Hana Chuka, EUROSKOP, 30. června 2010
Šanghajské Expo bylo skvělým příkladem, kterak starý kontinent vábí Číňany. Čínská Evropa však není strážkyní demokracie, ani garantem mezinárodní spolupráce, ale fantastickou prázdninovou a především skvělou nákupní destinací. Šanghajská unijní prezentace sice ukázala povinné minimum osvěty v oblasti lidských práv a klimatických změn, ale evropský tisk už psal pouze o čínských turistech, investorech a o plánech, jak je všechny nalákat do recesí postižené Evropy. Poslední sloupek Charlmagne v týdeníku The Economist zkoumá evropskou otočku, ve které komerční zájmy stále více zatlačují lidská práva.
Lidská práva, exportní artikl blahobytu
Není to tak dávno, kdy představitelé EU cítili při návštěvě Číny takřka morální povinnost mluvit o porušování lidských práv a kdy evropské investice byly automaticky vázány na jmenování zahraničního podnikového ředitele. Tehdy byla Evropa mírovým elitním klubem se záviděníhodným sociálním modelem a lukrativním vnitřním trhem – tedy atributy, díky kterým mohla Čínu tlačit do role odpovědného investora a aliančního partnera v multipolárním světě. Nejen The Economist se nyní ptá, kdeže loňské sněhy jsou. Bilaterální vztahy mezi EU a Čínou totiž zaznamenaly radikální posun.
Evropské sebevědomí je to tam a Číňanům došla trpělivost čekat, až se unie integruje natolik, aby mohla geopoliticky konkurovat Spojeným státům. Západní autoritu navíc podlomila finanční krize, která oslabila i argumenty evropských mravokárců. Ukazuje se ale, že oslabená Evropa se své civilizační mise jen tak nevzdá. Čínští velvyslanci se cítí být starým kontinentem neustále poučováni ohledně svého působení v Africe, nehledě na uplatňování lidských práv v jejich domovině, kde Evropané prosazují svůj individualistický přístup. Čínské národní priority se ale momentálně koncentrují především na domácí stabilitu a redukci chudoby a co je hlavní, zdá se, že zájmy obyčejných Číňanů jsou právě takové.
Navzdory režimu? Čínský pavilion na Expu 2010 v Šanghaji musel být pochopitelně ze všech největší. Foto čtk
Evropskými chybami se Číňan učí
Evropa by si tedy měla nechat zajít chuť na projevy morálního relativismu. Představitelé Číny mají ostatně pravdu, když tvrdí, že po materiální stránce se stovkám milionů jejich občanů historicky nikdy nežilo lépe. Stejně tak ale nelze označit čínský autokratický model jedenadvacátého století za úspěšný z hlediska ekonomického. Jinými slovy, co když Čína roste jemu navzdory a ne díky němu, ptá se The Economist.
Pokud by Čína měla Evropě naslouchat, pak zejména proto, že starý kontinent udělal své vlastní chyby, z nichž některé dosud rezonují v moderní čínské politice. Evropa si vyzkoušela militarismus, merkantilismus i nacionalismus. Navíc moc dobře zná limity státem řízených investicí. Poskytla už například půjčky africkým kleptokraciím, který nebyly v jejím zájmu a co je v horší, ani v zájmu černého kontinentu. Mnoho unijních zemí kdysi věznilo disidenty cenzurovalo informace. Co ale může EU dělat, pokud se Čína odmítne poučit z její historie? Situaci komplikují dvě skutečnosti, kdy Čína v rámci unie na jedné straně perfektně rozehrává strategii „rozděl a panuj, zatímco unijní realpolitiku komplikuje pomalá byrokracie, postavená na pravidlech a právních textech.
Charlemagne má pro Evropu návrh, ve kterém by udělala ze svého pomalého, právně formalistického tempa přednost a místo handrkování se, čí hodnoty jsou trvalejší, pomohla Číně následovat její vlastní pravidla. Čína má tendenci prezentovat lidská práva jako luxus, který si stát může dovolit poté, co dosáhne určité úrovně blahobytu. Faktem zůstává, že situace by se dramaticky zlepšila, pokud by Peking věnoval více pozornosti vlastním zákonům, ať už jde o životní prostředí, nebo ochranu zaměstnanců. Respekt pro vlastní právní řád by se tak mohl stát nejhodnotnějším evropským exportem na čínské území.
Autor: Hana Chuka, Euroskop