Marek Švehla, Respekt, 20. – 26. června
Političtí analytici svádí hodně problémů dnešní Evropy na to, že jí chybí osobnosti typu Kohla či Mitterranda, kteří dokázali opakovaně vyhrát volby, měli jasný cíl a uměli ho prosadit. Jenže Evropa minimálně jednoho podobně výrazného politika má, jen je třeba ho hledat víc na jihovýchodě. Je to turecký premiér Recep Tayyip Erdogan.
Evropští kolegové mu vskutku mají co závidět. Po osmi letech u moci obdržel Erdogan předminulý víkend v parlamentních volbách přes padesát procent hlasů a získal pohodlnou většinu. V Turecku je jasně nejpopulárnějším politikem, i jeho názoroví odpůrci uznale pokyvují, jak během osmi let dokázal Turecko proměnit k lepšímu. Kromě uznání a tiché závisti je tu však i nejistota. Evropané se nemohou shodnout, jestli je další – už třetí – jasné vítězství sedmapadesátiletého tureckého konzervativce dobrou, nebo spíš špatnou zprávou.
Úspěch
Každopádně co bychom za to jinde v muslimském světě dali, kdyby byli všichni v politice jako Turci. Turecká demokracie není bez chyb, nikdo o ní ale jako o demokracii nepochybuje. Pluralitním systémem a svobodnými institucemi patří Turecko mnohem víc do Evropy než do Asie.
Erdogan tuto tendenci ještě posílil. Konzervativní muslim, který se politicky rád přirovnává ke křesťanským demokratům, omezil tradiční moc armády a vrátil do Turecka solidní civilní vládu. Zesílil i vliv náboženství na politiku a řadu společenských sfér, ale podle všeho v rozumné míře. Zrušil také několik tabu, například zákaz nošení šátku na univerzitách, ve státní správě, v politice. (I jeho manželka se na veřejnosti objevuje jen v šátku.) Veřejná propagace islámu, sekulární elitou dříve potlačovaného, však nezměnila charakter země.
Nový Atatürk? Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan hovoří v parlamentu v Ankaře 22. března 2011.
Vláda Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje přinesla také nebývalou ekonomickou prosperitu. Turecka se finanční krize dotkla velmi málo a vloni země rostla o zhruba osm procent. Po finanční stránce je dnes turecká ekonomika mnohem zdravější než velká část EU a rovněž sebevědomější. Erdogan slibuje další výrazný růst a Turci mu věří. Ostatně sebevědomí pumpuje bývalý poloprofesionální hráč fotbalu a později starosta Istanbulu do žil svých krajanů i svojí nebývale aktivní zahraniční politikou. Erdogan doma dál tlumí tradiční vliv Američanů, posiluje vztahy s Araby i Íránem a mění Turecko v nezávisle uvažující regionální mocnost.
Být prezidentem
Na silném sebevědomém Turecku může Evropa hodně vydělat. Problém ale je, že Erdogan je na rozdíl od velkých evropských státníků minulosti mnohem méně předvídatelný. Celá věc také může skončit velkým bolehlavem. Tam, kde jeho stoupenci vidí charisma a vizionářství, mluví odpůrci o aroganci a populismu. Turecký premiér nahání politické body konfliktem s tradičním spojencem Turecka Izraelem včetně toho, že povzbuzuje flotily radikálních aktivistů, které se snaží prorazit blokádu Pásma Gazy. Prodemokratické hnutí v Arábii však nebyl schopen viditelně podpořit a spíš vyčkává, jak dopadne. Vůči Íránu dělá vlastní politiku a do značné míry maří sankce uvalené na Írán kvůli jadernému programu.
Erdogan nedokázal vyřešit letité problémy země, jako spor o Kypr, vztahy s Arménií nebo kurdskou otázku. V poslední předvolební kampani téma patnácti milionů Kurdů, kteří se v Turecku stále nemohou plně hlásit ke své národnosti, prakticky ignoroval. Podle analytiků proto, že se snažil získat hlasy tureckých nacionalistů, jež potřebuje ke svému hlavnímu cíli – změně ústavy, která by měla Turecko posunout blíž k EU. Ta dnešní byla schválena začátkem osmdesátých let po vojenském převratu a potřebuje modernizovat ve smyslu posílení civilního, občanského charakteru země. Erdogan má ale plány na výraznější změnu politického systému. Chce vytvořit poloprezidentský systém a kritici jej obviňují, že si do budoucna designuje funkci pro sebe. Teď k tomu však bude potřebovat hlasy nacionalistů nebo sociálních demokratů.
Navzdory nepopiratelným zásluhám existuje zkrátka řada důvodů, proč jsou i stoupenci sebevědomého, demokratického Turecka rádi, že strana Recepa Tayyipa Erdogana ani v příštích čtyřech letech nedokáže změnit svoji zemi tak, jak by si sama přála.
Autor: Marek Švehla