Když méně je více


Luboš Mokráš, Lidové noviny, 21. listopadu 2011

Komplikovat přílišnou regulací práci ratingových agentur se nevyplatí

Evropská komise minulý týden zveřejnila další iteraci regulace ratingových agentur. Tato problematika není nová, ve Spojených státech byla řešena už od osmdesátých let a v roce 2004 se toto téma dostalo také do pozornosti EU.

Nutnost regulace ratingových agentur vyplynula především z využití ratingů v právních předpisech (například u výpočtu rizikově vážených aktiv pro kapitálovou přiměřenost). Toto využití si vynucovalo určení určitých standardů, které by zajistily kvalitu ratingů. Problematika ratingů a ratingových agentur nabyla na aktuálnosti v souvislosti s hypoteční krizí v USA a neslavnou rolí, kterou v ní sehrály ratingy na strukturované produkty založené na subprime hypotékách. V této souvislosti byly ratingové agentury obviňovány především z konfliktu zájmů. Problémem bylo jednak to, že za rating platil emitent cenného papíru, což mohlo vést k jeho nadhodnocení ve snaze udržet klienta. Poskytování ratingu se v devadesátých letech stalo vysoce výnosným oborem, a proto rostla snaha produkovat ratingů co nejvíce – na úkor jejich kvality, jak se ukázalo u strukturovaných produktů . Z hlediska selhání ratingových agentur v období před vypuknutím dluhové krize je tedy snaha zpřísnit jejich regulaci pochopitelná a vyústila v přijetí regulačních předpisů EU na konci roku 2009.

Problém je, že EU má svoje vlastní akutní problémy s předlužením některých členských států a následným poklesem jejich ratingů a že regulace ratingových agentur může v této souvislosti sloužit jako bič na posla špatných zpráv. Takovým dojmem působil obzvlášť návrh na zákaz snížení ratingu státu, kterému bude EMU poskytovat pomoc. Toto konkrétní opatření se do návrhu změn regulace ratingových agentur sice nedostalo, ale jen kvůli tomu, že je ho prý potřeba více propracovat.

Co je snažší – spočítat hospodářství nebo předpovědět počasí? Ilustrační foto EUROSKOP

Změny začleněné do zpřísněného předpisu jsou však také diskutabilní. Jde například o požadavek, aby emitent nejpozději jednou za tři roky změnil ratingovou agenturu, a tím snahu zvýšit konkurenční prostředí v sektoru těchto agentur. Ani zdaleka není jasné, zda tato opatření povedou ke zlepšení kvality ratingů. Přes všechny problémy ratingových agentur má stávající systém jednu velkou výhodu a tou je poměrně dlouhá historie poskytování ratingů při konzistentní metodologii (platí pro státní a podnikové ratingy). Tvrzení, že zvýšení konkurence pomůže zlepšit kvalitu ratingů, kterým jsou tato opatření obhajována, neobstojí. Ratingové agentury jsou jednak už nyní motivovány dobře, protože pokud by jejich ratingy byly nekvalitní, nikdo by je nepoužíval a nikdo by za ně neplatil, a jednak hrozí, že se kvůli kombinaci vyšší konkurence a časté změny klientů budou všechny agentury snažit trefit do konsensu, bez snahy zlepšovat svoji metodologii a zvýšit kvalitu ratingů.

Komplikovat a ztěžkopádňovat přílišnou regulací práci ratingových agentur je kontraproduktivní. Výzvy k menšímu spoléhání se na ratingy mohou sice znít hezky, realita je však taková, že se investoři bez ratingů neobejdou. Postupný vznik a kodifikace ratingů na přelomu 19. a 20. století byl dán přirozenou potřebou. Nutnost důkladně analyzovat každé aktivum připadající v úvahu jako investice by zcela jistě vedla k obrovskému nárůstu nákladů na správu aktiv, zvýšení její kvality by však bylo pochybné.

Autor: Luboš Mokráš

analytik České spořitelny

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality