Miroslav Zámečník, Hospodářské noviny, 4. srpna 2010
Co znamená zpráva, že se Čína stala druhou největší ekonomikou
V okurkové sezoně je se zprávami problém. Není tedy zas tak překvapivé, že skoro všechna média sáhla po prohlášení jednoho pekingského hodnostáře, podle nějž Čínská lidová republika právě teď předběhla Japonsko – a stala se druhou největší ekonomikou světa. Je to relevantní údaj, nebo jde jen o událost hodnou vrcholícího léta? Zkusme to „čínské stříbro“ nahlédnout v kontextu světové ekonomiky, ono z toho něco vyleze.
Předně rád zopakuji, že Čína za poslední tři tisíce let skoro pořád byla největší ekonomikou na Zemi. Jedno historicky nepříliš dlouhé období (za panování dynastie Mughalů) sice zřejmě musela přepustit prvenství sjednocené Indii, ale obrovský počet obyvatel (při zhruba stejné úrovni produktivity práce v jednotlivých ekonomikách) jí až do průmyslové revoluce prvenství vždy pohodlně zajistil.
Bonsaje do nebe nerostou Na druhé místo sice Číňané mohou jistě pohlížet se satisfakcí, nicméně zlato to stále není a přinejmenším ještě několik desítek let nebude. Z jednoduchého důvodu: odstup od Spojených států je podle nominálního dolarového HDP stále obrovský. Podle odhadů MMF a Světové banky za rok 2009 byla americká ekonomika pořád skoro třikrát silnější než čínská (čtrnáct a čtvrt bilionu dolarů oproti čínským pěti).
Mimochodem, ekonomika EU je s tou americkou plně srovnatelná co do velikosti, ovšem při významně vyšším počtu obyvatel, ale federální stát to ještě opravdu není, takže ze srovnání jí vynechme. Británii a Francii překonala Čína nominálním HDP již v roce 2005, sjednocené Německo v roce 2007, a už loni byla jen o chlup za Japonskem, takže při podstatně rychlejším růstu se čekalo, že z hlediska nominálního hrubého domácího produktu se Čína stane dvojkou někdy do konce letošního roku.
<img src="https://euroskop.cz/wp-content/uploads/sites/3/2022/01/16095-prumysl_tovarna_3.jpg" border="0" alt="Wind Power: the production of wind power towers
The series shows the production of wind power towers in a factory located in Le Creusot/Bourgogne, a traditional steel construction area. The tower interior (cable, ladders, platforms, etc.) and the segment storage are produced outside the factory.A worker in the site of production of wind power towers
CE | Le Creusot | P-015498/00-11 | 22/07/2009 width=480 height=319>
Kde zůstane EU v hospodářské soutěži mezi USA, Čínou, Japonskem, Indií nebo Brazílií? Ilustrační foto EK
O dost jinak vypadá žebříček, když přihlédneme k paritě kupní síly – podle tohoto měřítka je Čína s nižší cenovou hladinou samozřejmě ekonomicky významnější a Japonsko předběhla už před nějakým časem. Je řekněme dvakrát větší než „Země vycházejícího slunce. I podle parity kupní síly je však americká ekonomika pořád ještě dvojnásobkem čínské, z čehož vyplývá, že dostat se na historickou první příčku Číně určitě nějakou dobu potrvá. Navíc čínští lídři dobře vědí, že skoro desetiprocentním průměrným ročním tempem, jímž země rostla posledních třicet let (fenomenální výkon, který překonal obdobnou růstovou periodu, již zažilo po válce Japonsko a od 60. let minulého století také Jižní Korea), nebude růst věčně. Už jenom kvůli ekologickým bariérám ne.
Sdružení nesourodých
Vůbec ambice bloku čtyř nastupujících ekonomických hráčů,zahrnutých do jedné velmi nesourodé(tedy až na ty ambice) skupiny známé pod zkratkou BRIC – tedy Brazílie, Rusko, Indie a Čína -, je dobré dát do proporcí. Rusko se svým jaderným arzenálem a obrovským surovinovým bohatstvím(ale také vymírajícím obyvatelstvem) je podle nominálního HDP jistěže za Čínou, ale i za Brazílií, Španělskem, Kanadoua Indií. Podle parity kupní síly jeruský HDP ve srovnání s Čínou trpaslík (asi tak čtvrtinový), a také indická ekonomika je o dost větší než ruská. Ta se velikostí může zhruba měřit s Brazílií, Francií nebo Británií. Ropa a plyn není – a nebude – všechno.
Úplně jinak to pochopitelně vypadá v přepočtu na obyvatele, kde je Čína stále rozvojovou zemí, která se ještě ani zdaleka neblíží průměrnému světovému HDP na obyvatele(a to i s přihlédnutím k paritě kupní síly). Brazílie je o dvacet příček nad ní, Rusko asi o padesát. Oproti Indii má Čína značný náskok, ovšem přihlédněme ke skutečnosti,že v přepočtu na obyvatele je indický hrubý domácí produkt nižší než ve Vietnamu nebo Mongolsku.
Made in Czechoslovakia
Češi samozřejmě hrají jinou ligu: podle nominálního HDP i podle parity kupní síly jsme v pořadí největších světových ekonomik někde kolem 40. místa. V přepočtu na obyvatele podle kupní síly je srovnání ještě mírně lepší – někde kolem 36. až 34. místa. Nedaří se nám to ale už nějak výrazně zlepšit. Doháníme sice průšvihářské Řeky, a blížíme se průměru EU, ale to není to pravé ořechové. Mimoevropské země „ředí celosvětové pořadí, a my tak nějak přešlapujeme.
Fakt, že Československo na tom bylo z hlediska relativní vyspělosti v mezinárodním srovnání před sto lety o dost lépe, je notoricky známý. Finové byli tehdy chuďasi pod carskou správou. Italové (i Češi) odjížděli do Argentiny, protože tam byla lepší budoucnost. Na Singapuru se občas vyskytli tygři, Kore a byla pod japonskou okupací a samotné Japonsko si ještě možná užívalo vítězství nad Ruskem, ale jinak bylo pořád chudé jak kostelní myš. Indiiovlá dalo pár desítek tisíc Britů. Na Arabském poloostrově vládli Turci, sami v rozvalu.
My v Česku zase máme problém, který docela dobře vystihuje pravdivá historka z poloviny 90. let. Jeden významný návštěvník z Česka se chlubil tehdejšímu vice prezidentovi Světové banky, původem Němci, jak nám tojde doma dobře: dvouciferný růst průmyslu, šestiprocentní růst ekonomiky, nízká nezaměstnanost, inflace pod kontrolou, koruna pevná jak z oceli. Němec se usmál a řekl: „Sehr gut, ať vám to vydrží pětadvacet let, a budete mít Wirtschaftswunder. Netrvalo ani dva roky, a měli jsme první recesi.
Trvalo pár let, než jsme se zvedli. A to ještě díky tomu, že stát byl málo zadlužen a dokázal bez velkých problémů „profinancovatjinak kolosálně drahé vyčištění bankovního sektoru. Za cenu nesentimentální hospodářské politiky, která lákala do země investory velmi štědrými pobídkami, se Česko opravdu hluboce integrovalo s Evropou, zejména s Německem. Zaplať Pánbůh za to, ale na německé exportní mašinérii se podílíme jen odvozeně, protože na vlastní strategii zkrátka momentálně nemáme.
Česko nedokáže kontinuálně rychle růst-období,kdysi ekonomika vede dobře, jsou střídá na lety, kdy klesne a pak dlouho nabírá dech. Průměrné tempo růstu je pak nízké a nestačí na výraznější vzestup ve světovém žebříčku. Jistěže v malé otevřené ekonomice nelze očekávat, že jí recese v zemích hlavních obchodních partnerů neublíží, ale vymlouvat se na to nemůžeme.
Práce všeho druhu
O čem u moře či rybníka dumat? Třeba o tom, že pro dobrou životní úroveň a celkový civilizační standard je ekonomický růst podmínkou. A musíte růst opravdu hodně dlouho stabilně vysokým tempem, abyste se dostali nahoru. Odhlédneme-li od šťastlivců s fenomenálním surovinovým bohatstvím (a nejlépe malým počtem obyvatel), nedostanete se nikam, pokud země nebude dobře spravována, nebude pěstovat rozumnou hospodářskou politiku a pečovat o svoji budoucnost.
Ani to nebude zemi, jako je Česko, stačit. Jsem v pokušení tvrdit, že žijeme v období poznamenaném nostalgií po době, kdy jsme dokázali kompetentně vyrobit kde co, ale postupně jsme tuhle technickou zdatnost rozmělňovali. Až jsme nakonec vzali svoji nekonkurenceschopnost jako fakt. Finové říkají svojí strategii „spikes of excellence, tedy z celosvětového spektra výzkumu a vývoje si vyberou pár věcí, ale tam se o inovace perou urputně, a soustředí na ně zdroje. Protože jsme se nedokázali do světové ekonomiky začlenit jako specialista, stali jsme se montovnou. A montovna roste nadprůměrně rychle jen dokud je nákladově výhodná.
Autor: Miroslav Zámečník