Petr Placák, Euroskop, 26.8. 2013
V den výročí podepsání sovětsko-nacistického paktu o neútočení v předvečer vypuknutí 2. světové války 23. srpna 1939 vydala místopředsedkyně Evropské komise a eurokomisařka pro spravedlnost Viviane Redingová prohlášení, ve kterém připomíná, proč se toto datum stalo Evropským dnem památky obětí všech totalitních a autoritářských režimů.
Stalo se tak na základě rezoluce O svědomí Evropy a totalitě Evropského parlamentu, který 2. dubna 2009 přijal drtivou většinou (hlasování se zdrželi pouze komunisté) závazek připomínat si pakt jako spiknutí totalitních režimů, reprezentovaných nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem, proti svobodné a demokratické Evropě.
Tzv. pakt Molotov-Ribbentrop, označovaný podle tehdejších ministrů zahraničních věcí obou totalitních států, obsahoval tajný dodatek rozdělení střední a východní Evropy mezi Berlín a Moskvu a dával de facto nacistickému Německu volnou ruku k útoku na Polsko. Druhá světová válka začala o několik dní později, když totalitní komplici přepadli Polsko. To byl základ poválečného rozdělení Evropy. Zatímco západní část Evropy byla porážkou Berlína obnovena, Stalin se díky paktu s Hitlerem postupně zmocnil Estonska, Lotyšska a Litvy, části Finska a Rumunska a vytvořil tak základ sovětského poválečného impéria.
Komisařka Redingová ve svém prohlášení apelovala na to, že rozdílná historická zkušenost s totalitami v západní a východní Evropě by nás neměla rozdělovat, ale naopak spojovat, protože jde o společné dědictví, jehož „základem je připomínka těch, kteří se stali obětí totalitních režimů, tak těch, kteří proti těmto režimu aktivně vystupovali.“
To je důležité, protože historická zkušenost je obtížně přenosná. Jde především o rozdílný pohled na komunismus. Zatímco východní země zažily obě totality a obránci svobody prošli často jak nacistickými tak i komunistickými koncentráky, západní veřejnost neměla s komunismem jako s vládním systémem žádnou zkušenost, má snahu komunismus přezírat, ne-li přímo bagatelizovat.
Pakt Molotov-Ribbentrop, 1939 (foto: čtk)
Hlubší reflexi komunismu zprvu bránil především vývoj během druhé světové války, kdy se komunistický Sovětský svaz stal posléze spojencem Západu v boji na život a na smrt s nacismem poté, co byl sám svým sokem v uskutečnění vise zcela nové společnosti napaden, a nakonec se stal i hlavním strůjcem porážky hitlerovského Německa.
Západ zprvu odmítal uznat či si připustit, že po boku s SSSR nebojuje za stejnou věc. Vítězství sovětů nad nacismem bylo nejen imponující, ale i zavazující, což působilo dál i v době studené války, kdy Západ nazřel, že se hluboce mýlil s možností poválečného vývoje směrem k demokracii v SSSR. Pro levicové aktivisty pak zůstala Moskva po pádu nacismu jedinou věrohodnou alternativou vůči nenáviděnému kapitalistickému systému.
K tomu přistupovala i reálpolitika, usilující v 2. polovině 20. století o modus vivendi se sovětskou atomovou velmocí, a Západ nakonec ocenil i pokojný ráz rozpadu sovětského impéria: Zatímco nacismus byl ve válce, která měla totální charakter, totálně, bezpodmínečně poražen, nacistický stát přestal existovat ze dne na den, jeho struktura byla demontována a země prošla cílenou denacifikací a demokratizací, komunistické impérium, dlouhodobě vystavené kulturnímu, ekonomickému a politickému tlaku Západu, se rozpadlo samo – neschopné dále překlenovat vnitřní rozpory, uštvané při neustálých pokusech ve všech možných i nemožných ukazatelích dohnat Západ, vysílené závody ve zbrojení nepřežilo pokus o reformu a navzdory analýzám téměř všech západních sovětologů, politologů, historiků či politických filosofů se zhroutilo jako domeček z karet.
Více méně pokojný, nekrvavý konec komunistického impéria nejen zabránil nějakému radikálnímu zúčtování s komunismem, ale stejně tak napomohl etablování komunistických či s komunismem svázaných ekonomických, společenských i politických elit v novém systému, které z pochopitelných důvodů neměly zájem na nějaké hlubší reflexi komunistické minulosti. A společenští vědci, kteří sami měli máslo na hlavě, jim v tom ochotně vyšli vstříc.
Dnes se tak opakuje situace z 60. let, kdy nemalá část západních intelektuálů v odporu proti kapitalismu tvrdila, že komunismus se přibližuje demokracii a veškeré kritické názory, zpochybňující opodstatněnost takového názoru, který nelze podložit žádnými relevantními fakty a je ideologicky podbarven, byly napadány a zesměšňovány jako nedemokratické v duchu staré komunistické strategie, která demokratický antikomunismus označovala za fašismus.
Jako výsměch názorům těchto antikapitalistických „idealistů“ by se mohl jevit vývoj po roce 1989, kdy se gró komunistických elit kapitalizovalo. Z řady komunistů se přes noc stali bezohlední „kapitalisté“, kteří při svém „podnikání“ využívají bez skrupulí mafiánské metody (modelové je v tomto ohledu „podnikání“ bývalé KGB v Rusku, nemluvě o modelu komunistické Číny, který lze – v protikladu k západnímu modelu sociálního státu, ovšem „kapitalistickému“ – označit za otrokářský, a to včetně otrocké dětské práce) a od dosud proklamovaného „internacionálního“ komunismu přešli k tvrdému nacionalismu a šovinismu, který místy přerostl v ozbrojené konflikty i v regulérní válku (viz občanská válka v bývalé Jugoslávii, kterou vyvolaly bývalé komunistické elity). Bez sebemenšího zaváhání komunisté otevřeně přešli na ty na pozice, které marxistická levice vždy připisovala fašismu.
Schéma, které staví komunismus a fašismus, respektive nacismus do nesmiřitelného protikladu, bylo de facto převzato z ideologické výbavy obou hnutí a od počátku mělo spíše politický než politologický ráz. Vycházelo z propagandy obou hnutí, která negativní obraz toho druhého shodně používala k vlastní společenské legitimizaci a oslovení té části společnosti, kterou chtěla obrazem nepřítele vystrašit, aby pak mohla hrát roli ochránce.
Vzájemná rivalita těchto svébytných hnutí naopak vytvářela mezi nimi určitý druh spříseženectví, jak jej známe z kriminálního prostředí: když jde jeden uliční gang nemilosrdně „po krku“ gangu konkurenčnímu, neznamená to, že stojí na straně zákona proti zločinu, ale chce získat celý zločinný „byznys“ pro sebe, stejně jako gang konkurenční. Jakmile by ale mělo jít o válku proti většinové společnosti, „na smrt“ znepřátelené gangy se vždy nakonec spojí. To byla podstata paktu Molotov-Ribbentrop.
V bagatelizování zkušenosti komunismu na Západě je i kus alibismu a neschopnost přijmout odpovědnost západní společnosti za evropské a tedy i vlastní dějiny. Jak fašismus a nacismus, tak komunismus nespadly z nebe, ale vylíhly se z apokalypsy první světové války a svůj ideový background čerpaly z myšlenkového podhoubí postosvícenské a postrevoluční Evropy 19. století, z podhoubí, které bylo všem společné: z představ o dosud netušených možnostech transformace společnosti i samotného člověka, z víry v poznatelnost světa, spásnost vědy či spásnou sílu práce, z idejí neustálého společenského pokroku, z přesvědčení o spáse světa skrze kolektiv, lid, národ, stát, které jsou samy o sobě a tedy mírou všeho, z teologisace (zbožštění) „obyčejného člověka“ nebo z ospravedlnění lidového podzemí, které odmítá „světský“ (tzn. prohnilý, zkažený, zkorumpovaný…) společenský řád. Totalitní hnutí se tak blížila fanatickým náboženským sektám doby předmoderní a sama také pěstovala vlastní pseudonáboženský kult se stranickými poutěmi, vlastními svátky a vlastními mučedníky, národní, třídní či státní pospolitost se stala náhradou za církevní společenství. Totalitní hnutí byla hluboce lidová, antiaristokratická, proticírkevní a protikapitalistická. Chtěla zničit starý svět, hleděla do budoucnosti a neváhala být extrémně radikální. K tomu účelu mobilizovala lidové masy. Totalitní hnutí od „tradičních“ diktatur a autoritativních režimů zásadním způsobem odlišovalo to, že byla extrémně revoluční.
Komunismus, fašismus a nacismus jsou společná evropská pohroma a žádný evropský národ si v tomto ohledu nemůže mýt ruce. Dokud si to evropská společnost, v Portugalsku stejně jako na Ukrajině, v Norsku stejně jako v Řecku neuvědomí, bude otevřená evropská společnost svou neblahou minulostí trvale ohrožována.
Komisařka Redingová to řekla jasně: „Uchování paměti na zločiny spáchané totalitními a autoritářskými režimy je jediným způsobem, jak ukázat mladším generacím, že demokracie a základní práva nejsou samozřejmostí, nýbrž výsledkem trnité historie. Uchování živoucí paměti je způsobem, jak zajistit, že Evropané již nebudou moci být opět rozděleni. Pro totalitu v Evropě není místo.“
To bude ovšem jen tehdy, když bude platit, že demokracie není vláda lidu, ale vláda právního státu, kde se může každý domoci svých práv bez ohledu na to, jestli patří k momentální většině nebo k menšině.
Autor: Petr Placák, Euroskop