Michal Mocek, Právo, 18. srpna 2011
„Skutečná evropská ekonomická vláda, o níž na něm mluvili Sarkozy i Merkelová, vypadá jako obvyklá rétorika. To ale platí jen do chvíle, než se začne natvrdo jednat o dalších třech nápadech obou „velkých šéfů: o kolektivní hospodářské vládě eurozóny, o dani na finanční transakce a o zakotvení principu vyrovnaného rozpočtu do ústavy členských zemí eurozóny.
Jakmile se řekne A, musí se říct i B: jakmile se zavede nová daň, jež má eurozónu posílit, musí se rozhodnout, jak se využije, aby ji některé vlády opět nepromarnily, což mívají ve zvyku. Jakmile se rozhodne, že státy musí držet své dluhy pod jistou hranicí, musí se říci, co bude s těmi, které dohodu poruší.
Přinejmenším to druhé už eurozóna jednou dělala, výsledek ale za moc nestál. Za lepších časů předkrizových totiž každý věřil, že se svět nezboří, když se poleví tuhle či onde a když se dohodnuté sankce ošvindlují nebo vůbec nepoužijí. Výsledkem byl nynější příval průšvihů. Má-li fungovat navržený zákaz nadměrného zadlužování, nebude asi možné svěřit jeho vymáhání partě politiků, která opět pojede podle zásady „já na bráchu…, jen co vybředne z nynější krize. Jinak řečeno, bude asi třeba posílit roli technokratů v Bruselu a jejich dohled nad rozpočty států, který je zatím velmi decentní a pro veřejnost skoro neznatelný.
Chystaná daň nepochybně narazí na tvrdý odpor mocných finančních lobby – určitě nebudou šetřit úsilím ani penězi, jen aby dokázaly, že takoví Řekové či Italové vybrané peníze zase probendí. Co pak může být lepším protiargumentem než ujištění, že peníze půjdou do jednoho eurokotle, z nějž se budou přidělovat jen za časů krize pod moudrým vedením demokraticky zvolených prezidentů, premiérů a kancléřů? Že tím vznikne první evropská daň, byť zatím pod kontrolou členských států? To se jeví jako celkem přijatelná cena za zvládnutí potíží.
A nezapomínejme ani na ten první nápad, na kolektivní hospodářskou vládu eurozóny. To není jen další důkaz, že z dvou desetiletí tvrdých bojů mezi Berlínem a Paříží o řízení eurozóny vychází vítězně ten druhý. Hospodářská vláda eurozóny znamená vznik nového mocenského centra v Unii, jemuž Praha, Varšava, ba ani Londýn nedokážou čelit – a to ani v případě, že by samy začaly koordinovat své politiky a vytvořily jakousi „kontravládu. Moc nového centra se přitom sotva omezí jen na eurozónu – cílem je přece „skutečná evropská ekonomická vláda.
Autor: Michal Mocek, Právo