09.03.2020
Euroskop, čtk
Pád komunistických režimů ve středovýchodní Evropě společně s uvolněním poměrů uvnitř Sovětského svazu díky politice Michaila Gorbačova oživily národní hnutí v některých sovětských republikách. Jako první se o svá práva přihlásila Litva, která vyhlásila nezávislost před 30 lety, 11. března 1990. Tato co do počtu obyvatel i rozlohy největší z pobaltských zemí odstartovala emancipační proces nejen v Pobaltí, ale i v ostatních sovětských republikách.
Vyhlášení nezávislosti předcházely únorové první demokratické volby do Nejvyššího sovětu (rady) Litevské SSR od připojení Litvy k Sovětskému svazu, ve kterých nadpoloviční většinu mandátů získalo hnutí Sajudis požadující nezávislost Litvy. Podobně skončily volby i v Lotyšsku a Estonsku. Poté se ale boj za nezávislost zpomalil. Svou roli na tom sehrál váhavý postoj západních mocností a několik dalších faktorů.
Demonstrace za nezávislost Litvy ve Vilniusu, leden 1990 zdroj: čtk
V dubnu 1990 nejprve Moskva zastavením dodávek ropy zahájila hospodářskou blokádu Litvy, kterou zrušila až v září téhož roku poté, co litevský parlament schválil moratorium na deklaraci o nezávislosti. A v lednu 1991 byly pod záminkou zajištění nástupu litevských branců do sovětské armády do Vilniusu vyslány sovětské vojenské jednotky. O několik dní později prezident SSSR Michail Gorbačov zaslal litevské Nejvyšší radě varování s nepřímou hrozbou zavedení prezidentské správy a požadoval obnovení účinnosti sovětské ústavy a ústavy Litevské SSR a zrušení zákonů přijatých po vyhlášení nezávislosti.
Demonstrace za nezávislost Litvy před litevským parlamentem ve Vilniusu, březen 1990, zdroj: čtk
To nejhorší přišlo 13. ledna 1991, kdy sovětské jednotky podporované tanky asi hodinu a půl po půlnoci brutálně obsadily budovy rozhlasu a televize ve Vilniusu. Během konfliktu zahynulo 13 civilistů (zahynul též jeden sovětský voják) a asi 700 lidí bylo zraněno. Událost tehdy vyvolala vlnu nevole v celém světě a významně urychlila proces rozpadu SSSR.
Nezávislost republik
Rozhodnutí odtrhnout se od SSSR potvrdily plebiscity v pobaltských republikách, ale Gorbačov chtěl zachránit integritu impéria a začal vyjednávat s republikami o nové svazové smlouvě. V březnu 1991 se konalo v některých republikách celosvazové referendum, ve kterém se občané vyslovily pro zachování svazu v reformované podobě. Republiky, kde se konalo referendum, se chystaly podepsat novou svazovou smlouvu, když 19. srpna 1991 začal v Moskvě pokus o státní převrat. Cílem pučistů v čele s viceprezidentem Gennadijem Janajevem bylo zastavit Gorbačovovy reformy a udržet Sovětský svaz ve stávající podobě.
Puč ztroskotal a svazová smlouva upadla v zapomnění. Republiky začaly žádat plnou nezávislost, kterou uznal Sovětský svaz pobaltským zemím již v září. Proces vyvrcholil 8. prosince, kdy Jelcin již ve funkci prezidenta Ruska podepsal s nejvyššími představiteli Ukrajiny a Běloruska Leonidem Kravčukem a Stanislavem Šuškevičem dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS) – takzvanou bělověžskou dohodu, podle níž SSSR ukončil svoji činnost jako subjekt mezinárodního práva.
Zánik SSSR
Jednadvacátého prosince v Alma-Atě podepsali nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik SSSR protokol k bělověžské dohodě (Gruzie se připojila v roce 1993) a dokument potvrdil zánik SSSR. O čtyři dny později odstoupil Gorbačov z funkce sovětského prezidenta a nad Kremlem byla vztyčena vlajka Ruské federace.
V roce 2016 začal v Litvě soudní proces s několika desítkami bývalých sovětských vojáků a důstojníků, kteří se účastnili krvavých událostí v roce 1991. Většina obviněných byla ale souzena v nepřítomnosti. Mezi obžalovanými byl i bývalý sovětský ministr obrany Dmitrij Jazov, který minulý měsíc zemřel. Loni byl Jazov v nepřítomnosti odsouzen k deseti letům vězení. Obžalovaní dostali tresty od čtyř do dvanácti let. Jako svědek byl k soudu povolán Gorbačov, což Rusko odmítlo. Zda za zásah nesl Gorbačov odpovědnost, dodnes není jasné.
Vstup pobaltských zemí do NATO a EU
Podobné dějiny vytvářejí z pobaltských zemí homogenní celek, třebaže jde o odlišná etnika. Litevci a Lotyši patří k baltské jazykové skupině, Estonci jsou ugrofinského původu. V roce 1918 vyhlásily tyto země nezávislost, ale v roce 1940 je na základě sovětsko-německého paktu o neútočení a jeho tajných protokolů anektoval SSSR. Osvobození od fašismu vnímaly ne vždy jako osvobození a ještě v 50. letech umírali příslušníci pobaltských zemí v partyzánském boji proti sovětským jednotkám.
Reminiscence z minulosti dodnes určují vztah Pobaltí a Ruska. Rusko nelibě neslo vstup pobaltských států do NATO v roce 2004 a neúčast těchto zemí v SNS. Po získání nezávislosti začaly v Estonsku a Lotyšsku také spory o postavení ruskojazyčné menšiny, která v těchto zemích tvoří přibližně třetinu obyvatel. V Litvě je situace celkem stabilní, protože Rusové zde nyní představují necelých pět procent obyvatelstva.
V Litvě žilo na rozloze 65.300 kilometrů čtverečních podle posledního sčítání obyvatel v roce 2011 přes tři miliony lidí. Nyní žije v Litvě podle odhadů asi 2,8 milionu lidí. Důvodem úbytku obyvatel je hlavně emigrace, kdy lidé hledají lépe placenou práci v zahraničí. V roce 2004 Litva vstoupila společně s devíti dalšími zeměmi do EU.
Autor: Euroskop