Petr Placák, EUROSKOP, 18. února 2013
Stalinistický režim Severní Koreje přes všechna varování mezinárodního společenství, včetně svých dlouhodobých protektorů, uskutečnil minulý týden další podzemní jaderný test. Militantní severokorejští komunisté se přiblížili zhotovení jaderných hlavic do balistických raket, kterými by byli schopni ohrozit celý svět.
Podle Pchjongjangu byl jaderný test „odvetou“ za „nepřátelský postoj“ Spojených států. To je exotický způsob myšlení, který komunistický režim dovádí k dokonalosti. Spojené státy jsou spolu s dalšími „nepřátely“, Jižní Koreou a Japonskem, největšími dárci potravinové pomoci hladovějícímu severokorejskému obyvatelstvu, zatímco sám režim svým ideologickým fanatismem, kterým se snaží poručit ekonomice, aby fungovala, pravidelně způsobuje v zemi hladomory. Kdo je tedy nepřítel?
Nejnovější jaderný test je součástí politiky vydírání, kdy se Pchjongjang snaží svět držet „v šachu“, aby se vůči němu zdržel jakýchkoli sankcí, které mají na beztak nefungující hospodářství zničující dopady. Režim vždy jakoby ustoupí, aby vzápětí ústupek odvolal poukazem na „nekalé“ úmysly „nepřátel“, a tak dále pořád dokola už téměř dvacet let, co se svět snaží o denuklearizaci Severní Koreje. Kdyby Pchjongjang na nějakou dohodu skutečně přistoupil, ztratil by tím nástroj pro své vydírání.
Tentokrát to ale podle všeho severokorejský režim se svým vydíráním přeci jen přehnal. Na Pchonjang se snesla vlna kritiky ze všech stran. Americký prezident Barack Obama v tradičním projevu o stavu unie (Severokorejci zřejmě záměrně provedli jaderný pokus den před tím) nejnovější krok Severní Koreje v jaderném zbrojení ostře odsoudil a řekl, že „USA povedou tvrdou odpověď světa na tuto hrozbu“.
Jihokorejci protestují proti plánům sevrokorejského režimu na vývoj balistických jaderných střel s portréty Kim Čong-ila, Soul 30. března 2009. Foto AP
Odsouzení jaderného pokusu šlo napříč celým světem a překvapivě se k němu přidal i teokratický režim v Íránu, který je sám podezřelý z vývoje atomové zbraně. Nejcitelněji ale Severokorejce může zasáhnout kritika jejich nejbližšího spojence Číny. Peking ostře proti nejnovějšímu jadernému testu protestoval a čínský ministr zahraničí vyzval KLDR k „ukončení jakýchkoli prohlášení a činů, které by mohly zhoršit situaci“.
Jakákoli možnost destabilizace sousedního regionu je pochopitelně pro vládce v Pekingu noční můrou. Situace na Korejském poloostrově je výbušná už od doby konce Korejské války, která ve světovém povědomí byla vždy trochu stranou, ačkoli patřila k nejničivějším válečným konfliktům minulého století, ve kterém zahynuly více než čtyři miliony lidí. Mezi Severní Koreou, která zaútočila jako první a válku rozpoutala, podporovanou Moskvou a Pekingem, a Jižní Koreou, podporovanou USA a OSN, platí dodnes de iure válečný stav a situace se může kdykoliv prakticky bez varování změnit v horkou válku.
Pchjongjang se v zahraniční politice vždy snažil opírat o své spolubojovníky z doby války, Peking a Moskvu, přičemž se závislost na jednom snažil vyvažovat tím druhým. Po rozpadu sovětského impéria v roce 1991 vyvažující prvek Moskvy zmizel a vztah režimu v Pchjongjangu k Pekingu je dnes prakticky otázkou jeho existence.
Pro Čínu, která se snaží stát ekonomickým a tím i politickým lídrem v celosvětovém měřítku, je stalinistická Korea železná koule na noze, kterou ovšem nemůže jen tak odhodit. A nejde ani tak o ideologickou spřízněnost. Kdyby režim v Pchjongjangu zkolaboval, i když vynecháme apokalyptickou představu, že by byl v sebevražedném úmyslu schopen použít jadernou zbraň, každopádně by to celou oblast destabilizovalo a Čínu by podle všeho zaplavily statisíce či miliony severokorejských uprchlíků.
Problém Severní Koreje není jen geopolitický, ale jde především o lidskou tragedii obrovských rozměrů, kdy režim využívá jako rukojmí miliony svých strádajících občanů. Celá země je de facto jeden obrovský koncentrační tábor.
Autor: Petr Placák