Petr Placák, EUROSKOP, 30. ledna 2012
Francouzský senát minulý týden podpořil zákon, podle kterého je jakékoli veřejné popírání genocidy trestné. Jelikož podobný zákon týkající se holocaustu už ve Francii platí, je nasnadě, že zákon se týká především genocidy Arménů v osmanské říši za první světové války. Tu Francie uznala v roce 2001.
Proti přijetí zákona, podle kterého může být každý, kdo veřejně popírá či zpochybňuje státem uznanou genocidu, potrestán rokem vězení a pokutou až 45 tisíc eur, protestovaly v Paříži tisíce místních Turků. Ankara pak vytáhla na světlo alžírskou válku s tím, že Francouzi nemají právo Turecku cokoliv vyčítat. Z turecké strany v této souvislosti zaznělo i slovo fašismus a turecký ministr zahraničí vytáhl proti Paříži dokonce i „inkvizici: „Všichni víme, jak inkvizice řádila. Naneštěstí jsme ve Francii svědky návratu takového chování, prohlásil turecký šéf diplomacie. Ankara v reakci na rozhodnutí francouzského senátu zmrazila politickou i vojenskou spolupráci s Paříží.
Podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy, kterou schválilo Valné shromáždění OSN v prosinci roku 1948, je pro tento zločin rozhodující úmysl vyhladit nebo částečně zlikvidovat některou národní, rasovou, náboženskou skupinu, přičemž jednotlivci jsou postiženi jako její chtění i nechtění členové. Je to tedy zločin proti lidskosti, který má „osudový charakter. V minulém století se za genocidu uznávají čtyři tragédie – Židů (a Romů) za nacismu, Arménů v osmanské říši, Kambodžanů za vlády Rudých Khmerů a etnika Tutsiů (a částečně i Hutuů) ve Rwandě devadesátých let.
Arménská tragedie se odehrála během první světové války, kdy osmanská říše organizovala násilné deportace „politicky nespolehlivého etnika Arménů do pouští na území dnešní Sýrie, při kterých přímým násilím, či vyčerpáním, nemocemi, hladem etc. zahynuly statisíce Arménů. Arménská strana tvrdí, že obětí bylo 1,5 milionu. Turci přiznávají, že obětí bylo maximálně 300 tisíc. Podle Ankary ovšem nešlo o systematické vyhlazování, tedy o genocidu: Celou událost je prý nutno posuzovat v kontextu první světové války, kdy bylo Turecko ohroženo ze západu Británií a z východu Ruskem, v jehož řadách také Arméni bojovali.
Vaše jsou fašismus, inkvizice a taky Alžír. Nemáte nám co vyčítat! Demonstrace francouzských Turků proti přijetí zákona o genocidě před pařížským senátem 23. ledna 2012. Foto AP
Přes argumentaci Turecka se však většina historiků shoduje na tom, že o genocidu v případě Arménů skutečně šlo. Co se však týká francouzského zákona, jde spíše o politiku, která má nebo by měla mít poněkud jiná pravidla. Holocaust, jehož popírání je rovněž trestné, je dějinná událost, která má celoevropský ráz a musí se s ní vyrovnávat všechny země, které byly nacismem nějakým způsobem zasaženy – ať už jako okupované země nebo země neutrální se zapletly do „řešení „židovské otázky. Rozhodnutí trestat popírání holocaustu v těchto zemích je pochopitelné, protože jde o součást vyrovnávání se s vlastní minulostí, stejně jako je pochopitelné, že ve státech, které se nacismu ubránily (Spojené státy a Velká Británie), popírání holocaustu trestné není.
Přijímat v tomto smyslu zákon týkající se nějaké třetí země je víc než nešťastné. Turecká společnost musí k morální sebereflexi v tomto ohledu dojít sama a je jisté, že pokud nedojde k nějaké zásadní regresi, dřív nebo později se tak stane. Jakékoli nátlakové akce zvenčí jsou přitom kontraproduktivní. Ostatně známe to sami s tzv. Benešovými dekrety a s poválečným zúčtováním s tuzemskou německou menšinou.
Francouzským senátem schválený zákon je z mezinárodního hlediska čirý egoismus. Paříž si své vnitropolitické problémy „řeší na úkor vztahů Evropy s Tureckem, které je pro starý kontinent v oblasti Blízkého východu klíčovým partnerem. V době destabilizace celého regionu arabskými revoltami a stále sílící krize kolem Íránu a jeho jaderných ambicí obětuje Paříž vztahy Turecka s Evropou blížícím se parlamentním volbám a nadbíhání vlivné arménské menšině ve Francii.
Narozdíl od francouzského senátu mají Arméni pravdu. – Demonstrace francouzských Arménů 23. ledna 2012 poblíž pařížského senátu na podporu zákona o trestnosti popírání genocidy. Foto Abacapress
Je to nejen diplomaticky destruktivní, ale ze strany Francie i alibistické. Turci mají totiž do jisté míry pravdu, když v „odvetě poukazují na zločiny Francouzů v Alžíru. Když před deseti lety vyšly ve Francii paměti generála Paula Aussaresa o válce v Alžíru, ve kterých popisuje mučení a likvidování zajatců alžírské Fronty národního osvobození, podobně jako uplatňování kolektivní viny vůči civilistům, francouzské veřejné mínění bylo pobouřeno podobně, jako je dnes pobouřena turecká veřejnost.
A Francouzi svou minulost zametat pod koberec umí: V případě alžírského konfliktu přijala Paříž rozsáhlou amnestii, která pardonovala trestné činy příslušníků armády a policie, a zákonem z roku 1979 prodloužila třicetiletou lhůtu nepřístupnosti vojenských archívů na šedesát let. Ostatně podobně se Francie dlouhá desetiletí „vyrovnávala i s odkazem vichistického režimu a francouzské kolaborace za II. světové války.
Každý ať si nejprve zamete před vlastním prahem! Tato lidová moudrost z doby Babičky Boženy Němcové by měla být základním zákonem mezinárodních vztahů.
Autor: Petr Placák
