Lenka Zlámalová, Lidové noviny, 24. října 2011
Evropští politici poprvé zatlačili na bankéře, kteří jim platili sen o společné měně
Jestli je někdo v současném chaosu v eurozóně hlasem realismu, je to francouzská exministryně financí a současná šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Když něco řekne, euroelity to nejdřív popřou jako bláznivou spekulaci, aby to za pár týdnů přijaly jako skutečnost, před níž není úniku.
Koncem srpna Lagardeová ohlásila urgentní potřebu doplnit kvůli ztrátám z jižních státních dluhopisů do evropských bank až 275 miliard eur. Na včerejším summitu byla rekapitalizace bank tím jediným, na čem se politici dokázali aspoň rámcově dohodnout. Banky ale prý potřebují jen 108 miliard eur. Dá se proto čekat, že do pár týdnů přijde další summit o rekapitalizaci. Evropský regulátor totiž pracuje zjevně na politickou objednávku a skutečný stav dávkuje salámovou metodou.
Realismus z Washingtonu
Lagardeová si chybějící peníze v bankách nevymyslela. Vycházela z přesných informací, jak na tom opravdu jsou. Na stránkách agentury Reuters, kterou jistě nikdo nebude podezírat z eurofobie, jsou interaktivní grafy, na nichž se snadno spočítá, že pokud by se Řecku odpustila polovina dluhu, bude bankám chybět 231 miliard eur. A to se nezapočítávají žádné ztráty ani rezervy na potíže Irska, Portugalska, Španělska nebo Itálie.
Lagardeová už den před summitem rozvířila v Bruselu atmosféru zprávou, že pokud už Řecko konečně řádně nezkrachuje a budou se tam posílat stále nové půjčky, spotřebuje se jen na sanaci Atén celá zbývající část eurovalu EFSF. Ten může celkově půjčit 440 miliard eur. Dohromady 163 miliard je z něj už přislíbeno Irsku a Portugalsku, takže zůstává 277 miliard. Když připočteme ještě prvních 110 miliard eur, které dostaly mimo euroval, vychází celkový účet na 387 miliard. Pro lepší představu: v korunách je to 9,675 bilionu, to znamená devět českých státních rozpočtů. Není to cena za záchranu Řecka, jen za oddalování skutečného řešení potíží. Celkový řecký dluh se díky těmto injekcím vyšplhá na 181 procent HDP.
Jestli je někdo v současném chaosu v eurozóně hlasem realismu, je to šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Na snímku na tiskové konferenci v Brazílii 30. května 2011. Foto AP
Zajímavé je sledovat, kdo a proč se stále brání neodvratnému krachu Řecka a poctivě přiznané rekapitalizaci bank, což je asi jediná cesta, která může eurozónu uchránit od tvrdého nárazu. Euro bylo od počátku nejen politickým, ale hlavně francouzským projektem. Pro Paříž to byla cesta, jak přes Evropskou unii udržovat iluze o velké Francii. Když se dala politicky zobchodovat za souhlas se sjednocením Německa, tehdejší prezident Francois Mitterrand neváhal.
Do integrace eurozóny se pak naplno pustily francouzské banky a tady je potřeba hledat hlavní vysvětlení, proč je dnes krize tak těžko řešitelná. Proč mají v ohroženém jižném pásu nejvíc peněz právě banky z Paříže? Iluze, že euro dovoluje bez rizika kurzových ztrát a státních bankrotů dobře vydělat v zemích, kde se za půjčky přece jen platí o něco vyšší úroky než ve Francii nebo v Německu, přece muselo stejně svádět finančníky ze všech zemí měnové unie. Proč si řecké a španělské dluhopisy tak masivně nenakupovali Holanďané se svým silným bankovnictvím? Proč jich Němci mají podstatně méně?
Chceme své peníze zpět
Blízkost francouzských politických a ekonomických elit je podobná, jakou prožíval Martin Roman s českými politiky. A nejde jen o společné promenády po molech v marinách. Ty vztahy jsou podobné i tím, že byznysmeni jsou v páru tím silnějším až dominantním. Velké banky napůjčovaly politikům na budování jejich snu o společné měně. Logicky čekaly, že na tom obchodě neprodělají. Proto se dnes Francie tak brání krachu Řecka a přiznání skutečného stavu bank. Peníze francouzských finančníků pomáhaly deset let udržovat iluzi, že společná měna funguje. Bez jejich půjček by Řecko, Portugalsko a nejspíš i Španělsko už před lety zasáhl ekonomický útlum a podstatně vyšší nezaměstnanost, protože v eurozóně rychle ztrácely schopnost konkurovat. A možná by včas začala kritická debata.
Když se o zdraví evropských bank začal v roce 2009 obávat tehdejší šéf MMF Dominique Strauss-Kahn, významný francouzský bankéř za ním vyrazil do Washingtonu na záchrannou misi. Byla úspěšná. DSK své obavy nikdy neventiloval a nic nepodnikl. Deník Wall Street Journal minulý týden výstižně zdokumentoval asertivní postupy pařížských bankéřů. Upozorňuje i na to, jak francouzským politikům chystají dokumenty na jednání v eurozóně přímo šéfové ohrožených bank. Ty poměry nejsou unikátně francouzské. Na iluzi o euru půjčovali politikům i jinde. Teď chtějí bez ztrát své peníze zpět. A mají moc své zájmy prosazovat. Odříznutím ohrožených zemí od půjček, tím, že jim prudce zvednou úroky nebo šířením apokalyptických zpráv, co se stane, když přijdou v Řecku o peníze.
Záchrana eura není žádné melodrama o solidaritě ani evropanství. Je to tvrdý pragmatický střet, kolik za iluzi o společné měně nechají politici zaplatit své voliče a kolik spřízněné bankéře.
Autor: Lenka Zlámalová