Petr Placák, EUROSKOP, 26. září 2011
Uplynulý víkend podnikla reprezentace palestinské samosprávy krok k mezinárodní právní subjektivitě. Palestinský prezident Mahmúd Abbás předal v pátek generálnímu tajemníkovi OSN Pan Ki-munovi žádost o plnohodnotné členství Palestiny ve světové organizaci.
Byl to ovšem krok více méně symbolický, protože USA, stálý člen RB OSN, dopředu avizovaly, že palestinský návrh (v tomto okamžiku) nepodpoří – k uznání nového státu je třeba souhlasu devíti z patnácti členů RB a k tomu všech pět stálých členů RB.
Americká diplomacie se do poslední chvíle snažila iniciativě palestinské samosprávy zabránit. Ačkoli sama o sobě není proti vzniku samostatné Palestiny, podle ní může tento jednostranný krok Palestinců celý proces jen zkomplikovat. Navíc veto, které je z pozice USA v tento okamžik nutné, zbytečně vzbudí další protiamerické nálady mezi Araby.
Výše uvedené je ovšem pozice celého Západu včetně Ruska. Vysocí představitelé OSN, USA, Ruska a Evropské unie, takzvaného blízkovýchodního kvartetu v této souvislosti vyzvali Palestinu a Izrael, aby zasedly k novým mírovým jednáním. Ty se zadrhly na palestinském požadavku uznání Palestiny v hranicích před šestidenní válkou v roce 1967 včetně Západního břehu Jordánu, pásma Gazy a východní části Jeruzaléma. To je ale pro Izrael z bezpečnostního hlediska nepřijatelné.
Abbásova iniciativa nemá ovšem ani tak ambice tento problém řešit, alé míří spíše do vnitřních palestinských řad. Žádost o uznání Palestiny v OSN má posílit umírněnou palestinskou samosprávu v jejím souboji s teroristy z Hamásu, kteří ovládají Gazu, o moc a o přízeň obyvatelstva.
K trvalému vítězství nesmí být poražených. Na snímku Palestinci protestující proti blokádě Gazy 9. června 2009. Foto AP
Toto mocenské zápolení Abbásovi a jeho lidem značně komplikuje fakt, že Palestinci jsou po desetiletí, kdy ničeho nedosáhli, značně frustrováni a náchylní k radikálním názorům. Podle výzkumu veřejného mínění Pew Global Attitues Project během spektakulárních akcí teroristů v posledních letech klesla podpora Al-Kajdě v celém regionu Blízkého východu k obligátním 20%, což je zhruba segment společnosti, která se přiklání k radikálním názorům i v západní společnosti (viz volební preference KSČ ve více méně stabilní a sociálně saturované České republice).
Je tomu tak v Egyptě, Jordánsku nebo i v Indonésii – v Turecku a v Libanonu jsou to dokonce pouhá 3, respektive 2%, zatímco na palestinských okupovaných území Al-Kajdě vyjádřilo podporu 51% dotazovaných. Abbásově žádosti v OSN, kterou Hamás od začátku bojkotuje, ovšem vyjádřilo podporu 83% Palestinců. V mírovém procesu na Blízkém východě nedrží domácí politika v šachu pochopitelně jen vyjednavače ze strany Palestiny, ale stejně tak i ze strany Izraele.
Každopádně je jisté, že pokrok na Blízkém východě, včetně ustavení palestinského státu, nelze dosáhnut bez vzájemné úmluvy obou zainteresovaných stran. Prezident Václav Klaus ve všeobecné rozpravě na valném shromáždění OSN prohlásil, že „je třeba, aby obě strany zaujaly inovativní přístup a překonaly některá stará, neflexibilní a rigidní schémata uvažování. Je třeba, aby obě strany vyjednávaly a hledaly vyvážené řešení, které bude trvalé. Takové řešení nemůže vzejít z jednostranných kroků, ani z těch vynucených OSN, ani z těch kroků, které udělá jen jedna strana sporu.
V tomto případě má český prezident ve své skepsi k nadnárodním institucím jednoznačně pravdu.
Autor: Petr Placák