Petra Šťastná, Euroskop, 30. července 2010
Zvládli Thatcherovou i teroristy
Vliv belgického předsednictví bude možná slabší, rozhodně však nebudeme impotentní, píše deník La Libre Belgique. S vedením ministerských rad v kontextu složité domácí situace má totiž Belgie své zkušenosti. Například v roce 1973 došlo pod belgickým vedením k prvnímu rozšíření Evropských společenství o Velkou Británii, Dánsko a Irsko, ačkoliv se v Belgii rozhořel jazykový spor mezi Valony a Vlámy a u kormidla byla jako nyní vláda v demisi.
Roku 1982 zase přebírala předsednictví belgická vláda, která byla v úřadu pouhých čtrnáct dní. Přesto dokázala odolávat výpadům britské premiérky Margaret Thatcherové vůči Společné zemědělské politice nebo se vypořádat s válkou železné lady s Argentinou, která zaútočila na Falklandské ostrovy.
Belgie také musela v roce 2001 odsunout svou pečlivě připravovanou předsednickou agendu na vedlejší kolej a narychlo se pustit do hledání evropského konsensu po útocích z 11. září.
Bývalý belgický premiér a současný předseda Evropské rady Herman Van Rompuy. Pro Belgičany jejich muž v Bruselu. Proto své již několikanásobné předsednictví tolik neřeší. (zdroj: Evropská rada)
Rompuyovo předsednictví ?
Nyní by už Belgie nic podobného řešit nemusela. Jak upozorňuje magazín Le Vif, podle Lisabonské smlouvy nese na svých ramenou tíhu koordinace zahraniční politiky sedmadvacítky Vysoká představitelka Cathrine Ashtonová. Méně práce čeká díky Lisabonu i premiéra Leterma, který již není zodpovědný za úspěch diskusí v Evropské radě. Místo něj je řídí jiný Belgičan – Herman van Rompuy.
Van Rompuy, shodou okolností Letermův předchůdce v premiérském křesle, se v belgické politice velmi dobře orientuje. Pokud bude v průběhu předsednictví jmenována nová vláda, může Rompuy podle belgických komentátorů nastupujícím ministrům usnadnit orientaci.
A pokud celé předsednictví odvládne současná vláda v demisi, nevadí – při absenci skutečného politického vedení v Belgii nebude na evropské scéně nikdo, kdo by Rompuye zastiňoval. To ale Belgičanům vrásky nedělá. Přehnanými ambicemi totiž neoplývají – již v červnu anoncovali, že jejich předsednictví bude „skromné.
Ne všichni ovšem přistupují k belgickému vládnímu chaosu s takovou shovívavostí. „Nemyslím si, že zrovna Belgie, která vlastně ani není národem, a která se nachází na hranici propasti, by měla říkat co je potřeba v Evropě udělat, zaútočil na počátku července Nigel Farage z britské euroskeptické strany UKIP. Belgický postoj vyjadřuje reakce valonského socialistického poslance Marca Tarabelly: „Souhlasím, že země, která uspořádá volby těsně před přejmutím předsednictví je jako kapitán, který dostane mořskou nemoc ještě před vyplutím. To ovšem ještě neznamená, že neumí řídit loď.
Zahraničí se paradoxně nejvíc obává toho, že vyjednávání budou úspěšná a vládu se podaří před koncem předsednictví sestavit. Důvodem je hlavně nejistota kolem strany Nová vlámská aliance (N-VA), která získala téměř 1,2 milionu hlasů, v naprosté většině Vlámů, a volby vyhrála. I na tyto námitky mají Belgičané odpověď: Ať bude u stolu sedět jakýkoli ministr, v celé naší zemi panuje ohledně evropského projektu široký konsensus, řekl deníku Le Soir ministr financí Didier Reynders.
Úředníci to zvládnou…
Jak to tedy s belgickým předsednictvím nakonec dopadne? Jako vždy, drtivou většinu práce odvedou úředníci, kteří se na předsednictví připravují již více než dva roky a jejichž nasazení bylo provedeno zcela automaticky bez ohledu na politický kontext. Několika ministerským radám navíc předsedají nikoliv ministři federální vlády, ale ministři vlád regionů nebo jazykových komunit, které jsou na centrální vládě zcela nezávislé a v žádné krizi se nenacházejí.
Neboli jak lakonicky konstatují Belgičané v narážce na komplikované uspořádání své země: „Nevadí, že nemáme federální vládu, máme jich tu přece dalších pět.
Autor: Petra Šťastná, Euroskop