Hana Chuka, EUROSKOP, 26. května 2010
Tak jako každý rok, i letos pochodovali ruští vojáci moskevským Rudým náměstím, aby za zvuků národní hymny připomněli triumf Rudé armády za druhé světové války. Zatímco loňské přehlídce dominovalo vítězné tažení v Gruzii, letos se kompas otočil o stoosmdesát stupňů a hlavními tématy se staly rusko-americké spojenectví a důvěra v NATO. Týdeník The Economist se ve svém posledním čísle zamýšlí nad novou doktrínou ruské zahraniční politiky a jejími možnými důsledky na vztah Moskvy se Západem.
Svět se mění a Rusko s ním
Hned několik událostí naznačilo, že v Moskvě se chystají změny dosud nevídané. Po čtyřiceti letech dohadování se například dočkala podpisu námořní smlouva s Norskem, která konečně potvrdila hranici na moři mezi oběma zeměmi, zatímco ve vztahu k Ukrajině poprvé v historii dominuje ze strany Kremlu měkká diplomacie. Zázračně se rovněž zlepšily vztahy Moskvy s Polskem a zdá se, že Rusko v rámci Evropské unie konečně přestalo rozlišovat mezi starou „patnáctkou a novými členskými státy.
Co za tím stojí? Jisté zásluhy má Angela Merkelová, která Rusům naznačila, že pokud usilují o zlepšení vztahů s Evropou, musí nejdříve napravit staré křivdy s Polskem. Po tomto prohlášení následoval masivní posun ruského historického diskursu, zejména národní slabosti pro Stalina. Putin nezahálel a loni podnikl návštěvu Gdaňsku, aby tak připomněl začátek světové války, přičemž letos svou snahu ještě stupňoval, když se poklonil obětem katyňského masakru. Jak ale poznamenává The Economist, význam Polska v ruských očích roste v první řadě díky nově objeveným ložiskům břidlicového plynu, spíše než kvůli iniciativě kancléřky.
Dosud nevídané. Britští vojáci z 2. roty pluku Velšské gardy pochodují na Rudém náměstí v Moskvě během oslav Dne vítězství 9. května 2010. Foto AP
Spojenci z rozumu
Ačkoli hraje ideologie v kremelské zahraniční doktríně stále podstatnou roli, finanční a taktické zájmy začínají pozvolna převažovat nad geopolitikou, čemuž významně pomohlo jak pozastavení expanze NATO, tak Obamovo „reset rusko-amerických vztahů. Připočteme-li finanční krizi, klesající ceny ropy a rostoucí státní deficit, Moskva je zranitelnější, než kdy byla.
Zásady nového pragmatismu vytyčila nová zahraničně-politická doktrína. Ačkoli se rozhodně nejedná o zářný přiklad liberalismu a otevřenosti, píše se v ní, že za účelem přilákání nových technologií musí Kreml zformovat modernizační aliance se Západem a zároveň prosadit zájmy ruských společností v zahraničí. Jak dodává The Economist, skromný seznam dosud nesplněných přání dále zahrnuje bezvízový styk, přijetí evropských norem a členství v elitních klubech WTO a OECD.
Navrch huj…
Navzdory kremelským snahám je unijní reakce na ruské námluvy opatrnější a realističtější, než mnozí předpokládali – Evropa už dnes nemá o Putinovu Rusku takřka žádné iluze. Pravdou však zůstává, že obrovský rozvojový trh a velká poptávka po technologické inovaci představují pro vyhladovělé evropské společnosti zlatý důl. Je pravděpodobné, že přijetí unijních norem by navíc jistě omezilo výskyt libovolných obchodních sankcí na ruské straně a mnozí doufají, že spolupráce s liberální Evropou navíc odstartuje i tolik potřebnou politickou transformaci.
Nové détente však ani v nejmenším nenaznačuje jakékoli vnitropolitické změny. Zatímco nový dokument mluví o nové image Ruska jako demokratického státu se sociálně orientovanou tržní ekonomikou, už bohužel neříká nic o změnách, které musí podniknout, aby se takovým skutečně stalo. Jak varuje The Economist, ruská snaha o sblížení s Evropou je křehká a pokud se spolupráce nezdaří, je nasnadě, koho Rusové obviní z její sabotáže.
Autor: Hana Chuka, Euroskop