Shifting Alliances

Patrik Diamond se zaměřuje ve své knize Shifting Alliances s podtitulem Europe, America and the future of Britain’s global strategy na britskou zahraniční politiku v poválečném období, která byla charakteristická tzv. special relationship vůči Spojeným státům. Dále předkládá analýzu historických, vnitropolitických a bezpečnostních důvodů, které Spojené království vedly ke lpění na této doktríně.

ANOTACE

Sám Diamond považuje tuto doktrínu v současnosti, zejména v důsledku irácké krize, za překonanou a prosazuje do budoucnosti novou podobu zahraniční politiky, jež by se opírala především o britské partnery v Evropě.

Podle autora spočívalo v posledních 50 letech hlavní zahraničněpolitické dilema Spojeného království v tom, jak vyvážit svůj zvláštní vztah se Spojenými státy a aktivnější zapojení do integračních procesů v Evropě.

Různí premiéři v této debatě zastupovali různá východiska – od proevropského Edwarda Heathe až po proamerickou Margaret Thatcherovou – nicméně Velká Británie jako celek záměrně nikdy neučinila jasné strategické rozhodnutí o svém zahraničněpolitickém zaměření a snažila se udržet si postavení v průsečíků tří protínajících se okruhů vlivu – Spojené státy, bývalé britské kolonie a EU.

Současně lze říci, že v otázkách bezpečnosti a obrany dávají její vrcholní politici vždy přednost Spojeným státům před Evropou. Zjednodušeně řečeno, od Suezské krize, která ukončila iluze o velmocenském postavení Británie, se její vrcholní představitelé snaží sladit své zájmy se zájmy USA a ovlivňovat rozhodování o zahraniční politice ve Washingtonu. Britští premiéři tak zpravidla považují za svou povinnost navazovat úzké osobní vztahy s americkými prezidenty bez ohledu na svou politickou příslušnost.

V britském politickém myšlení Diamond identifikuje tři základní proudy. Jsou to zastánci tzv. Angloameriky, komunity se sdíleným jazykem, hodnotami a způsobem vlády, což vytváří pocit sounáležitosti a globální nadřazenosti. Dále je to proud poukazující na hospodářskou integraci v EU, které se Británie musí ve vlastním zájmu zúčastnit a prohloubit ji rovněž do sféry zahraniční politiky. A v neposlední řadě je to stále významná skupina politiků, kteří nostalgicky vzpomínají na éru britského impéria a věří v globální roli Británie nezávislé na předem daných spojenectvích.

Tyto proudy procházejí napříč tradičním dělením na pravici a levici, přičemž na rovině domácí politiky jsou tyto otázky také instrumentalizovány pro politické zisky. Diamond přehledně mapuje vývoj britské politické scény s ohledem na postoj ke zvláštnímu vztahu a popisuje také radikální změnu vnímání tohoto vztahu veřejností rozčarované z proatlantické zahraniční politiky Tonyho Blaira (a to nejen během irácké války).

Přestože kniha pojednává o celé historii zvláštního vztahu a snaží se o obecnou platnost svých závěrů, nelze se ubránit dojmu, že mnoho z nich je vyvozováno z konkrétní historické konstelace během irácké krize, kdy se rovnováha zahraniční politiky radikálně vychýlila směrem ke Spojeným státům a v důsledku toho se narušila spolupráce s evropskými spojenci. S nástupem nového amerického prezidenta a se změnou metod a obsahu zahraniční politiky Spojených států některé základní důvody pro novou orientaci britské politiky pravděpodobně ztratí na aktuálnosti. Rovněž ochota ke konfrontaci s USA je v Německu a Francii výrazně menší než v době irácké války.

Diamond ve svých závěrech dospívá k tomu, že je na čase, “aby se učinil radikální konec s iluzemi o zvláštním vztahu” a Spojené království si jako prioritu zvolilo budování mostů se státy v Evropě spíše než s USA. Mimo jiné navrhuje změnu globální strategie a přeorientování spojenectví na státy EU v souladu se změněnou geopolitickou situací. Otevřenou otázkou zůstává, zda se státy Evropské unie dokážou v dohledné době dohodnout na konsensu představující posílení zahraniční a obranné politiky a vysílání vojenských či humanitárních misí do konfliktních zón, včetně navýšení vojenských výdajů. To uvádí jako podmínku pro změnu britské zahraničněpolitické orientace i sám Diamond.

Autor také obecně postuluje hlavní zásady budoucí britské globální strategie, zejména s ohledem na pravidla pro zahraniční intervence a použití vojenské síly. Upozorňuje mimo jiné na to, že vzhledem k omezené podpoře veřejnosti nebudou mít budoucí ministerští předsedové stejně volnou ruku při podpoře amerického partnera jako měl Blair při podpoře George W. Bushe.

Nicméně i to může být pouze přechodným jevem a sám Diamond připouští, že “podstatná část britské politické elity i nadále vyznává tradiční zaměření Británie jako klíčové síly překlenující rozdíly mezi Evropou a Amerikou.” Je pravděpodobné, že tato britská debata o změně tradiční politiky bude pokračovat i v příštích padesáti letech. Příspěvek Patricka Diamonda do této debaty je nesmírně cenný, protože výstižně formuluje důvody pro modifikaci britské globální strategie a předpoklady pro její naplnění.

Patrick Diamond, v letech 1999–2005 poradce nejprve ministra Petera Mandelsona a později Tonyho Blaira, je v současnosti ředitelem pro strategii britské Equality and Human Rights Commission. Je členem mezinárodního sociálnědemokratického think-tanku Policy Network, spolupracovníkem Anthonyho Giddense a autorem několika publikací o historii Labouristické strany a reformě veřejného sektoru v Británii.

Pro Euroskop napsal Libor Ott, západoevropská studia FSV UK