SPECIÁL: Energetika v letech 2004–2009

10.07.2009
Euroskop

Zvláštní pozice energetické politiky v rámci agendy Evropské unie bývá z historického hlediska zdůrazňována v souvislosti s významem, jaký měla v počátcích evropské integrace. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) bylo mimo jiné organizací pro společný trh pro (ve své době) nejdůležitější energetickou surovinu využívanou v západní Evropě. Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM), založené o šest let později, mělo podporovat mírové využívání jaderné energie. Do Smlouvy o Evropských společenstvích (ES) byl ovšem článek 130s týkající se pravomocí Rady přijímat opatření (na základě jednomyslného rozhodnutí a po konzultaci Evropského parlamentu a Hospodářského a sociálního výboru) „významně ovlivňující volbu členského státu mezi různými energe­tickými zdroji a základní skladbu jeho zásobování energií“ vložen až po revizi Maastrichtskou smlouvou.

Samostatný oddíl věnovaný energetice přináší až Smlouva o Ústavě pro Evropu, resp. prostřednictvím Hlavy XXI Smlouva o fungování Evropské unie, která je součástí Lisabonské smlouvy. Spolupráce členských států v oblasti energetiky je v ní definována na základě principů solidarity (fungování trhu s energií a propojení energetických sítí; bezpečnost energetických dodávek; podpora energetické účinnosti, úspor energie, rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie). Otázka energetického mixu (volba mezi různými energetickými zdroji a skladba zásobování energií) a podmínek pro využívání vlastních energetických zdrojů zůstává v kompetenci členských států.

K důvodům, proč oblast energetické politiky zůstávala navzdory integračním základům ES v praxi dlouho mimo integrační projekt, náleží proměna významu původně klíčových energetických zdrojů pro evropské hospodářství (především uhlí) a také struktura aktérů (producenti, operátoři přenosové sítě, velkoodběratelé, environmentální organizace apod.). Pokles významu uhlí jakožto energetického zdroje, který řadě členských států zajišťoval v počátcích fungování jednotného trhu a při tehdejším objemu průmyslové výroby a dopravy do značné míry energetickou soběstačnost, a naopak značný nárůst významu kapalných paliv (především ropy) a zemního plynu, jejichž významná ložiska leží mimo území EU, navíc podtrhl důležitost vnější dimenze energetické politiky a otázku tzv. energetické bezpečnosti. Otázky související s oblastí energetiky se tak v rámci agendy EU z politického a legislativního hlediska, pokud jde o jejich vnitřní a vnější dimenzi, nacházejí v průsečíku komunitární a mezivládní úrovně. Prolínají se zde aspekty ekonomické, vzhledem k tomu, že se jedná o jednu ze součástí vnitřního trhu, s aspekty strategickými (vnější politika) a nelze pominout ani rozměr environmentální.

Legislativní i nelegislativní aktivity Komise na poli energetické politiky se v období 2004-2009 soustřeďovaly zejména na otázky souvislostí energetické politiky a klimatických změn, liberalizace trhu s energiemi a problém energetické bezpečnosti. K formulaci nové podoby energetické politiky EU vyzvaly Komisi závěry Evropské rady v prosinci 2005. 8. března 2006 Komise představila zelenou knihu „Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii. První konsolidovaná formulace cílů evropské energetické politiky, která odkazovala nejen na vnitřní, ale i na vnější dimenzi energetické politiky EU a vyzývala ke krokům legislativní i nelegislativní povahy, byla navržena Komisí v lednu 2007 v podobě balíku dokumentů s názvem „Energetická politika pro Evropu (anglicky zde). Pod vlivem tohoto prvního strategického přezkumu energetiky (Strategic Energy Review; SER) a závěrů Evropské rady Komise vydala klíčové balíčky legislativních norem: tzv. třetí liberalizační balík (19. září 2007) a klimaticko-energetický balík (23. ledna 2008).

Prozatím nejnovější iniciativou obsahující strategické směry evropské energetické politiky je soubor dokumentů, který Komise zveřejnila 13. listopadu 2008 v návaznosti na závěry jarního summitu Evropské rady z roku 2007. Druhý strategický přezkum energetiky (Second Strategic Energy Review; anglicky zde) se zaměřuje na energetickou budoucnost EU v delším časovém horizontu, konkrétně na období let 2020-2050. Součástí balíčku je mimo jiné akční plán EU pro zabezpečení dodávek energie a jejich solidární využití; zelená kniha „Na cestě k zabezpečené, udržitelné a konkurenceschopné evropské energetické síti; sdělení o směrnici č. 2004/64/ES o opatřeních pro zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu; návrh směrnice, kterou se členským státům ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy a/nebo ropných produktů; návrh směrnice o energetické náročnosti budov; návrh směrnice o energetických štítcích.

1. Liberalizace trhu s energiemi

1.1. Energetický balík

Tzv. energetický balík (známý také pod názvem třetí liberalizační balík) byl souborem pěti legislativních návrhů. Jeho cílem bylo vytvořit právní podmínky pro další liberalizaci trhů s elektřinou a zemním plynem. Komise jej předložila 19. září 2007.

První dva texty představovaly návrh směrnice, kterou se mění směrnice č. 54/2003 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou, a návrh směrnice, kterou se mění směrnice č. 55/2003 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem. Další dva texty tvořily návrh nařízení, kterým se mění nařízení č. 1228/2003 o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou a návrh nařízení, kterým se mění nařízení č.1775/2005 o podmínkách přístupu k plynárenským přepravním soustavám. Poslední součástí balíčku byl návrh nařízení, kterým se zřizuje Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER).

Mezi sporné body těchto návrhů odrážející rozdílné pozice členských států na půdě Rady i všech tří klíčových institucí legislativního procesu patřila především otázka tzv. unbundlingu a různých navrhovaných variant oddělení dodavatelských a výrobních činností od provozu přenosové sítě. Nová legislativa se dotýká jak soukromých, tak veřejných producentů elektřiny a plynu v rámci celé EU.

Energetický balík obsahoval také ustanovení pro řešení vztahů se třetími zeměmi s neliberalizovaným energetickým sektorem, včetně systému certifikace pro investory z třetích zemí, kteří usilují o kontrolu nad přenosovým systémem či operátorem (klauzule Gazprom). Základním principem mělo být, aby i subjekty ze třetích zemí (a třetí země, které by chtěly působit na trhu EU) musely dodržovat stejná pravidla, která platí pro společnosti sídlící v EU. Původní návrh Komise (který v prvním čtení podpořil také Evropský parlament; více zde a zde) obsahoval snahu převést kontrolu nad systémem certifikace externích aktérů na nadnárodní úroveň – na regulační agenturu ACER či Komisi.

Rada v rámci společného postoje přijatého v lednu 2009 podpořila vedle úplného unbundlingu další dvě alternativní varianty: vytvoření nezávislého systémového operátora (ISO – independent system operator) a variantu (prosazovanou především Německem a Francií) právního oddělení přenosové soustavy a produkce energie zřízením nezávislého operátora přenosové soustavy (ITO – independent transmission operator). V otázce „klauzule Gazprom dala Rada přednost národní variantě: certifikace bude v rukou státních regulačních orgánů, které ale musí informovat Komisi, jež vydá stanovisko, zda se příslušné rozhodnutí členského státu nedostává do rozporu s požadavkem na bezpečnost energetických dodávek v EU.

Ke sblížení pozic Rady a Evropského parlamentu napomohla až neformální politická dohoda, k níž zástupci Evropského parlamentu a Rady pod českým předsednictvím dospěli v březnu 2009. Tzv. energetický balík byl schválen na plenárním zasedání Evropského parlamentu 22. dubna 2009 (více zde). Výměnou za přijetí kompromisního návrhu ve věci unbundlingu prosadili zástupci Evropského parlamentu do konečné podoby návrhů posílení ochrany spotřebitele.

2. Obnovitelné zdroje energie a boj proti změně klimatu

2.1. Klimaticko-energetický balík

Tzv. klimaticko-energetický balík byl souborem čtyř legislativních návrhů. Jeho cílem bylo právní ošetření konkrétních kroků majících napomoci boji proti změně klimatu a do určité míry i potenciálnímu snížení energetické závislosti EU na třetích zemích a/nebo subjektech. Komise jej zveřejnila na mimořádném plenárním zasedání Evropského parlamentu 23. ledna 2008.

První z legislativních textů se týkal regulace a stimulace využívání technologie CCS (geologického skladování oxidu uhličitého), která umožňuje separovat CO2 od dalších (v průmyslových provozech sekundárně produkovaných) plynů a ukládat jej pod zemský povrch (více zde). Takový CO2 je možné považovat za „neemitovaný. Daná technologie by měla v budoucnosti nahrazovat již fungující systém obchodování s emisními povolenkami, byť návrh Komise prozatím počítal s jejím využitím až v okamžiku, kdy to bude nákladově efektivní. Úprava stávajících předpisů se týká zejména podmínek skladování CO2. Předmětem debat byla především použitelnost technologie CCS v praxi, hlavně v souvislosti s náklady a potažmo otázkou finanční podpory k zahájení jejího pokusného využívání (více zde).

V tomto bodě se debata o prvním z textů balíku prolínala s projednáváním druhého návrhu, který představoval revizi směrnice č. 2003/87 o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Jejím cílem mělo být rozšíření systému obchodování s emisními povolenkami o větší množství podniků i další plynné emise (N2O) a od roku 2013 legislativně umožnit zahájení tzv. třetí fáze systému obchodování s emisními povolenkami, v níž má distribuce povolenek probíhat nikoli na základě národních alokačních plánů, ale formou „celoevropských aukcí. Návrh upravoval také zařazení zařízení využívajících technologie CCS. Konečným cílem původního návrhu mělo být plošné snížení emisí CO2 a dalších plynů do roku 2020 o 21 %. K nejspornějším bodům, které se odrážely také v projednávání návrhu v Evropském parlamentu a Radě, náležel právě tento cíl – vedle způsobu alokace emisních povolenek, nakládání s příjmy z jejich prodeje a možnosti relokace (přemísťování) dotčených podniků mimo EU v důsledku zpřísnění stávajících norem (více zde a zde).

Revidovanou směrnici o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů doplňoval třetí text: návrh rozhodnutí o úsilí členských států snížit emise skleníkových plynů o 30 %, aby byly splněny závazky Společenství v oblasti snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020. Ten závazky předchozího návrhu ještě doplňoval o závazky jdoucí nad jejich rámec, a to v jiných sektorech (doprava, zemědělství či nakládání s odpady). Návrh obsahoval mimo jiné „národní limity, tedy mezní hodnoty emisí skleníkových plynů jednotlivých členských států stanovené pro rok 2020 s ohledem na jejich úroveň v referenčním roce 2005 (více zde).

Posledním textem klimaticko-energetického balíku byl návrh směrnice o podpoře energie z obnovitelných zdrojů. Návrh obsahoval mimo jiné závazný cíl využívat v roce 2020 v unijním průměru 20 % produkované energie z obnovitelných zdrojů. Současně měl všechny členské státy zavazovat cíl navýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů v oblasti dopravy na 10 % konečné spotřeby. Indikativní podíl energie z obnovitelných zdrojů (dle do té doby platné směrnice č. 2001/77) byl nahrazen závazným cílem (konkrétní závazky byly stanoveny pro každý členský stát).

Ke sporným bodům náležely především otázky využívání energie z těch obnovitelných zdrojů, které jsou současně užívány k produkci potravin; přednostního využívání jiných obnovitelných zdrojů, jakými jsou biopaliva druhé generace, vodík či jiné progresivní zdroje; navrhované schéma obchodování s plněním limitů pomocí tzv. certifikátů zelené energie a požadavky Evropského parlamentu na zavedení finančních sankcí za nedodržení stanovených limitů (více zde a zde).

Po téměř rok trvajícím procesu projednávání celého legislativního balíku, který nebyl prost kontroverzí, došlo k průlomu na jednání Evropské rady v prosinci 2008 (více zde). Výsledný kompromis poněkud nestandardně v prvním čtení schválil ještě na plenárním zasedání 17. prosince 2008 Evropský parlament, Rada jej již pouze formálně schválila v dubnu 2009 a normy publikací v Úředním věstníku vstoupily do implementačního procesu v červnu 2009 (více zde a zde).

3. Energetická účinnost

V červnu 2005 Komise zveřejnila dokument s názvem Zelená kniha o energetické účinnosti aneb Méně znamená více s cílem iniciovat debatu o zefektivnění využívání energie v rámci Společenství až o 20 % do roku 2020. V říjnu 2006 následovalo zveřejnění akčního plánu pro energetickou účinnost pro období 2007-2006, který navazoval na předchozí sedmiletý akční plán a identifikoval šest klíčových oblastí, v nichž by mělo být dosaženo úspor energie (mj. energetická náročnost produktů, budov a služeb, doprava atd.). Nastínil také 85 návrhů na konkrétní opatření, která by měla být podniknuta na úrovni EU i členských států. S implementací akčního plánu se počítalo do roku 2012. K jeho střednědobé evaluaci a přípravě nového akčního plánu, který by se týkal delšího období (do roku 2030 či 2050) a byl v souladu s dalšími (již přijatými) projekty v oblasti energetické politiky a životního prostředí (především s požadavky klimaticko-energetického balíku a s mechanismem obchodování s emisními povolenkami) se Komise chystá v roce 2009.

3.1. Směrnice o energetické účinnosti a energetických službách

5. dubna 2006 vstoupila v platnost směrnice č. 2006/32 o energetické účinnosti u konečného uživatele a o energetických službách, která zrušila platnost dosavadního předpisu z roku 1993. Směrnice stanovuje obecný rámec pro úspory energií platný ve vztahu k distributorům energií, systémovým operátorům, maloobchodním prodejcům energie i spotřebitelům s výjimkou těch, kteří jsou zapojeni do mechanismu obchodování s emisními povolenkami. Členské státy na jejím základě předkládají národní akční plány pro energetickou účinnost, které obsahují strategii, jak dosáhnout úsporných cílů stanovených směrnicí.

13. listopadu 2008 Komise v rámci SER zveřejnila také sdělení s názvem Energetická účinnost: plnění 20% cílové hodnoty. Jsou v něm hodnoceny dosavadní pokroky na úrovni EU i členských států vzhledem k cílům akčního plánu pro energetickou účinnost. V hodnocení dosavadní efektivity implementace směrnice o energetických službách jsou konstatovány nedostatky, a sdělení proto nevylučuje revizi dané normy.

3.2. Směrnice o energetické náročnosti budov

V rámci sdělení „Energetická účinnost: plnění 20% cílové hodnoty Komise navrhla také přepracování směrnice č. 2002/91 o energetické náročnosti budov. Revizi směrnice, kterou dosud plně neimplementovaly všechny členské státy, podpořil ještě před zveřejněním návrhu Komise Evropský parlament prostřednictvím usnesení ke zprávě Fiony Hallové (ALDE, Velká Británie) o akčním plánu pro energetickou účinnost (více zde).

Dosud platná směrnice z roku 2002 stanovuje minimální požadavky na energetickou náročnost stávajících i nově postavených velkých budov (s výměrou nad 1000 m2), podmínky pro energetickou certifikaci těchto budov a požaduje pravidelné inspekce kotlů a klimatizačních zařízení. Nový návrh chce do rámce směrnice zahrnout (u nových budov a renovací) i budovy s výměrou pod 1000 m2 a mimo jiné požaduje zavedení evropských benchmarků pro stanovení energetické náročnosti budov v jednotlivých členských státech či regionech. Zavádí také náhodné inspekce kotlů a klimatizačních systémů, požaduje uveřejňovat údaje o energetické náročnosti budov (certifikáty energetické náročnosti) v inzerátech a na viditelných místech či zavedení plánů na zvýšení počtu nízkoemisních budov ze strany členských států. Směrnice by měla být implementována do národních právních řádů do 31. prosince 2010 s možností odkladu v případě některých ustanovení do 31. ledna 2012.

Návrhem se v průběhu jara 2009 zabýval Evropský parlament, který prostřednictvím usnesení schváleného na plenárním zasedání v dubnu 2009 požaduje návrh Komise zpřísnit. V druhé polovině roku 2009 se očekává intenzivnější jednání o návrhu na půdě Rady (více zde).

3.3. Směrnice o energetických štítcích

Další součástí SER v oblasti energetické účinnosti je návrh na revizi směrnice č. 92/75 o energetických štítcích spotřebičů pro domácnost, která zavedla povinné označování a zařazování výrobků pro domácnosti do energetických tříd.

Návrh doplňuje tzv. směrnici o ekodesignu, nařízení o programu Energy Star a nařízení o ekoznačce. Rozšiřuje současný systém energetických štítků na všechny výrobky spojené se spotřebou energie používané v domácnostech, průmyslu a obchodě a reviduje kritéria pro kategorizaci výrobků s ohledem na dosažený technický pokrok. Dodavatelé by měli mít povinnost dodávat spolu s výrobkem energetické štítky, technickou dokumentaci a informační list výrobku; prodej výrobku nevyhovujícího požadavkům směrnice může být omezen či zcela zakázán. Návrh směrnice zavádí právní ochranu štítků a sankcí vůči členským státům v případě porušení jejích ustanovení. Umožňuje stanovit třídy účinnosti, podle kterých by členské státy neměly poskytovat pobídky nebo zadávat veřejné zakázky v hodnotě nad 15 tis. € (více zde).

Evropský parlament v květnu 2009 schválil usnesení ke zprávě Anni Podimata (PES, Řecko), v němž provedl oproti původnímu návrhu Komise několik změn (zachování současného modelu značení, zavedení povinnosti uvádět energetickou náročnost také u některých výrobků a materiálů určených pro stavebnictví apod.). Návrh směrnice je paralelně projednáván také na půdě Rady (více zde a zde).

3.4. Směrnice o značení pneumatik

Součástí revizního balíku z 13. listopadu 2008 je v neposlední řadě také nový návrh směrnice o označování pneumatik s ohledem na palivovou účinnost a jiné důležité parametry. Navrhován je integrovaný přístup ke značení pneumatik: opět se jedná o obligatorní opatřování výrobků štítky, které by kromě energetické účinnosti měly obsahovat také informaci o přilnavosti pneumatiky za mokra a o externím hluku produkovaném při jejím provozu (pneumatika by podle těchto údajů měla být zařazena do jedné z kvalitativních tříd A až G). Výsledná směrnice by se měla dotknout pneumatik kategorií C1, C2 a C3 (pro osobní automobily, resp. lehké i těžké nákladní automobily). Za značení pneumatik a dostupnost požadovaných informací by měli být odpovědni výrobci pneumatik a automobilů a/nebo jejich distributoři. Používání vhodných pneumatik by mělo snížit spotřebu automobilů až o 30 % (více zde a zde).

4. Zabezpečení dodávek energetických zdrojů a energetická bezpečnost

Legislativní aktivity EU na poli bezpečnosti dodávek energetických zdrojů vycházejí podobně jako v případě liberalizace trhu s energiemi, obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti z požadavků formulovaných v rámci zelené knihy o bezpečnosti energetických dodávek (anglicky zde), kterou Komise zveřejnila 29. listopadu 2000. Komise v ní ještě před realizací východního rozšiřování EU konstatovala rostoucí závislost EU na vnějších zdrojích energie a potřebu ucelené strategie pro zabezpečení energetických dodávek, která by měla za cíl redukci nejrůznějších rizik, jež jsou s vnější závislostí na energetických zdrojích spojena, za současného využití možností a nástrojů, které EU dává postupná komunitarizace energetické politiky. Zdůrazněna byla také potřeba věnovat v budoucnosti pozornost debatám o využitelnosti a bezpečnosti jaderné energie.

Problematika energetické bezpečnosti EU zahrnuje jak již zmíněné otázky fungování vnitřního trhu s energiemi, tak legislativu týkající se zásobování energetickými zdroji (ropa, zemní plyn, elektřina) a pochopitelně i problematiku vnější dimenze energetické politiky EU. Sem náleží různé multilaterální smluvní a diplomatické platformy pro řešení problémů energetické bezpečnosti, kterých se EU účastní nebo je iniciuje, například Smlouva o Energetickém společenství z roku 2005, která vytváří vnitřní trh s elektřinou a zemním plynem mezi ES a smluvními stranami, k nimž v současnosti náleží sedm členů z oblasti západního Balkánu včetně Kosova; Ukrajina, Moldávie, Turecko a Gruzie mají pozorovatelský statut; tzv. Smlouva o energetické chartě z roku 1994, která vytváří rámec pro mezinárodní spolupráci mezi evropskými zeměmi a dalšími industrializovanými zeměmi v oblasti využívání energetického potenciálu střední a východní Evropy a energetické bezpečnosti EU, a její protokol týkající se energetické účinnosti a souvisejících environmentálních aspektů (anglicky zde); Úmluva o jaderné bezpečnosti z roku 1994; Černomořská synergie z roku 2007 – regionální spolupráce, která se netýká pouze energetiky a doplňuje v tomto směru aktivity vnější politiky EU typu evropské sousedské politiky; Euro-Středomořská spolupráce v oblasti dopravy a energetiky (anglicky zde); nástroj pro spolupráci mezi EU a zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku v oblasti energetiky; spolupráce s rozvojovými zeměmi v oblasti energetiky (anglicky zde) atd.

4.1. Směrnice o povinných zásobách ropy

Povinnost udržovat minimální zásoby ropy a/nebo ropných produktů ukládá členským státům směrnice č. 67/2006, která je již čtvrtou revizí směrnice z roku 1968. Ze stejného roku pochází také rozhodnutí č. 416/68 o uzavírání a provádění zvláštních mezivládních dohod týkajících se povinnosti členských států udržovat minimální zásoby ropy a/nebo ropných produktů, v roce 1973 byla potom přijata směrnice č. 238/73 o opatřeních ke zmírnění následků potíží v zásobování ropou a ropnými produkty.

V rámci SER Komise 13. listopadu 2008 představila také nový návrh směrnice, kterou se členským státům ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy a/nebo ropných produktů. Cílem má být především vytvoření jednotného legislativního rámce a také posílení spolupráce s Mezinárodní energetickou agenturou (IEA). Předmětem diskuse je také otázka vlastnictví rezervoárů, v nichž jsou povinné devadesátidenní zásoby ropy a ropných produktů umístěny (stát/komerční subjekt) a možnost členského státu nebo jeho centrálního subjektu pro správu zásob přenést plnění úkolů spojených s řízením zásob mimo vlastní území na jiné členské státy či subjekty pro správu zásob (více zde a zde)

4.2. Směrnice o zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu

Legislativní vývoj v této oblasti souvisí do určité míry s výše popsanou problematikou liberalizace vnitřního trhu se zemním plynem. Tzv. plynová směrnice č. 2003/55 dala členským státům právo považovat bezpečnost dodávek zemního plynu za veřejnou službu. Členské státy mají možnost podniknout všechna potřebná opatření k zajištění dodávek v případě mimořádných událostí na trhu s plynem vzhledem ke strategickému významu této komodity.

Směrnice č. 2004/67 se týká bezpečnosti dodávek zemního plynu primárně pro odběratele, jakými jsou domácnosti (členské státy mají zajistit bezpečnost dodávek plynu pro domácnosti v případě částečných výpadků dodávek, extrémních teplotních podmínek či v podmínkách zvýšené poptávky po zemním plynu). Členské státy mohou tento režim zvláštní ochrany pro zabezpečení dodávek plynu rozšířit i na jiné odběratele typu malých a středních podniků, kteří se v případě krize dodávek nemohou rychle přeorientovat na jiné zdroje energie. Směrnice vymezuje situaci vážného narušení dodávek a hovoří také o možnosti zabezpečení dodávek plynu prostřednictvím zařízení na jeho skladování (i ve spolupráci s dalšími členskými státy prostřednictvím bilaterálních dohod apod.), na rozdíl od směrnice o povinných zásobách ropy však neukládá členským státům povinnost skladování a udržování minimálních zásob zemního plynu vzhledem k nákladnosti tohoto procesu. Komise má na základě zpráv od členských států monitorovat, do jaké míry je bezpečnost dodávek plynu v dlouhodobém horizontu zajištěna prostřednictvím kontraktů s dodavateli ze třetích zemí, stupeň vzájemného propojení systémů plynárenských přepravních soustav zásobujících jednotlivé členské státy či situaci zásobování plynem v delším časovém horizontu na úrovni Společenství a v jednotlivých geografických oblastech.

Vzhledem k několika energetickým krizím, které Společenství v posledních letech postihly v souvislosti s externími dodávkami zemního plynu i vzhledem k rozdílné míře implementace dosud platné normy, byla ustavena Koordinační skupina pro otázky plynu (Gas Coordination Group). Komise se také rozhodla v rámci SER vydat sdělení týkající se směrnice č. 2004/67 o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu, v němž hodnotí dosavadní stav provedení této směrnice a působení Koordinační skupiny pro otázky plynu. Konstatuje, že současný mechanismus nepostačuje k zajištění včasné odezvy na krizi v dodávkách zemního plynu, která přesahuje úroveň, jež mohou zmírnit vnitrostátní opatření, a prověřuje možnosti dalších zlepšení do budoucna (vymezení standardů pro částečné narušení dodávek; nová opatření na úrovni Společenství; posílení regionální spolupráce; zajištění dodávek pro domácnosti a ostatní chráněné subjekty během nedostatečných dodávek plynu; strategické skladování plynu a jeho nákladnost atd.).

4.3. Směrnice o zabezpečení dodávek elektřiny

Podobně jako v případě zemního plynu je i problematika zabezpečení dodávek elektřiny propojena s otázkou liberalizace trhu s elektřinou. Zabezpečení dodávek elektřiny včetně regulace provozního zabezpečení sítí a investic do sítí má upravovat směrnice č. 2005/89 o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury.

5. Energetická infrastruktura

5.1. Transevropské energetické sítě (TEN-E)

Problematika energetické infrastruktury souvisí do značné míry s otázkami liberalizace energetického trhu, tvorby dlouhodobějších strategií v oblasti energetické politiky a energetické bezpečnosti. Neopomenutelnou složku ovšem tvoří také stránka finanční. Rozhodnutí č. 1364/2006 stanovuje hlavní směry pro transevropské energetické sítě. Mění a nahrazuje předcházející rozhodnutí v této oblasti z let 1996 a 2003. Definuje hlavní cíle projektů TEN-E, jimiž mají být: zajištění efektivního fungování vnitřního trhu s energií; bezpečnost a diverzifikace dodávek; zamezení izolaci některých geografických regionů (ostrovy, „znevýhodněné oblasti, oblasti trpící z různých důvodů nižší mírou pokrytí energetickými sítěmi a propojení s „jádrovými regiony v rámci EU); udržitelný rozvoj. Na základě těchto cílů identifikuje konkrétní projekty v rámci TEN-E, na něž může být poskytnuta finanční dotace z rozpočtu Společenství s ohledem na nařízení č. 2236/95, které stanovuje obecná pravidla pro poskytování finanční pomoci Společenství v oblasti transevropských sítí a které bylo novelizováno v roce 2007 prostřednictvím nařízení č. 680/2007. Rozhodnutí č. 1364/2006 přitom rozlišuje tři kategorie způsobilých projektů: tzv. projekty společného zájmu, prioritní projekty a projekty evropského zájmu. 10. ledna 2007 Komise formou sdělení zveřejnila tzv. prioritní plán propojení (Priority Interconnection Plan; PIP), který analyzoval soudobý rozvoj evropské energetické infrastruktury (elektřina, plyn) s ohledem na projekty, s jejichž podporou počítalo rozhodnutí č. 1364/2006. Komise v něm navrhla pět prioritních opatření pro vytvoření příznivějšího investičního prostředí.

SER z 13. listopadu 2008 obsahuje zelenou knihu o budoucnosti evropské energetické sítě „Na cestě k zabezpečené, udržitelné a konkurenceschopné evropské energetické síti, v níž Komise nastiňuje budoucí priority a vyzývá k novému přístupu EU k rozvoji evropských energetických sítí (zajistit propojení nových členských zemí EU se staršími členskými státy a vzájemné propojení nových členských zemí; rekonstrukce potrubí sloužících pro dovoz energetických zdrojů; harmonizace přístupu ve schvalování a povolování velkých infrastrukturních projektů; spojování sítí v plynárenském odvětví; rozšíření TEN-E na ropovody; nahrazení TEN-E novým nástrojem EU pro energetickou bezpečnost a infrastrukturu a navýšení rozpočtu pro TEN-E ještě v rámci stávajícího finančního období 2007-2013). Zelená kniha jmenuje šest konkrétních klíčových projektů transevropských sítí (mj. plán propojení Pobaltí, tzv. jižní koridor pro přepravu zemního plynu, Středomořský energetický okruh či podporu dodávek a skladování zemního plynu ve formě LNG (více zde).

Seznam odkazů

Dokumenty

Další odkazy

Autor: Petra Kuchyňková

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality