Ondřej Houska, Lidové noviny, 2. listopadu 2011
Na bruselském summitu lídrů eurozóny minulý týden se odehrála naprosto nebývalá scéna: Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy se veřejně vysmáli jednomu ze svých kolegů. Otázku médií, jestli věří ujišťováním předsedy italské vlády Silvia Berlusconiho, zodpověděli krčením ramen, významnými úsměvy a očima v sloup. Otevřený projev nedůvěry vůči vládě jiné členské země, navíc zakládajícího člena evropské integrace, je téměř bezprecedentní. Z italského pohledu je nejhorší, že přišel naprosto po zásluze.
Silvio Berlusconi je u moci osm z posledních deseti let. Momentální bilance jeho éry rozhodně není příznivá: Itálie je pod tlakem trhů. Úroky z desetiletých dluhopisů Itálie nedokázaly výrazně srazit ani jejich nákupy Evropskou centrální bankou na sekundárním trhu. Výnos se pohybuje kolem šesti procent. To znamená miliardové náklady pro italskou státní pokladnu.
Italský premiér Silvio Berlusconi byl třikrát italským premiérem. Platí v tomto případě, že třikrát již bylo dost (foto: čtk)
Přehlídka ztraceného času
Tvrdit, že za tento vývoj může jen Berlusconi, by samozřejmě bylo velmi zjednodušující. Bezprostředním důvodem útoku trhů na Itálii byla hlavně naprostá neschopnost eurozóny pohnout s řeckou krizí. Eurozóna dovolila, aby se relativně omezený problém začal šířit i do dalších zemí.
Itálie přitom rozhodně není Řecko. Její hospodářské základy jsou pevné, může se pyšnit velkým exportem a druhou největší průmyslovou základnou v eurozóně hned po Německu. Schodek italského státního rozpočtu patří v rámci eurozóny k těm nižším. Nebýt vysokých úroků z dluhů, byl by rozpočet dokonce přebytkový. Přesto je Itálie zemí, ve které se nyní bude rozhodovat o samotné budoucnosti eurozóny.
Itálie má dva velké problémy: obrovský státní dluh (kolem 1,9 bilionu eur, tedy zhruba 120 procent HDP) a chabý hospodářský růst. Trhy se proto chovají racionálně, když jsou zemi ochotny půjčovat jen za vysoký úrok: pokud Itálie nebude růst, nedokáže své dluhy splácet.
Proto země potřebuje tvrdé reformy. A politiky, kteří by je dokázali prosadit. Vzhledem ke svým nepopiratelným silným stránkám má na to, aby se z těžké situace sama dostala. Jenže v hluboké krizi jsou i politické elity – a na prvním místě to platí právě o Berlusconim.
Z jeho výroků by se přitom mohlo zdát, že právě on je ten pravý reformátor. S chutí se prohlašuje za liberála: vzývá volný trh, konkurenci a schopnost podnikatelů prosadit se, pokud jim stát nebude přílišnou regulací házet klacky pod nohy. Jeho činy jsou ale s touto rétorikou v rozporu.
Silvio Berlusconi stál v čele italské vlády v roce 1994 a pak v letech 2001-2006. Nynější premiérský mandát mu běží od roku 2008. V jisté době disponoval nejrozsáhlejší parlamentní většinou od dob Benita Mussoliniho. Co zásadního prosadil? Jakými reformami přispěl k tomu, aby Itálie překonala hospodářskou stagnaci a zrychlila růst? Tato bilance je nesmírně chudá. Patří do ní vlastně jen změna důchodového systému, kterou se zavedlo automatické navyšování věku pro odchod do důchodu v závislosti na očekávané době dožití.
Zahraniční média o Itálii často šíří spoustu klišé. Ale obviňování Berlusconiho z toho, že se v paláci Chigi, sídle premiérů, soustředí hlavně na zabezpečení svých osobních zájmů, je pravdivé. Když bylo potřeba, parlament rychle schválil zákony o imunitě nebo o podmínkách podnikání na televizním trhu, kde je Berlusconi nejvýznamnějším hráčem. Ale hospodářské reformy vláda buď vůbec nepředložila, nebo je poslancům a senátorům dovolila úplně rozředit.
Mazánci z donucení
Seznam toho, co je potřeba udělat, je přitom všeobecně známý. Jeden příklad za všechny: Itálie musí (tak jako řada dalších zemí) liberalizovat trh práce. Jsou zde zaměstnanci se smlouvou na dobu neurčitou, které prakticky nelze propustit bez ohledu na jejich pracovní výkon nebo na to, jak se jejich zaměstnavateli hospodářsky daří. Podniky proto nové lidi na dobu neurčitou prakticky nepřijímají. Vyrůstá tak generace mladých, kteří neustále dostávají smlouvy jen na pár měsíců nebo na rok. Pak si ovšem nemohou vzít hypotéku, založit rodinu… I u nás se někdy Italům posmíváme jako maminčiným mazánkům, kteří žijí se svými rodiči i poté, co dávno překročili třicítku. Jenže oni leckdy prostě nemají na výběr.
Se skutečným reformním zápalem už se u Silvia Berlusconiho nedá počítat. Pravděpodobně nebude stačit ani tlak z Evropy, i když právě ten v 90. letech docela fungoval. Vyřešil by italský pat Berlusconiho politický pád? Předpovědí o konci jeho éry už byla spousta a vždycky se ukázaly být předčasné. Ale i kdyby odešel, kdo by reformy prosadil? Tolik vzývaná vláda technokratů to dokázala v předminulém desetiletí, ale teď by se v parlamentu neměla o koho opřít. To je situace velmi vážná nejen pro Itálii, ale pro celou eurozónu.
Autor: Ondřej Houska, Lidové noviny