Pavel Kohout, Lidové noviny, 4. října 2011
Za normálních okolností by ECB zvýšila základní úrokové sazby. Vyšší sazby přimějí veřejnost i podniky, aby méně spotřebovávaly, méně investovaly do výroby a aby více peněz ukládaly na bankovní účty nebo investovaly do státních dluhopisů. Snížení ekonomické aktivity utlumí poptávku a inflace poklesne. Cenová stabilita zůstane zachována až do doby, než začne hrozit deflace, tedy záporná inflace. Když ceny nebezpečně klesají, centrální banka opět sníží sazby, povzbudí hospodářský růst a vše je, jak má být.
Tolik teorie. Tak nějak si to zakladatelé eura někdy v 90. letech malovali. Jenže máme poslední čtvrtletí roku 2011, v eurozóně řádí nejhorší finanční krize od roku 1931, vysocí evropští činitelé jsou ztraceni jak satelitní navigace v podzemní garáži – a v této situaci by se měly zvyšovat úrokové sazby?! Jistěže neměly, ovšem dogma zabudované do ECB si to žádá.
ECB musí dočasně rezignovat na iflační cíle, tvrdí ekonom Pavel Kohout (reprofoto)
Euro bylo vůbec postaveno na různých chybných dogmatech, ovšem inflace je na prvním místě.
Nafukování Největší omyl je ztotožnění inflace a indexu spotřebitelských cen. Inflace znamená latinsky „nafukování, čímž se v moderní době míní ceny. Původně však inflace znamenala nafukování objemu peněz v ekonomice, což je mnohem správnější koncepce. Ukázalo se, že spotřebitelské ceny mohou zůstávat stabilní i v nestabilní ekonomice, kde objem peněz a objem úvěrů roste horempádem – třeba o desítky procent ročně.
Maastrichtská kritéria obsahují požadavek na maximální růst spotřebitelských cen, ale nezabývají se nikterak růstem objemu úvěrů. To je zásadní nedostatek. Úvěrová inflace může být velmi nebezpečný jev, neboť vede k bankovní krizi. Kdyby Maastrichtská kritéria obsahovala podmínku pro maximální míru růstu bankovních úvěrů, řada států by nebyla připuštěna do eurozóny: především Irsko, ale také Španělsko, Portugalsko a Řecko. Je málo známým faktem, že zdánlivě dobrá situace Řecka v období vstupu do eurozóny byla uměle vylepšována expanzí nejen státních, ale i soukromých úvěrů.
Kdyby autoři společné evropské měny chápali inflaci šířeji než podle indexu spotřebitelských cen, eurozóna by dnes nezahrnovala problémové ekonomiky. Ke krizi by nemuselo dojít. Řecký bankrot by už asi dávno nastal, ale stěží by se dostal na první stránky světového tisku. Irsko by si bez nekonečného rezervoáru levných eurových úvěrů nevypěstovalo úvěrovou bublinu, která nakonec smetla bankovnictví této země. Španělsko by nevybudovalo miliony zbytečných bytů, a vyhnulo by se bankovní krizi. Portugalsko bez úvěrové expanze by mělo nižší mzdy, ale netrpělo by ztrátou konkurenceschopnosti. Jeho obchodní deficit ku HDP by se nevyjadřoval ve dvojciferných číslech.
Zkrátka, stačilo dát podmínku, aby země žádající o členství v eurozóně měly určitý objem úvěrů a aby úvěrový růst nepřesahoval hranici přehřátí – a eurozóna by dnes mohla být sice menší, ale bez krize. To jsou mimochodem podmínky, které my sami bychom měli vést v patrnosti, pokud někdy ve velmi vzdálené budoucnosti budeme o členství v eurozóně uvažovat. Jak napravit škodu Z hlediska zemí, které již v eurozóně jsou, je dnes již pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Škoda se již stala a teď jde o to, jak ji napravit.
Pohlédneme-li zpět do roku 1931, uvidíme, co nedělat. Německo tehdy zápasilo s bankovní a hospodářskou krizí. Kancléř Heinrich Brüning řešil dilema: zachránit ekonomiku, ale za cenu devalvace měny a vyšší inflace. Anebo udržet stabilní, zlatem krytou říšskou marku a obětovat hospodářství, obětovat zaměstnanost a připustit hluboký pád životní úrovně milionů Němců.
Brüning se rozhodl dát přednost stabilní měně a současně držel rozpočtové schodky tak nízké, že by se vešel do dnešního tříprocentního limitu. Jenže v krizové situaci nelze mít vše – něco je třeba obětovat. Brüning chtěl stabilní rozpočet i měnu. Výměnou za ně obětoval růst a zaměstnanost. Výsledkem byl nástup extremistů v roce 1933, jistě není třeba je jmenovat.
Nyní nastala situace podobná roku 1931. ECB by měla pro záchranu evropské ekonomiky a evropských bank alespoň dočasně rezignovat na jakékoli inflační cíle i ostatní dogmata vhodná pro dobré počasí. Na úvěrovou inflaci měla ECB myslet dříve. Nyní, když krize vypukla, je nesmysl snažit se najednou o protiinflační politiku. Zápal plic také nebudete léčit tím způsobem, že se ihned pustíte do otužování. Jenže aby navigace mohla fungovat, je třeba vyjet z ideologické garáže.
Autor: Pavel Kohout, Lidové noviny