Angela a Barack: Střet pragmatiků


Marie Bydžovská, EUROSKOP, 13. června 2011

Kancléřka Merkelová obdržela v úterý ve Washingtonu nejvyšší civilní vyznamenání – Prezidentskou medaili svobody. Přijetí doprovodilo 19 salv z děla a pompézní banket – pocty, které dostávají pouze nejlepší spojenci. V případě německé kancléřky jsou však spíše příslibem lepší spolupráce v budoucnosti, než odrazem současných vztahů Německa a Spojených států.

Za Studené války Německo hrálo důležitou roli v transatlantické bezpečnostní architektuře i obchodních vztazích USA. Jenže svět se od té doby výrazně změnil. Pozornost USA se přesunula pryč z Evropy a německá zahraniční politika již nestojí pouze na dvou základních pilířích – evropské integraci a transatlantickém partnerství.

Good bye Evropo!

Odrazilo se to při nedávné Obamově evropské návštěvě. Při klíčovém londýnském proslovu zvolil značně odlišný slovník, než obsahovala jeho berlínská řeč pronesená před jeho zvolením. Jeho jádro již netvořila slova jako transatlantické partnerství, Západ, aliance nebo bezpečnostní architektura. Namísto toho volal Obama po „mezinárodní architektuře, která zachová mír.

„V této architektuře již nebude místo pro nadstandardní vztahy s Evropou a již vůbec ne s Německem, hodnotí prezidentova slova zpráva think-tanku European Council on Foreign Relations. Při nejlepším bude globálně nejvlivnější země hledat v Evropě spolehlivého partnera. A tím je především Velká Británie, dodává.

Velkou zvědavost vyvolává vztah Merkelové a Obamy. Podle německých médií osobní chemie mezi současnými představiteli Německa a USA úplně nefunguje. Ještě před Obamovým zvolením jejich spolupráce nezačala nejlépe, když kancléřka nedovolila prezidentskému kandidátovi pronést řeč před Brandenburskou bránou v centru Berlína. Avšak přestože jejich vzájemný vztah je chladný, oba státníci k sobě chovají respekt a uznání.

Nicméně ani dříve nebyly vztahy amerických prezidentů a německých kancléřů bezproblémové. O Jimmy Carterovi a Helmutovi Schmidtovi se vědělo, že se nemohou vystát. Gerhard Schröder zase stál proti Georgi Bushovi, nejen v otázce války v Iráku.

Na druhou stranu Helmut Kohl a Bill Clinton si vyloženě padli do oka. A pro Bushovu administrativu platila Merkelová za nejlepšího evropského spojence. Kancléřku z východního Německa považovali za člověka, který má smysl pro americké pojetí svobody a oproti jejímu předchůdci v ní viděli přátelskou a spolehlivou partnerku.


Bankéř nebo obchodní partner?

Jádrem Obamova zájmu se stává namísto Atlantiku Pacifik. Důležitým tématem rozhovorů s Merkelovou proto byla politika vůči Číně. Vzestup a sebevědomé vystupování asijského obra sledují s obavami jak v USA, tak v Německu. Avšak vztah Berlína a Washingtonu k Pekingu se liší v zásadní věci – ekonomických vztazích.

Přístup Ameriky k Číně charakterizuje otázka ministryně zahraničí Hillary Clintonové z dokumentu uveřejněném serverem WikiLeaks: „Jak tvrdě nakládáte se svým bankéřem?. Celkové zadlužení USA dosáhlo v roce 2010 astronomické výše 13 950 miliard dolarů, což představuje 94,3 procent HDP. A státní fond „China Investment Corporation (CIC) drží velkou část amerických dluhopisů.

Pro Německo je zase říše středu odbytištěm pro exporty, které táhnou německé hospodářské oživení. Pro Německo jsou stále důležitějšími obchodními partnery země skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína). V případě Číny během pouhých 18 měsíců – od začátku roku 2009 do června 2010 – vzrostly německé vývozy o závratných 70 procent a z Německa pochází celých 47 procent evropských vývozů do Číny.

Washington i Berlín si uvědomují, že potřebují k asijskému gigantovi zaujmout společný přístup. A to především v otázkách jako dodržování lidských práv, ochrana duševního vlastnictví a technologií, či překážky vstupu na čínský trh a uměle podhodnocený kurz čínské měny.

Sporů až nad hlavu

S Čínou souvisí i hlavní ekonomický spor, který trvá již přes tři dekády. Amerika vyčítá Německu, podobně jako asijskému obrovi, velké obchodní přebytky. Jenže v případě evropského exportéra nejsou způsobeny uměle podhodnocenou měnou, ale rostoucí konkurenceschopností.

Washington s Berlínem se neshodli ani ve zvolení vhodné cesty z ekonomické krize. Zatímco Německo podporuje disciplínu a úspory, USA se snažilo vyřešit obtíže obřími finančními stimuly hospodářství. Až nyní začíná USA pomalu uznávat, že enormní zadlužení může být problém.

Nepřehlédnutelná propast zeje v energetice a klimatické politice. Projevila se již v roce 2009 na Kodaňské klimatické konferenci. A pro rozhodnutí Berlína zřeknout se jaderné energetiky nemá washingtonská administrativa ani minimální pochopení.

President Barack Obama speaks at the Xavier University in New Orleans to mark the fifth anniversary of Hurricane Katrina on August 29, 2010. Photo by A.J. Sisco/UPI/ABACAUSA.COM (Pictured: Barack Obama)
Obama a Merkelová jsou spojenci. I přes rozdílné názory na řadu otázek (foto: čtk)

Kdopak to nehlasoval?

Stejně jako pro zdržení se hlasování v Radě bezpečnosti o bezletové zóně v Libyi. Na druhou stranu Merkelová Obamovi zazlívá, že se nejdříve vyslovil proti intervenci v Libyi a později pod tlakem ministryně zahraničí a dalších poradců svůj názor otočil.

Za obzvláště ničivou považují v Německu Obamovu blízkovýchodní politiku. Především jeho vyjádření na zářijové schůzi Valného shromáždění OSN. Tehdy řekl, že by chtěl do roka přivítat palestinský stát jako nového člena světového společenství. Podle Berlína tím vzbudil v Palestincích nesplnitelná očekávání a zároveň rozhněval Izraelce.

Přes všechny konflikty zůstávají Obama s Merkelovou důležitými partnery. Oba si uvědomují, že si jsou navzájem užiteční. Udělení čestného vyznamenání může být krokem na cestě k překonání rozporů. Konec konců Amerika ví, že pokud černo-žlutou koalici v Berlíně nahradí rudo-zelená, stěží bude vůči představám Washingtonu vstřícnější. Na druhou stranu i libyjská mise ukazuje, že Evropa Ameriku potřebuje.

Autor: Marie Bydžovská, Euroskop

Sdílet tento příspěvek