Petr Placák, EUROSKOP, 17. května2010
Koaliční vláda jako nová britská zkušenost * Kdo je kdo – konservativci, liberálové, labouristé * Místo Británie v Evropě
Od druhé světové války se ve Velké Británii více méně pravidelně střídaly u moci Konservativní strana a strana Labouristická. Sedmkrát vládu sestavovali konservativci a pětkrát labouristi, přičemž konservativci vládli nejdéle za vlád Margareth Thatcherové a jejího nástupce Johna Majora v l. 1979 až 1990, respektive 1990 až 1997, zatímco labouristům skončilo nejdelší vládní období právě nyní: v l. 1997-2007 vládl kabinet Tony Blaira a na něj v l. 2007-2010 navázal Blairův stranický kolega Brown.
Nyní poprvé od válečného kabinetu Winstona Churchilla bude mít Británie koaliční vládu. Konservativci Davida Camerona ji sestaví s liberálními demokraty Nicka Clegga a tato nová situace bude bezpochyby nová zkouška, nebo také zkušenost, britského politického systému.
Cameron a Clegg vytvoří společnou vládu
Alžběta II. nevládne, panuje. Britská královna 14. května 2010 na dostizích ve Windsoru, kde její kůň s jezdkyní Katie Jerram (vlevo) vyhrál jednu z cen.
Konservativci, liberálové, labouristé
I když by se mohlo na první pohled zdát, že vládu sestaví pravicové strany, které si budou rozumět, ve skutečnosti mají konservativci a liberálové v mnoha ohledech od sebe dál, než konservativci a labouristé.
EU má v britské vládě na starost umírněný konzervativec
A nejde zdaleka jen o oblast zahraniční politiky: labouristé nikdy nekašlali tak ostentativně na tradiční britské hodnoty jako liberálové, a stejně tak konservativcům není už od dob Benjamina Disraeliho cizí sociální (dělnická) politika. Liberálové naproti tomu mnohdy obhajují módní společenské trendy, které ovšem z konservativního hlediska spíše svobodu ohrožují, než aby ji rozšiřovaly.
Na druhou stranu realita politické či ideové rozpory a postoje často stírá. Když labouristé po druhé světové válce obyvatelstvu, ztýranému Churchillovou válečnou kůrou, sestávající z ordinace potu, krve a slz, nabídli systém zdravotního pojištění nebo tučné podpory v nezaměstnanosti, s povděkem to po nich přejaly i konzervativní vlády, včetně znárodnění některých klíčových hospodářských odvětví, dopravy nebo ocelářského průmyslu.
Mnohaletá britská premiérka Margareth Thatcherová, která tento sociální smír zásadně narušila, byla svými odpůrci stejně jako stoupenci, tedy v negativním i positivním smyslu označována za zosobnění konservativismu. I když hlásala pojetí co nejmenších zásahů státu do tělesa společnosti, došlo za její vlády k takové centralizaci a postátnění správy, za které by se nemuseli stydět ani francouzští revoluční jakobíni.
Její dogmatismus v principu uplatňování zásad volného trhu mimo sféru ekonomiky měl spíše než ke konservativismu blíž k marxistickému pojetí, podle kterého rozhodující úlohu ve společnosti hrají socioekonomické síly, od kterých je vše ostatní odvozeno. Podobně jako materialisté Thatcherová zrušila autonomní, svébytné postavení kultury, a stejně tak náboženství, a podřídila je ekonomice. Kritici stavu britské společnosti z konservativního tábora ji v 90. letech obvinili z toho, že svým důrazem na trh – bez ohledu na morálku, kulturu nebo vědu – nese na tristním stavu společnosti stejnou vinu jako socialisté.
Její nástupce John Major se to snažil v mnohém ohledu napravit, stejně jako labourista Tony Blair, který Majora v Downing Street číslo 10 vystřídal a kterého pravice obviňovala, že jí krade témata. A novopečený premiér konservativec David Cameron? Toho pochválí i striktně levicový The Guardian.
Britská státní vlajka, označovaná výrazem z námořního slangu jako Union Jack, vznikla spojením anglické vlajky (červeného, tzv. svatojiřského kříže na bílém poli) a skotské vlajky (bílého, diagonálního, tzv. svatoondřejského kříže na modrém poli) poté, co v roce 1603 anglický trůn zdědil skotský rod Stuartovců a došlo k vytvoření anglicko-skotské personální unie. Současná podoba vlajky pochází z roku 1801, kdy vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska a k původní zástavě byla přidán irský kříž sv. Patrika (červený, diagonální kříž), který je uvnitř skotského bílého kříže v modrém poli. Po osamostatnění velké části Irska má dnes stejné postavení, jako „slovenský modrý klín, který „zbyl na staré české červenobílé zástavě po Československé republice.
Británie v Evropě
Spíš než finesy domácí britské politické scény nás ovšem zajímá především britská zahraniční politika. Jestliže na domácí scéně vládne mnohdy zmatek v tom, kdo je nalevo nebo napravo, liberál nebo konservativec, tak nutno říct, že v zahraniční politice na tom není Londýn o mnoho lépe – Británie hledá své místo a postavení ve světě minimálně od doby rozpadu britského impéria.
Může za to bezpochyby krize britské identity. Část především anglických vzdělanostních elit zastává názor, že britský národ je fikce. Tak např. vedení BBC vydalo v roce 1999 zpravodajský manuál, ve kterém redaktory nabádá, že nemají mluvit o ‚národu‘, když míní ‚Spojené království‘. Proč? Protože „vysíláme pro posluchače z národů Anglie, Skotska a Walesu…
Britská (anglická?) sebenejistota je každopádně po všech stránkách sympatičtější, než je francouzská národní nafrněnost. V mnoha ohledech by bylo žádoucí, aby se Británie aktivně zapojila do budování podoby Evropské unie bez jakýchkoli ale. Francouzsko-německý tandem, který byl po léta hnacím motorem Unie, by potřeboval třetího do mariáše jako „prase drbání. Bylo by to nejen ku prospěchu Evropské unie jako celku, ale i ku prospěchu postavení Británie.
Pro Prahu by pak bylo skvělé, kdyby se aktivní proevropská politika Londýna mohla opřít o země Visegrádské čtyřky a další státy s neblahou zkušeností panství komunistického impéria, které netrpí protiamerickou fobií jako mnohé západní země včele s Francií a díky své historii nemají ani tendence „vyvažovat americký vliv Ruskem.
Dost bylo přesladké Francie, kupředu Hrdý Albion! Hezký pracovní týden.
Autor: Petr Placák, Euroskop