53 % respondentů si myslí, že se situace vyvíjí špatně, přičemž „jen“ 18 % vnímá brexit pozitivně.
Vystoupení z Unie je tedy možný, ale velmi riskantní krok. Při pohledu na všechny přínosy EU pro ČR by takový krok byl krajně nerozumný. Například opuštění jednotného trhu EU a celní unie by pro naši exportní ekonomiku mělo zásadní důsledky – české firmy by do zahraniční vyvážely dráže a zboží z EU by pro české spotřebitele bylo dražší. A o podobných dopadech v nejrůznějších oblastech by se dalo sáhodlouze pojednávat. Navíc na příkladu Spojeného království je možné vidět, že i mnohem větší a ekonomicky silnější stát, než je Česká republika, může mít s tímto rozhodnutím a jeho důsledky značné problémy.
Autor: Úřad vlády
