Petr Placák, EUROSKOP, 21. června 2010
V předčasných belgických parlamentních volbách, které proběhly minulou neděli, zaznamenala výrazný úspěch separatistická Nová vlámská aliance (N-VA) Barta De Wevera. Podle mnoha komentátorů se tak Belgie definitivně vydala na cestu k rozdělení země na vlámskou a valonskou část.
Národní separaci podporuje fakt, že bohatší vlámský sever „dotuje chudší valonský jih, argument, který hrál roli i v případě Česko-Slovenska. I když zatím Bart De Wever netlačí na pilu, v případě rozdělení země vidí právě tento precedens: „Jestliže k tomu dojde demokratickým způsobem, jako tomu bylo v případě Česka a Slovenska, nebude to žádný problém, prohlásil Wever.
Belgie vznikla v roce 1830 na základě historických zemí a současně i na principu národním. Staré historické země, jako byly (jsou), Flandry nebo Brabant, byly součástí habsburského Nizozemí. Díky prohlubujícím se jazykovým, náboženským, hospodářským a jazykovým bariérám se tyto a další jižní katolické země odtrhly od protestantského severu. Belgická revoluce v roce 1830, na jejímž základě bylo ustaveno samostatné Belgické království, měla velmi pokojný ráz měšťanského protestu, podobně jako náš 28. říjen 1918. Stejně jako Československo byla Belgie o rok později uznána mocnostmi na Londýnské konferenci. V roce 1839 pak k ní byla připojena větší část historického Lucemburska s valonským obyvatelstvem. A právě vztah mezi vlámskou většinou a valonskou menšinou se stal od začátku Achillovou patou Belgického království.
Bart De Wever: „Česko-Slovensko je pro nás příkladem. Šéf Nové vlámské aliance během rozhovoru s místní televizní stanicí po zveřejnění výsledků voleb v Bruselu 13. června 2010. Foto AP
Jeden pěkný bonmot tvrdí, že král je poslední Belgičan – pak už jsou jenom Valoni a Vlámové. Říká se to v souvislosti se současným úřadujícím belgickým monarchou Albertem II. a říkalo se to i v době jeho předchůdce Baudoina I., který nastoupil na trůn v roce 1951.
Vlastně to žádný bonmot není. Už krátce po vzniku Belgie v revolučním roce 1848 hrozil díky vyhřezlé valonsko-vlámské rivalitě rozpad tohoto sotva ustanoveného státu a panovník tehdy nabídl svou abdikaci. Proti tomu se ovšem postavily vlivné podnikatelské kruhy, podle kterých by to uškodilo obchodu – podržely panovníka jako jediný svorník, který je schopen překlenout rozbroje mezi oběma hlavními belgickými komunitami.
Problematický vztah mezi frankofonními Valony a „germánskými Vlámy se ukázal především během dvou světových válek, kde proti sobě na život a na smrt stály Francie a Německo. Pozici malé země mezi těmito dvěma rivalizujícími evropskými mocnostmi stěžovala právě tato vnitropolitická otázka – rozdělení země na více profrancouzskou a více proněmeckou část. Belgická vláda a královská rodina se snažila tuto situaci řešit především zachováváním přísné neutrality, která byla ostatně základem mezinárodního postavení Belgie od jejího zrodu a která byla posvěcena mocnostmi Francií, Anglií a Pruskem.
Sama neutralita se ovšem stala spíše belgickou noční můrou. Jednak byla v obou světových válkách ignorována a navíc se stala příčinou vnitropolitické krize po druhé světové válce – politika neutrality nevyhověla nakonec nikomu a král i vláda to slízly ze všech možných stran.
V předvečer 2. sv.války, kdy se konflikty mezi Vlámy a Valony stupňovaly, vyvíjel král diplomatické úsilí s cílem vyhnout se válečnému konfliktu. Do rámce snah, aby Berlínu nezavdal sebemenší příčinu k útoku, patřilo mimo jiné i jeho blahopřání Hitlerovi k uzavření Mnichovské dohody.
Tato předem marná snaha uchlácholit vyhládlého tygra bílým králíkem rázem padla podpisem sovětsko-nacistického paktu Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939, který byl de facto poktračováním Mnichovské dohody: pakt vystavil Hitlerovi bianco šek k útoku na Západ, který mu v Mnichově dal zelenou k expansi ve střední Evropě.
Jako Západ předtím tlačil na Československo, aby se Hitlerovu vydírání podvolilo, de facto ve stejném duchu oportunní politiky nyní Spojenci tlačili na Belgii, aby neutralitu vypověděla. Leopold III. ovšem odmítl svou zemi obětovat a ve snaze volit menší zlo usiloval udržet dogma neutrality i poté, co na Brusel dopadly první nacistické bomby. Snažil se politiku neutrality držet i během války a ač kolaborantskou vládu odmítl jmenovat, na konci války bylo jasné, že mu to nebude připsáno k dobru´. Už v květnu 1945 ho především valonská levice vyzvala k abdikaci.
Poslední Belgičan – pak už jsou jenom Valoni a Vlámové. Král Albert II. na svatbě syna prince Laurenta 12. dubna 2003. Foto AP
Za to, že monarchie – a tím de facto i celistvost země – byla v Belgii zachráněna, umožnila vláda křesťanských demokratů s liberály, která vyhlásila v roce 1950 k celé záležitosti lidové referendum. I když se v něm 57% Belgičanů vyslovilo pro krále, Valoni hlasovali jinak než Vlámové: ve frankofonních částech Belgie několikanásobně převažovaly záporné hlasy.
Nejdůležitější funkce belgického krále jako svorníku mezi dvěma komunitami tak dostala značné trhliny a země se ocitla na pokraji konfliktu. Za této situace Leopodl III. raději abdikoval. Na rozdíl od roku 1848 se za krále tentokrát nikdo nepodržel a na belgický trůn usedl princ Baudouin, toho jména první. Monarchie tak mohla opět začít plnit svou roli nadnárodního svorníku.
Trend rozvolňování pout mezi oběma komunitami ovšem pokračoval. V roce 1980 byla v Belgii zavedena částečná autonomie, která znamenala faktickou federalizaci země. Ta pak byla potvrzena změnou ústavy v roce 1993. I to je však pro mnohé málo, jak je vidno z výsledků posledních voleb.
Byl by to paradox, kdyby se Belgie, v jejímž hlavním městě sídlí instituce Evropské unie, rozpadla na nacionálním základě, tedy na principu, k jehož překonání či zásadnímu omezení měla evropská integrace vést především. Navíc v době, kdy se právě francouzsko německé smíření po druhé světové válce stalo základem nové etapy evropských dějin.
Co by se stalo s králem? Šel by na vandr? A co by bylo s dvojjazyčným Bruselem, kde sídlí velení NATO i orgány Evropské unie? Stal by se z něj druhý Vatikán, tedy státní jednotka bez vlastního území? Tím by se Brusel stal opravdu hlavním městem Evropské unie.
Autor: Petr Placák, Euroskop