Petr Placák, EUROSKOP, 23. května 2011
Završení severoirského mírového procesu
V krátké době již potřetí se zájem světových agentur obrátil k dění ve Velké Británii, kde po velkolepé královské svatbě, kterou sledovala třetina světa, přišly na řadu prozaičtější události: Ve volbách do skotského parlamentu drtivě zvítězili nacionalisté, zatímco britský panovník po dlouhých sto letech navštívil sousední Irsko.
Jestliže vítězství skotských nacionalistů vedlo některé komentátory k úvahám o možném budoucím rozpadu Velké Británie, návštěva Alžběty II. v Irsku byla naopak potvrzením toho, že v britsko-irských vztazích se konečně blýská na lepší časy.
Nejde vůbec o málo. Britsko-irský konflikt měl svou tragikou i některými rysy skoro palestinsko-izraelský rozměr, ačkoli je mnohem staršího data. Odstartovala jej nevybíravá anglická kolonizace Irska za Viléma VIII., který se roku 1541 prohlásil za irského krále a Irsko nechal rozparcelovat – zemědělsky a strategicky nejcennější území byla rozdělena mezi kolonizátory z Anglie a Skotska, zatímco Irové byli zatlačování do stále více nehostinných oblastí. Život jim navíc ztrpčovalo diskriminační zákonodárství, které obyvatelům katolického vyznání zakazovalo vlastnit půdu.
Irsko se v malém stalo laboratoří velké anglické kolonizace za oceánem v Americe. A jestliže krátkozraká anglická politika v 70. letech 18. století, kdy Británie odmítala postoupit americkým kolonistům část svých pravomocí, vedla k odštěpení kolonií od mateřské země a vzniku Spojených států, dopadlo to obdobně i s Irskem.
Ačkoli Irsko bylo první z anglických kolonií, zůstalo poslední „bílou zemí pod britskou vlajkou, které Londýn odmítal přiznat vlastní vládu odpovědnou parlamentu, kterou už od 70. let 19. století disponovaly Kanada i Austrálie a posléze i Nový Zéland. Britští unionisté odkládali zřízení irské samosprávy tak dlouho, až konflikt dosáhl rozměru, kdy už o autonomii nešlo.
Za sedmero horami, za sedmero řekami… Britská královna Alžběta II. se zapisuje do návštěvní knihy v irské prezidentské rezidenci ve Phoenix Park v Dublinu, 17. května 2011. Foto AP
Při tzv. Velikonočním pondělí v roce 1916 obsadili irští nacionalisté střed Dublinu a vyhlásili nezávislou irskou republiku. Povstalci byli sice po třídenních těžkých bojích poraženi, ale v reakci na následné tvrdé represe se militantní republikánství stalo masovou záležitostí. „Krvavá neděle v Croke Parku, kdy v roce 1920 britské oddíly v odvetě na vražedné útoky irských nacionalistů zastřelily čtrnáct lidí, se stala vyvrcholením boje Irů za nezávislost. Tímto masakrem se odhodlání Londýna držet Iry násilím v jednom státě de facto vyčerpalo, následovaly mírové smlouvy, na jejichž základě Irsko – kromě protestantského severu – získalo de facto nezávislost. Tím ovšem kruh násilí neskončil, doutnal po celé 20. století. Ohniskem sváru se stalo Severní Irsko, kde při bojích mezi unionistickými protestanty a irskými nacionalisty zahynuly tisíce lidí.
Předpokladem pro současnou návštěvu britského panovníka v zemi poznamenané letitým konfliktem, se stala Belfastská dohoda, uzavřená na Velký pátek roku 1998, kdy se podařilo dosáhnout dohody o ukončení ozbrojeného boje irských nacionalistů proti britské vládě, která postoupila pravomoci Severnímu Irsku a vymezila jeho postavení mezi Británií a Irskem.
Nynější návštěva britské panovnice Alžběty II. v Irsku je tedy bezpochyby mimořádná událost a Alžběta se zachovala skutečně jako královna. Na návštěvu Irska vyrazila v kostýmu tradiční irské barvy a svou řeč při uvítacím ceremoniálu na dublinském hradě zahájila v irském jazyce, který byl kdysi za britské vlády zakázán.
Během své návštěvy Alžběta položila věnce jak u dublinského památníku Zahrada vzpomínek, který připomíná všechny oběti irského boje za nezávislost (tedy proti Británii a koruně), tak na místě událostí „Krvavé neděle na stadionu Croke Park, kde britské jednotky postřílely 14 Irů. Když se pak 3. den návštěvy královna objevila na koncertě zorganizovaného na její počest v dublinském konferenčním středisku, na dva tisíce přítomných diváků vstalo ze židlí a věnovalo jí pět minut dlouhý potlesk. Podle průzkumů veřejného mínění přivítalo návštěvu britské královny 80 procent Irů.
I reálná politika může občas vypadat jako pohádka.
Autor: Petr Placák