Krvavý ramadán


Jan Fingerland, MfDnes, 3. srpna 2011

Asad bude bojovat až do zničení země. Jako Kaddáfí

Syrský prezident Bašár Asad se nehodlá podřídit volání po změně a je rozhodnut potlačit protesty za každou cenu. Jeho armáda se snaží zabít co nejvíce lidí, kteří našli odvahu povstat. Až bude nakonec vládnoucí klan vyhnán, mohou být ze Sýrie jenom trosky.

Válka zkažených začala, když během posvátného měsíce považovaly dva kmeny za správné dělat to, co v takovém čase správné nebylo. Tak popisuje klasický Mohamedův životopis od dějepisce Ibn Isháka střetnutí, kterého se (ovšem až po skončení svátků) zúčastnil i mladičký Mohamed. Jeho kmen byl totiž spojencem jednoho z válčících klanů. Sám Mohamed později – už coby posel Boží – stanovil měsíc ramadán jako období půstu, zvýšeného sebezpytu a urovnávání nesvárů uplynulého roku.

Postní měsíc, který předevčírem začal, bude ovšem letos v celé řadě arabských zemí ve znamení bratrovražedných bojů. Vedle chaotického Jemenu je to samozřejmě především Libye a Sýrie, tedy státy, kde se diktátoři odmítli podrobit tlaku zdola a hájí své pozice se zbraní v ruce. Zatímco v případě Libye panují obavy, že se už tak vlekoucí otevřená válka kvůli vedru a půstu zpomalí a protáhne, v Sýrii většina lidí očekává opak. Totiž zostření konfrontace neozbrojené společnosti a režimní armády.

Okamžik rozhodnutí?

Veřejnost i režim očividně vidí v období, které právě nastalo, rozhodující etapu. V Sýrii se lidé zatím scházeli především v pátek, poté, co skončila džuma, společná bohoslužba v mešitě. Napětí rostlo od jedné džumy k druhé – a nyní se intenzita této kolize pravděpodobně zvýší, protože řadoví Syřané i vůdcové demonstrací se netajili plánem scházet se během klidnějšího období půstu třeba i každý večer.

Egyptian protesters photograph a banner showing, right to left, ousted Egyptian President Hosni Mubarak, his son Gamal, Yemeni President Ali Abdullah Saleh, Libyan leader Moammar Gadhafi and Syrian President Bashar Assad, at Tahrir Square in Cairo, Egypt, Friday July 15, 2011, where hundreds of Egyptians have set up protest tent camps in the main city square. Protesters vowing they would not leave until Egypt's temporary military rulers purge the remnants of Hosni Mubarak's deposed regime. (AP Photo/Amr Nabil)

Egyptský autokrat Husní Mubarak dnes stane před soudem, jeho syrský protějšek Bašár Asad podobný scénář odmítá a žene zemi do občanské války. Na snímku egyptský protestní plakát žádající potrestání arabských diktátorů, Asad je vlevo. Foto AP

Toho si samozřejmě byli vědomi i představitelé režimu. Tvrdé zásahy v Hamá, ale i na dalších místech Sýrie, kde žije většinové sunnitské obyvatelstvo, začaly nedlouho před začátkem ramadánu. Cílem pravděpodobně bylo s předstihem demonstranty zastrašit a odradit. Zprávy o desítkách mrtvých už režim v očích obyvatel nemohly poškodit – právě naopak, mohly mu posloužit. Paradoxně mnozí muslimové věří, že mučednictví během posvátného měsíce bude odměněno ještě více než obvykle. Ani věřící si však jistě nepřejí jen tak zemřít. A tak statisíce lidí, kteří vycházeli již téměř pět měsíců protestovat proti režimu, budou muset prokazovat ještě větší odvahu než dosud. Vládcové totiž neskrývají, že hrají-li o všechno, nehrají obvyklé ohledy už žádnou roli – tím spíš, že stejně jako protestující považují tento ramadán za možný bod obratu.

Hrozící rozvrat

Zmíněná kmenová válka, kterou popisoval Ibn Ishák, se odehrála mezi dvěma skupinami předmuslimských Arabů, a dokonce sám autor z 8. století ji označil za „nesprávnou. Pozdější muslimové nepovažovali válčení během posvátného měsíce za „správné, ale přesto války během ramadánu vedli. Letos je však ramadán svědkem „vnitřní války, kterou mezi sebou vede formálně sekulární režim a opozice, zatím se definující převážně občansky. Nemá tedy – zatím – náboženský obsah.

Středoevropan může pociťovat vůči požadavkům veřejnosti na svobodu a spravedlnost sympatie, ale tím se nic nemění na tragičnosti současné situace. Pozice obou táborů jsou momentálně už nesmiřitelné a nemůžou nemít tragické vyústění. Režim už dávno propásl bod, kdy slibované reformy snad mohly situaci zmírnit, a možná že to ani nebylo možné. Podobně jako v řadě jiných zemí regionu tu náboženská menšina (alavité a jejich klienti, například křesťané) vládne většině, a to ve jménu „sekularismu. Připuštěním i částečných prvků demokracie by si vypustila vlastní rybník.

Demonstranti, pocházející většinou ze sunnitských oblastí, navíc chudých a vládou zanedbávaných, nejdříve žádali jen propuštění vězněných příbuzných a lepší podmínky. Nyní už nechtějí nic menšího než rozpuštění současného zřízení a to klienty současného režimu děsí, protože ztratí nejen svá privilegia, ale i elementární bezpečnost.

Islamisté v pohybu

A děsí je to o to více, že v táhnoucí se revoltě sunnitské většiny hraje čím dál větší roli Muslimské bratrstvo a vůbec sebepochopení rebelů jako těch, kdo bojují proti jinověrecké nadvládě. Skutečnost, že sám režim nyní touto kartou hraje, mobilizuje alavity proti sunnitům a proti civilistům nasazuje bezskrupulózní gangy alavitských mladíků, už tuto nebezpečnou situaci jen pečetí.

Nervózní však nejsou jen dosud privilegované a nyní nenáviděné menšiny, ale i odstrkovaní syrští Kurdové, kteří tvoří možná až 15 procent obyvatel země. I oni – ač též sunnité – se hrozí formulace současného boje proti Asadovi ve jménu nějaké nové formy islamismu a arabismu.
I proto by pro všechny zúčastněné bylo dobře, kdyby proces přechodu k novému zřízení, který je asi už nevyhnutelný, proběhl co nejrychleji. Dříve, než se z boje za svobodu a demokracii stane zárodek občanské války a náboženského sporu – tak jak to Syřané znají od Libanonu a Iráku, svých dvou sousedů. Zda se už tento ramadán stane okamžikem rozhodnutí, by mohl říci snad jen nějaký prorok.

Autor: Jan Fingerland

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality