Vnitřní trh v lednu 2011

04.02.2011
Euroskop

Vliv dioxinové kauzy na SZP a politiku ochrany zdraví a spotřebitele, EU harmonizuje podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh, EP dal zelenou přeshraničnímu poskytování zdravotní péče, Rada potvrdila radikální zásah do návrhu o právech spotřebitelů, Rada schválila kompromis týkající se směrnice o opožděných platbách, Komise chce modernizovat způsob zadávání veřejných zakázek, JURI schvaluje ve věci patentů tzv. posílenou spolupráci

Vliv dioxinové kauzy na SZP a politiku ochrany zdraví a spotřebitele

John Dalli: Dioxin incident: what new measures could we envisage? European Parliament Plenary Session, Strasbourg, 17 January 2011 (SPEECH/11/24)

Press release: 3063rd Council meeting Agriculture and Fisheries, Brussels, 24 January 2011 (5432/11)

Problém přítomnosti nadlimitního množství dioxinů v mase a vejcích v důsledku kontaminace krmiva, který měl původ v Německu a dotkl se i dalších členských států EU, byl v průběhu ledna hojně medializován, zabývala se jím přirozeně ale i jednání jednotlivých institucí EU. Rozprava o důsledcích incidentu s kontaminovaným krmivem pro EU se dostala i na pořad jednání pléna EP 17. 1. 2011, v souvislosti se vzniklou situací na evropském trhu s vepřovým masem o problému jednala i Rada ministrů pro oblast zemědělství a rybolovu 24. 1. 2011.

Komisi případ podnítil k úvahám nad novou legislativou, která by měla zefektivnit především zabezpečení výroby živočišných krmiv v EU, zpřísnit kontroly v různých fázích potravinového řetězce a kontroly nakládání s vysoce nebezpečnými látkami.

Pozadí

Dle informací Komise německé úřady 27. 12. 2010 doručily EK prostřednictvím systému včasného varování zprávu o tom, že došlo ke kontaminaci při produkci krmiva přísadami na bázi mastných kyselin, které nebyly určeny k potravinářskému, ale pouze k technickému využití. Šlo o odpadní produkty vzniklé při výrobě biopaliva, které byly ovšem dodány německé firmě Harles und Jentzsch vyrábějící krmivo. Krmivo tak bylo kontaminováno vysokými dávkami dioxinů, které překračují limity povolené platnou legislativou EU.

Dle Komise bylo nejprve informováno o jednorázové kontaminaci, následně ovšem bylo odhaleno dalších 6 podezřelých dávek masných kyselin pocházejících z téže firmy produkující biopalivo a dodaných společnosti Harles und Jentzsch. Z toho důvodu bylo vydáno rozhodnutí považovat veškeré krmivo vyrobené příslušnou firmou od 12. 11. 2010 za kontaminované a německá strana zahájila laboratorní testy ověřující přítomnost dioxinů.

Následně se zjistilo, že kontaminované složky pro výrobu krmivářské směsi byly dodány dalším 25 zpracovatelům krmiva, Komise však vyvrátila podezření, že by byly vyvezeny mimo německé území. Kontaminované krmivo bylo určeno ke krmení slepic a další drůbeže, ale také prasat a hovězího dobytka v Německu. Postupně byla kontaminace zjištěna ve většině spolkových zemí. Postižené Německo reagovalo zablokováním dodávek vajec a masa na trh z tisícovek farem, které prokazatelně odebíraly kontaminované krmivo

V případě dalších členských zemí se prošetřovaly dodávky z Německa na jejich trh. Do Nizozemska bylo dle zpráv Komise dopraveno 136 tis. potenciálně kontaminovaných vajec k výrobě dalších vaječných produktů a tato ingredience byla následně prodána též do Velké Británie a zde použita například k výrobě pečiva. V následujících dnech byla přítomnost německých produktů kontaminovaných dioxiny zjištěna i ve Francii a v Dánsku.

Nejradikálnějším způsobem zareagovalo Slovensko, jehož ministerstvo zemědělství a rozvoje venkova vydalo 7. 1. 2011 tiskové prohlášení o dočasném pozastavení dovozu německého vepřového masa a vajec, dokud nebudou známy výsledky laboratorních testů, které prováděly slovenské diagnostické ústavy. Ve slovenských supermarketech totiž byla zachycena vadná vejce. Přijetí prozatímních opatření, i ve formě zákazu nebo omezení dovozu zboží, navzdory fungování jednotného trhu umožňuje primární právo, a to v odůvodněných případech, kdy se jedná například o ohrožení veřejné mravnosti, bezpečnosti, pořádku, kulturního dědictví, průmyslového vlastnictví a právě i ochrany zdraví a života lidí a zvířat (čl. 34, 35 a 114 Smlouvy o fungování Evropské unie). Platí ovšem, že tyto zákazy nebo omezení nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.

Maďarsko sice nepřikročilo k takto radikálnímu kroku, zavedlo ale systematické testování produktů dovážených z Německa.

V EU existuje komplexní sekundární legislativa z roku 2006, která upravuje mj. problematiku maximálních limitů množství dioxinů v potravinách. Jedná se především o nařízení č. 1881/2006, kterým se stanoví maximální limity některých kontaminujících látek v potravinách, a o doplňující právní předpisy, kterými jsou nařízení č. 1883/2006, jímž se stanoví metody odběru vzorků a analýzy pro úřední kontrolu množství dioxinů a PCB s dioxinovým efektem v určitých potravinách, doporučení č. 2006/88 o snižování přítomnosti dioxinů, furanů a PCB v krmivech a potravinách a doporučení č. 2006/794 o monitorování pozaďových hodnot dioxinů, PCB s dioxinovým efektem a jiných PCB než s dioxinovým efektem v potravinách.

Nařízení č. 1881/2006 hovoří o tom, že je v zájmu ochrany veřejného zdraví nezbytné udržet množství kontaminujících látek na toxikologicky přijatelných úrovních. Mezi tyto kontaminující látky přitom nařízení explicitně zařazuje dioxiny a PCB s dioxinovým účinkem. V zájmu ochrany veřejného zdraví by dle platného nařízení produkty, jež obsahují kontaminující látky překračující maximální limity, neměly být uvedeny na trh ani jako složky jiných potravin.

Klíčové body a stav projednávání

Vzhledem k povánočnímu období, v němž německý dioxinový skandál propukl, byla reakce institucí EU zpočátku poměrně vlažná. Komisař pro zdraví a ochranu spotřebitele John Dalli v prvním lednovém týdnu reagoval pouze prostřednictvím krátkého prohlášení, v němž označil zvládnutí „dioxinového incidentu v Německu za otázku prvořadé důležitosti pro EK a uvedl, že jeho generální ředitelství je v permanentním kontaktu s německým ministerstvem pro oblast potravinářství, zemědělství a ochranu spotřebitele.

Německá strana měla o dalším pokroku při vyšetřování případu informovat na zasedáních Stálého výboru pro potravinový řetězec a zdraví zvířat (Standing Committee on the Food Chain and Animal Health; SCFCAH). Jednání se zástupci výrobců krmiv, zpracovatelů živočišných produktů i výrobců biopaliv, která se měla týkat dalších opatření pro účinnější monitorování výskytu dioxinů v potravinovém řetězci a zejména v olejích, tucích a dalších vedlejších produktech, měla probíhat na úrovni servisních složek Komise. Komise v debatě navrhla buďto zavést opatření pro zlepšení monitoringu v potravinovém řetězci, nebo zavedení přísné separace při zpracovávání olejů tak, aby nemohlo dojít ke kontaminaci potravinářských výrobků průmyslovými oleji.

Podle vyjádření Komise navzdory tomu celá kauza nebyla důvodem k omezení volného trhu EU, protože nepředstavuje pro spotřebitele bezprostřední ohrožení. Prokázání nadlimitních hodnot v německých výrobcích dle prohlášení komisaře Dalliho na jednání Rady ministrů zemědělství 24. 1. 2011 naopak svědčí o správném fungování kontrolních mechanismů v EU.

Problém dioxinů se dostal i na pořad jednání pléna EP 17. 1. 2011. Komisař Dalli zde oznámil, že zvažuje přijetí legislativy, která by měla zefektivnit především zabezpečení výroby živočišných krmiv v EU. Změny by se tedy měly týkat hlavně provozů vyrábějících jednotlivé komponenty pro živočišná krmiva. Další předpisy by se měly týkat zpřísnění kontrol v různých fázích potravinového řetězce.

Pozice ČR

České ministerstvo zemědělství se nerozhodlo k radikálnímu postupu, kterým by bylo omezení dovozu, přestože se volání po takové akci objevila. Německo je největším dovozním teritoriem pro potravinářské výrobky v ČR (na celkovém dovozu do ČR se podílí 26-28 %). Je především největším vývozcem vepřového masa (například za rok 2009 ho bylo podle analýzy Ministerstva zemědělství ČR dovezeno 84 716 t).

Státní veterinární správa, Státní zemědělská a potravinářská inspekce a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský byly ministerstvem vyzvány k zintenzivnění kontrol zboží dováženého do ČR, především masa, drůbeže a vepřového masa (poté, co byla na německé straně zjištěna kontaminace i u vepřového). Zpřísněné kontroly se týkaly vybraných distribučních center i obchodní sítě na území ČR, zejména prodejců s vazbou na dodávky z Německa. Sledována byla také krmiva a výrobny olejů registrované jako krmivářské provozy. Dle vyhodnocení laboratorních zkoušek problém na českém území zjištěn nebyl, v médiích se ale objevovaly informace o tom, že vadné maso se do ČR nemuselo dostat cestou z Německa, ale přes Polsko, kam bylo dovezeno, zpracováno a v ČR následně pouze přebaleno. 14. 1. 2011 tak na základě informací z německých zdrojů zveřejnila česká média zprávu, že na počátku ledna 2011 bylo do ČR a také do Polska z Německa dovezeno vepřové maso, které mohlo být kontaminováno. Do ČR se mělo dostat 4 500 kg tohoto masa, přičemž část této zásilky již v době vypuknutí paniky a zahájení příslušných kontrol byla s největší pravděpodobností zkonzumována. Zprávu následně potvrdilo i Ministerstvo zemědělství ČR.

Ministr zemědělství Ivan Fuksa se 21. 1. 2011 sešel v Berlíně u příležitosti veletrhu Grüne Woche se spolkovou ministryní zemědělství Ilse Aigner, která vyslovila nad dopadem dioxinové aféry politování, připustila, že došlo k selhání nikoli monitorovacího systému samotného, ale nahlášení do systému a přislíbila další zintenzívnění kontrol tak, aby se podobný případ v budoucnu neopakoval. Český ministr Fuksa následně na jednání Rady 24. 1. 2011 navrhl zlepšit v EU systém informování o původu vajec, drůbežího a vepřového masa, který by měl být jasně deklarován, podobně, jako je tomu u masa hovězího, kde k podobným krokům motivovala v předcházejících letech situace okolo nemoci BSE.

Předpokládaný další vývoj

Komise hodlá v nejbližší době vypracovat a představit 4 nové legislativní návrhy týkající se mj. zpřísnění kontrol nakládání s vysoce nebezpečnými látkami. I pro soukromé laboratoře by měla platit povinnost oznámit příslušným úřadům zjištěné pozitivní výsledky testů na přítomnost dioxinů. Lépe kontrolována by měla být také činnost provozů, které vyrábějí tuky a mastné kyseliny, Komise plánuje zavedení povinné autorizace jejich činnosti. Komise by také chtěla maximálně zabránit ať již náhodné či úmyslné kontaminaci jedlých tuků produkty určenými pouze pro průmyslové využití, jak se stalo v tomto případě.

Vzhledem k tomu, že kauza dioxinů ve vepřovém mase způsobila další problémy v sektoru, který již dříve trpěl značnými potížemi v rámci společného trhu se zemědělskými výrobky (na nějž nyní začínají doléhat i rostoucí světové ceny obilovin), rozhodl komisař pro zemědělství a rozvoj venkova Dacian Ciolos o poskytnutí podpory soukromému skladování produktů z vepřového masa.

Odkazy

EU harmonizuje podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh (KOM(2008)311)

EP přijal 18. 1. 2011 ve druhém čtení svůj postoj k přijetí nařízení stanovujícího harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh.

Pozadí

Cílem návrhu, který Komise předložila v květnu 2008, je aktualizovat, zjednodušit a nahradit směrnici č. 89/106 o stavebních výrobcích.

Jedním ze záměrů Komise je lépe vymezit cíle právních předpisů Společenství a usnadnit tak jejich provádění. EP dokument v prvním čtení přijal v květnu 2009, Rada se v prvním čtení vyjádřila v září 2010. Výbor IMCO se revizí směrnice zabýval v listopadu 2010 (více zde).

Klíčové body

Hlavním posláním nařízení je stanovení právního rámce vymezujícího nezbytné požadavky spojené s aktem uvádění výrobků na trh.

Nařízení zavádí tzv. prohlášení o vlastnostech, které vystaví výrobce na produkty používané ve stavebnictví a které obsahuje minimálně 1 ze základních požadavků nařízení, jimiž jsou:

  • mechanická odolnost a stabilita;
  • požární bezpečnost;
  • hygiena, ochrana zdraví a životního prostředí;
  • bezpečnost a přístupnost při užívání;
  • ochrana proti hluku;
  • úspora energie a ochrana tepla;
  • udržitelné využívání přírodních zdrojů (nově zavedený požadavek).

Prohlášení musí obsahovat také informace o nebezpečných látkách, které se mohou v produktech vyskytovat. Podle nařízení má mít písemnou nebo elektronickou podobu. Komise vypracuje zprávu mapující nebezpečné látky, které souvisí také s dalšími možnostmi recyklace, a v případě potřeby předloží další legislativní návrh.

Tyto požadavky nesmí vytvářet neoprávněné překážky volnému pohybu zboží a zároveň musí zajistit, aby výrobek na základě svých deklarovaných vlastností mohl být navržen do konkrétní stavby.

Vzhledem k tomu, že stavební výrobky jsou meziprodukty určené k zabudování do staveb, platí jednotlivé pojmy bezpečnosti nebo veřejného zájmu pouze do té míry, v jaké tyto výrobky přispívají k plnění základních požadavků stavby, do níž mají být zabudovány. V této souvislosti má označení CE vymezené u stavebních výrobků zvláštní význam: osvědčuje, že informace připojené k výrobku byly získány v souladu s navrhovaným nařízením, a musí být proto považovány za přesné a spolehlivé.

Malým a středním podnikům by však mělo nařízení usnadnit fungování: pokud doloží, že jsou jejich postupy a výroba ve shodě se standardy EU, nebude se na ně nové nařízení, tedy ani administrativně a finančně náročné označení CE, vztahovat. Stavební práce spojené s tradičními technikami a technologie používané např. při renovaci památek prohlášení o vlastnostech uvádět nemusejí.

Pozice ČR

ČR se do legislativního procesu zapojila zejm. aktivní účastí v řídící a monitorovací skupině Komise k případové studii a dále prostřednictvím svého zástupce ve stálém výboru pro stavebnictví.

České předsednictví řešilo hlavně podmínky pro vypracování prohlášení o vlastnostech, podmínky pro připojení označení CE a zjednodušené podmínky pro malé a střední podniky.

Předpokládaný další vývoj

Nařízení vstoupí v platnost 20 dní po zveřejnění v Úředním věstníku EU. Mnoho opatření začne platit nicméně až od 1. 7. 2013, což dotčeným subjektům poskytne čas se připravit.

Nařízení sice zjednoduší právní prostředí upravující „cestu stavebního výrobku na jednotný trh a do konkrétní stavby, zároveň ale bude znamenat částečné změny systému. Očekává se, že v průběhu roku 2011 budou na dané téma pořádány semináře.

Odkazy

EP dal zelenou přeshraničnímu poskytování zdravotní péče

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči (KOM(2008)414)

Plénum EP potvrdilo 19. 1. 2011 kompromis týkající se přeshraničního poskytování zdravotní péče.

Pozadí

Komise svůj návrh předložila v červenci 2008 s cílem posílit práva pacientů, nikoliv vytvořit společný trh se zdravotní péčí v EU.

Důvodem pro předložení návrhu se stalo zejm. vyloučení otázky neakutní zdravotní péče ze směrnice č. 2006/123 (tzv. směrnice o službách) a rozsudky ESD (které obecně požadují takové náhrady přeshraniční zdravotní péče, jež odpovídají náhradám, které by pacient získal, nechal-li by se ošetřit ve svém domovském členském státě). Náklady na přeshraniční zdravotní péči se podle Komise pohybují okolo 1 % všech výdajů na zdravotnictví v EU (v absolutních číslech to znamená cca 10 mld. € ročně).

Plénum EP své první čtení završilo v dubnu 2009 přijetím zprávy Johna Bowise z výboru ENVI. Rada k neformálnímu kompromisu dospěla v červnu 2010 a potvrdila jej (za nesouhlasu Polska, Slovenska, Portugalska a abstence Rumunska) v září 2010 (více v příspěvku Vnitřní trh v červnu 2010 a v příspěvku Vnitřní trh v září 2010). Společného kompromisu obě dotčené instituce dosáhly (za mediace Komise) v prosinci 2010 (více v příspěvku Vnitřní trh v prosinci 2010).

Klíčové body a stav projednávání

Obecně řečeno, pacient by měl při ošetření v zahraničí vždy dostat náhradu, pokud je daný zákrok poskytován i v jeho domovské zemi (a to do výše, jakou daný zákrok právě doma stojí). Členské státy by si nicméně měly zachovat možnost ovlivňovat tok příchozích pacientů prostřednictvím předchozí autorizace (aby mohly zabránit potenciální „zdravotní turistice).

Autorizace by měla být obligatorní v případě jakékoli hospitalizace, resp. alespoň jednoho „přenocování v nemocnici, v případě speciální péče a léčby, jež představuje riziko pro pacienta nebo populaci. Výjimky z tohoto pravidla by měly být na žádost EP jen řídké a měly by respektovat zdravotní hledisko toho kterého pacienta. Členské státy na druhou stranu získaly ujištění, že s ohledem na čl. 168 Smlouvy o fungování EU by standardy kvality a bezpečnosti zdravotní péče měly být definovány primárně na národní úrovni, stejně jako standardy elektronické komunikace mezi zdravotníky (užší spolupráce mezi členskými státy by tím ale dotčena být neměla).

Dlouhodobým sporným bodem mezi EP a Radou byla otázka výjimky pro pacienty se vzácnými chorobami.

Zatímco členské státy byly proti (tj. požadovaly standardní předchozí autorizaci), EP je podporoval (v daném případě by se neměla požadovat plná autorizace, resp. domovské členské státy by měly pacientům platit veškerou péči – i v případech, kdy ji samy neposkytují).

Kompromisem je plnění členských států v souladu s nařízením č. 883/2004 (za zdravotní péči by měl být odpovědný stát, v němž pacient se vzácnou chorobou reálně žije, byť není jeho občan).

Přijetí směrnice bylo v EP doprovozeno kritikou levice, že norma bude nahrávat bohatším před chudšími.

Zdravotnická veřejnost kritizovala zejm. fakt, že norma údajně nepamatuje na potenciální problémy, jež mohou vzniknout v důsledku předepisování různých (různě nazvaných) léčiv v jednotlivých členských státech. Komise to nicméně uveřejněním tiskové zprávy, věnující se směrnici jako celku, vyvrátila.

Spotřebitelská organizace BEUC kritizovala řadu (podle ní) vágních ustanovení nové normy (přiměřená lhůta, rychlé vyplacení náhrad ap.).

Předpokládaný další vývoj

V následujícím období by měla kompromis formálně potvrdit i Rada.

Implementační lhůta směrnice bude delší, než předpokládal původní návrh – nikoliv 12, ale 30 měsíců. Členské státy by ji tedy měly provést zhruba do poloviny roku 2013.

Odkazy

Rada potvrdila radikální zásah do návrhu o právech spotřebitelů

Návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o právech spotřebitelů (KOM(2008)614)

Rada 24. 1. 2011 pozměnila návrh směrnice o právech spotřebitelů. Z důvodu dlouhých diskusí o kapitolách 4 a 5, týkajících se záruk a neférových smluvních podmínek, se rozhodla tyto pasáže (navzdory Německu, Španělsku, Maltě a Slovinsku) z textu zcela vyřadit.

Pozadí

Komise svůj návrh předložila v říjnu 2008. Na jeho základě by mělo dojít k vytvoření normy, která nahradí stávající směrnice č. 85/577, č. 93/13, č. 97/7 a č. 1999/44 a podpoří přeshraniční/internetové spotřebitelské transakce tím, že stanoví určitá minimální pravidla (např. možnost spotřebitelů do 14 dnů odstoupit od smlouvy, do 14 dnů vrátit zboží a do dalších 14 dnů požadovat vrácení uhrazených prostředků) a že členské státy si je budou moci podle svých potřeb upravit (zpřísnit).

Rada s konsolidací stávajícího předpisového rámce po diskusi předběžně souhlasila v prosinci 2009, výbor IMCO o návrhu obsáhle debatoval v červnu 2010 (více v příspěvku Spotřebitelé v červnu 2010). Coreper však v prosinci 2010 signalizoval, že navržený text by měl doznat větších změn, než se původně předpokládalo (více v příspěvku Spotřebitelé v prosinci 2010).

Klíčové body

Rada navrhla z textu Komise vyřadit kapitoly 4 a 5 týkající se záruk (včetně otázky skrytých vad) a neférových smluvních podmínek. Současně přejmenováním textu specifikovala, že nová norma by se měla týkat jen ochrany spotřebitelů v kontraktech uzavíraných „na dálku (resp. kdekoli s výjimkou provozovny poskytovatele). Některých sektorů by se neměla dotknout vůbec (obchodování s nemovitostmi včetně novostaveb, obchodování s finančními, dopravními, sociálními a zdravotními službami a gamblingu).

Totéž platí i digitálním obsahu, jenž není součástí fyzického média (tangible medium; norma se má primárně vztahovat na položky splňující parametry „zboží, ne na „služby). Určitou výjimku by mělo představovat pouze legální stahování digitálního obsahu z internetu.

Na druhou stranu Rada nevyloučila, že zachová některé „užitečné pasáže původního návrhu, resp. vyřazených kapitol, např. čl. 22 o maximální dodací lhůtě 30 dní, čl. 23 o přenesení odpovědnosti za rizika na spotřebitele jedině v případě, že mu bylo zboží bezpečně doručeno, nebo čl. 31 o transparentních platebních podmínkách.

V důsledku ale patrně nevznikne původně zamýšlená 1 norma, protože směrnice č. 93/13 a č. 1999/44 nejspíše zůstanou zachovány.

Podrobné shrnutí pozice Rady vydala Komise (jež Radu rétoricky podporuje).

Stav projednávání

Radikální zásah Rady do návrhu směrnice již v prosinci 2010 odsoudil BEUC reprezentující spotřebitelské organizace. Text nové normy prý spotřebitelům nyní pomáhá nanejvýš svým názvem. Opačného názoru je reprezentant malých a středních podniků UEAPME.

Předpokládaný další vývoj

Rada svůj společný postoj předloží formálně až po završení prvního čtení návrhu v EP, tj. přibližně na konci března 2011 (poté, co výbor IMCO předloží zprávu Andrease Schwaba plénu a to ji – právě v březnu 2011 – schválí).

Zpravodaj je prozatím pro maximální možnou harmonizaci spotřebitelských pravidel v otázce definic základních pojmů, informování spotřebitelů a jejich práva odstoupit od smlouvy uzavřené „na dálku.

Očekává se, že jednání mezi EP a Radou budou napjatá (pro přístup Rady se vyslovila jednoznačně zatím jen skupina ALDE) a mohou skončit až v dohodovacím řízení. Komise dala již dříve najevo, že pokud EP a Rada nedospějí ke kompromisu v prvním čtení, je připravena návrh stáhnout a předložit nový.

Výsledná směrnice by měla být provedena do 30 měsíců od svého vstupu v platnost (Komise počítala s 18 měsíci).

Odkazy

Rada schválila kompromis týkající se směrnice o opožděných platbách

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (KOM(2009)126)

Rada 24. 1. 2011 schválila kompromis, jejž zástupci Komise, EP a Rady dosáhli ve věci návrhu směrnice o opožděných platbách v září 2010.

Pozadí

Komise svůj návrh předložila v dubnu 2009 s cílem doplnit platnou směrnici č. 2000/35 a věřitelům (zejm. malým a středním podnikům) poskytnout nástroje k uplatnění svých práv v případě opožděných plateb.

Výbor IMCO zprávu Barbary Weiler schválil v dubnu 2010. Kompromisu zainteresovaných institucí bylo dosaženo v září 2010 (více v příspěvku Vnitřní trh v září 2010), EP jej potvrdil v říjnu 2010 (více v příspěvku Vnitřní trh v říjnu 2010).

Klíčové body a stav projednávání

Směrnice by se měla vztahovat na obchodní transakce veřejných i soukromých subjektů, faktury by měly být standardně spláceny do 30 dní.

V případě nesplacení v dané lhůtě (nebo jiné, jež ale bude explicitně ošetřena smlouvou) by měli být věřitelé (s výjimkou vis maior na straně dlužníků) oprávněni požadovat úroky ve výši 8 % z nesplacené částky. Administrativní náklady věřitelů by měly být saturovány paušálem 40 €. (Členské státy by měly mít možnost jej navýšit, popř. sladit s nárůstem inflace.)

Jedinou obecnou výjimkou by měla disponovat zdravotnická zařízení (faktury by měla splácet do 60 dnů), protože sama zpravidla nedisponují včas potřebnými prostředky (jsou financována prostřednictvím úhrad ze systémů veřejného zdravotního pojištění jednotlivých členských států).

Předpokládaný další vývoj

Text bude nyní publikován v Úředním věstníku EU.

Od uveřejnění budou mít členské státy 2 roky, aby danou normu implementovaly.

Odkazy

Komise chce modernizovat způsob zadávání veřejných zakázek

Green Paper on the Modernisation of EU Public Procurement Policy. Towards a More Efficient European Procurement Market (COM(2011)15/4)

Komise 27. 1. 2011 předložila zelenou knihu týkající se možných změn v pravidlech pro zadávání veřejných zakázek v EU. Příslušný legislativní návrh by měl být uveřejněn v roce 2012.

Pozadí

V současnosti jsou v platnosti 2 směrnice (č. 2004/17 a č. 2004/18). První z nich se týká zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb, druhá zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby.

Význam veřejných zakázek, činících až 17 % HDP EU, byl naposledy znovu zmíněn v obecné strategii EU pro roky 2010-2020 „Evropa 2020. Na neuspokojivý stav nepřehledného a komplikovaného právního rámce týkajícího se veřejných zakázek (mj. v důsledku rozdílné interpretace v jednotlivých členských státech; co je veřejná zakázka, co koncese, co PPP?) upozornila např. zpráva Heide Rühle přijatá plénem EP v květnu 2010, ale i řada dřívějších kauz, jimiž se zabýval ESD (např. C-324/07, C-206/08).

Problematice veřejných zakázek se Společenství (resp. dnešní EU) věnuje setrvale od roku 1971 (viz směrnice č. 71/305).

Klíčové body

Zelená kniha (čítající šest tematických kapitol) fakticky navrhuje odstupňování požadavků na zadávání veřejných zakázek podle předmětu zakázky a/nebo jejího potenciálního realizátora.

Malé a střední podniky podle Komise reprezentují 52 % ekonomiky EU, ale získávají jen 31-38 % objemu všech veřejných zakázek v EU (pro srovnání: v roce 2009 byly v Úředním věstníku EU povinně uveřejněny veřejné zakázky za 420 mld. €, a to činily jen 18,3 % všech těchto zakázek zadaných v daném roce v rámci celé EU).

V druhém plánu by mělo dojít (pakliže bude schválena příslušná revize uvedených směrnic, ať již v podobě směrnic nebo nařízení) také k zásadnímu zprůhlednění a zjednodušení („odbyrokratizování) celého procesu a (současně) k dalšímu otevření veřejných zakázek zájemcům z jiné než domovské členské země (a to i v případě potenciálních úprav již jednou přidělené veřejné zakázky formou smluvního dodatku).

Na druhou stranu by se měla standardně (a efektivněji) uplatňovat kritéria typu ochrany životního prostředí, energetické účinnosti (a obecně „inovativnosti), sociálního začlenění (sic!) ap.

Podle Komise např. tzv. zelené veřejné zakázky v současnosti běžně zadává jen 7 členských států z 27: Rakousko, Dánsko, Finsko. Německo, Nizozemsko, Švédsko a Velká Británie.

Je možné, že budoucí legislativní návrhy se nebudou zabývat veřejnými zakázkami en bloc, ale budou z jejich rámce vyňaty otázky koncesí a/nebo partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP).

Rovněž se počítá s potenciální debatou o posílení role unijních subjektů při soutěžích o veřejné zakázky mimo hranice EU (zejm. v Číně, ale i v Japonsku, Kanadě či USA).

28. 1. 2011 Komise paralelně uveřejnila také 2 nezávazné „instruktážní dokumenty týkající se (1) tzv. služeb obecného ekonomického zájmu a zohlednění sociálních proměnných při zadávání veřejných zakázek.

Stav projednávání

UEAPME, organizace reprezentující malé a střední podniky, zelenou knihu (stejně jako např. frakce ECR) přivítala, ovšem zároveň konstatovala, že nepřináší nic nového (řada položek byla obsažena již v tzv. Aktu pro malé podnikání (Small Business Act) z roku 2008).

Problémem podle UEAPME není ani tak identifikace problémů na evropské úrovni jako spíše jejich řešení na úrovni jednotlivých členských států.

Předpokládaný další vývoj

Zelená kniha bude do 18. 4. 2011 předmětem veřejné konzultace.

Komise poté její výsledky vyhodnotí, zrealizuje 30. 6. 2011 tematicky zaměřenou konferenci a předloží další návrhy. Ten legislativní s největší pravděpodobností ale až v průběhu roku 2012. Mezitím bude uveřejněno i vyhodnocení konzultace týkající elektronického zadávání veřejných zakázek (byla otevřena do 31. 1. 2011).

Odkazy

JURI schvaluje ve věci patentů tzv. posílenou spolupráci

Návrh rozhodnutí Rady, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany (KOM(2010)790)

Výbor JURI 27. 1. 2011 schválil, aby byla ve věci (překladů) patentů zahájena tzv. posílená spolupráce.

Pozadí a klíčové body

Komise v červenci 2010 uveřejnila návrh týkající se „ujednání o překladu pro patent EU. Cílem bylo snížit cenu patentových přihlášek, jež je podle Komise až 10krát vyšší než v USA.

V EU by se mělo, pokud jde o patenty, nově pracovat jen se 3 jazyky – angličtinou, francouzštinou a němčinou (více v příspěvku Vnitřní trh v červenci 2010).

Belgické předsednictví ve druhé polovině roku 2010 neúspěšně navrhlo několik „ústupků, jež měly o návrhu přesvědčit i ty země, které signalizovaly, že s ním mají problém (zejm. Itálie a Španělsko, ale i Polsko, Slovensko či Portugalsko; více v příspěvku Vnitřní trh v říjnu 2010 a v příspěvku Vnitřní trh v listopadu 2010).

Rada ale nebyla schopna dospět k nezbytnému jednomyslnému souhlasu všech členských států. Komise proto na žádost Dánska, Estonska, Finska, Francie, Litvy, Lucemburska, Německa, Nizozemska, Polska, Slovinska, Velké Británie a Švédska (a za podpory 10 dalších zemí) navrhla zahájení posílené spolupráce, aby v roce 2011 předložila meritorní legislativní návrhy, jež budou založeny na kompromisu belgického předsednictví (více v příspěvku Vnitřní trh v prosinci 2010).

Podmínkou je, aby s posílenou spoluprací předtím souhlasila Rada kvalifikovanou většinou a svůj souhlas připojil i EP.

Posílená spolupráce je od přijetí Amsterodamské smlouvy možná, pokud se pro její implementaci rozhodne minimálně třetina (nyní 9) členských států EU. Nyní je upravena čl. 329 Smlouvy o fungování EU.

Stav projednávání

S návrhem na posílenou spolupráci dlouhodobě nesouhlasí Itálie a Španělsko, nově ani Kypr.

Kritiku (resp. apel na zavedení jednotného „evropského režimu se zapojením unijní OHIM a bez zainteresování mezinárodní organizace EPO) vyjádřila také Nadace pro svobodnou informační infrastrukturu (FFII). Posílená spolupráce prý svými parametry zvýhodní německé a francouzské subjekty.

Pozice ČR

ČR požádala o hodnocení dopadu zahájení posílené spolupráce, neřadí se tedy mezi její bezvýhradné zastánce.

V ČR byl již dříve artikulován požadavek, aby patenty byly automaticky (strojově) překládány do všech 23 úředních jazyků EU (vznesla jej např. Unie malých a středních podniků ČR).

Předpokládaný další vývoj

O pozici výboru JURI, resp. zprávě Klause-Heinera Lehneho, bude plénum EP hlasovat ve dnech 14.-17. 2. 2011, Rada se bude návrhem zabývat s největší pravděpodobností 10. 3. 2011.

Odkazy

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality