Petr Placák, EUROSKOP, 19. prosince 2011
Včera v ranních hodinách zemřel Václav Havel, první prezident svobodného demokratického Česko(Slovenska) po pádu komunistického režimu, o který se sám nemalou měrou zasloužil.
I když na domácí politické scéně vyvolávaly některé jeho kroky kontroverze, odkaz Václava Havla v zahraničně politickém směřování České republiky je nezpochybnitelný a trvalý. Jako čelní představitel vítězů listopadu 1989 Havel především nehodlal opakovat základní chybou, které se dopustil Edvard Beneš po druhé světové válce, a sice představu, že Československo může být jakýmsi mostem mezi Východem a Západem.
Tento Benešův čirý politický voluntarismus skončil katastrofálně. Ve skutečnosti byly české země od vzniku českého státu v 10. století vždy integrální součástí latinského Západu. Po prvním světové válce s tímto jednoznačným zadáním obnovoval samostatný český (československý) stát i T. G. Masaryk. Podobně jako on viděl Havel zajištění českého státu v kolektivní evropské bezpečnosti a v co nejpřátelštějších vztazích s euroatlantickou mocností se Spojenými státy americkými. Havel byl tak jednoznačným stoupencem Evropské unie.
To mu ovšem nebránilo v tom, aby podporoval regionální projekt spolupráce středoevropských zemí Polska, Maďarska, Slovenska a Česka s podobnou postkomunistickou zkušeností jako určitou protiváhu Bruselu a možnost zvýšení vlivu celého regionu na dění v Evropské unii.
Pro pokud možno bezproblémové postavení České republiky na mezinárodní scéně si byl Havel jasně vědom, že je třeba mít především uspořádané vztahy se sousedy, na prvním místě s naším největším sousedem a také největším obchodním partnerem Německem. Po vzoru Francie po druhé světové válce usiloval o česko-německé historické smíření, které by bylo základem pro trvalou spolupráci mezi oběma demokratickými zeměmi v rámci Evropské unie.
Poslední rozloučení s dalajlamou, Praha, 10. prosince 2011, foto čtk
Na rozdíl od tzv. euroskeptiků, kteří tvrdí, že vliv Německa se prosazuje přes Evropskou unii, viděl to Havel opačně – EU naopak vliv Německa rozmělňuje a váže jej celoevropskými pravidly. Pokud by existovaly pouze bilaterální německo-české vztahy, postavení Prahy vůči Berlínu by se ztížilo.
Ve vztahu k Rusku byl realista. Byl pro všestrannou spolupráci s východním obrem, ale při zachování maximální ostražitosti – už jenom z toho důvodu, že Rusko dosud nebylo schopno reflektovat svojí totalitní minulost, včetně imperiálních sovětských výbojů, jako bylo přepadení Československa v srpnu 1968.
Ač jako nekorunová hlava čs. opozice před listopadem 1989 vyzýval velmoci ke stažení vojsk z Evropy a rozpuštění vojenských paktů, a to jak Varšavské smlouvy, tak i Severoatlantické aliance, po pádu komunistického bloku a nástupu do funkce prezidenta svobodného Československa, posléze jen Česka, své úzce disidentské, v tomto směru více méně naivní názory přehodnotil. Stal se rozhodným stoupencem vstupu do NATO jako základu pro bezpečnost země.
Z Havlových disidentských dob si naopak trvalou platnost zachovala agenda lidských práv, která je jedním z pilířů české zahraniční politiky. To je také nejtrvalejší a nejplatnější odkaz Charty 77, kterou Havel spoluzakládal. Byl to právě i požadavek Západu na dodržování lidských práv, který přispěl k pádu totalitního sovětského bloku a dnes, s celosvětovou internetovou sítí, jsou lidská práva jedním z nejcennějších trumfů Západů ve srovnání s nejrůznějšími dravými a bezohlednými diktaturami. Havel do posledního zbytku svých sil kritizoval situaci v Číně, Barmě, na Kubě nebo v Bělorusku a vyjadřoval podporu tamním hnutím za lidská práva z jednoho prostého důvodu, protože věděl, že lidská svoboda je nedělitelná a žádný byznys to nemůže nahradit. Čest jeho památce.
Autor: Petr Placák
