Daniel Kaiser, Lidové noviny, 14. května 2010
Cameron chtěl vyhrát načechraným konzervatismem. A právě ten ho asi stál vítězství
Aniž by to asi sám tušil, je nový britský premiér David Cameron už několik roků přítomen v české politice a veřejné diskusi. Prezidentu Klausovi a dalším jedincům z občanského tábora, kteří se zdráhají přijmout teorii globálního oteplování zaviněného lidstvem a jinou „progresivní“ agendu, bývá občas předhazován jako definitivní trumf: Podívejte, už i váš velký vzor, britští konzervativci, se změnili. Jste poslední.
Kulturní revoluce
S proměnou toryů to je pravda. Teď, když se vynořuje Cameronova vláda, je na čase zhodnotit, k čemu ta proměna vedla. Každopádně byla namáhavá. David Cameron od svého zvolení lídrem Konzervativní strany v roce 2005 vynaložil na pulírování stranické značky většinu své energie. Značka měla zářit, mít moderní design, Cameron se tedy přimykal ke každému modernímu, respektive módnímu trendu, který se naskytl. Stranu přinutil, aby na sjezdu tleskala zásadě registrovaného partnerství mezi homosexuály a aby přijala zelenou agendu, rozuměj upsala se nákladnému boji proti emisím skleníkových plynů. V jednom pečlivě připraveném projevu o asociálních tendencích mezi puberťáky se vyznal, že chuligána v kapuci je lepší obejmout (než trestat). Ztlumil výhrady Konzervativní strany proti Bruselu, které sice sám intuitivně sdílí, v tu chvíli u něj nicméně převážil strach, aby ho BBC a další pevnosti mediálního konsenzu nezačaly vykreslovat jako reakcionáře.
Cameron svou stranu podrobil kulturní revoluci. A přinejmenším ve vrchních stranických patrech se revoluční dílo povedlo. Příznivého tónu se konzervativní lídr dočkal i ve striktně levicovém Guardianu, zatímco dosluhující labouristický premiér Gordon Brown, sice levičák, ale jaksi metrosexuálně nedomrlý, měl u médií neustále smůlu. Jenže k čemu tyto společenské úspěchy šéfovi konzervativců byly ve chvíli, kdy přišlo sčítání hlasů?
Cameron svou stranu podrobil kulturní revoluci. Přišel tím o jednoznačné vítězství? Foto AP
Útočit v Británii z opozice proti hluboce nepopulární vládě, která je u moci už 13 let, a stejně nedosáhnout absolutní většiny, je jednoznačně neúspěch. Cameron musí do vlády přizvat nepřátelské liberály, což se v jeho straně nelíbí.
Neúspěch projektu Cameron, ten bezprostřední ani ten dlouhodobý, nebude asi vidět hned. Nový premiér je mladý, fotogenický a výřečný, má tedy všechny předpoklady, aby si na nějakou dobu podmanil televizního diváka. Z konvenčního čtení výsledků britských voleb by nám navíc mohl vyjít závěr, že Cameron torye zmodernizoval málo nebo že měl málo času a kulturní revoluci nestihl dokončit. Kdyby přece byl úspěšný při svých výpadech do mytického středu, liberály by vyluxoval a nemusel se s nimi po volbách vůbec bavit.
Jenže co když je tato posedlost Westminsteru politickým středem úplně chybná? Když konzervativci v roce 1992 vyhráli naposled, hlasovalo pro ně víc než 14 milionů voličů. Letos nezískali ani 11 milionů. Zajímavé je, že v roce 1992 vedli konzervativci naposledy kampaň jako thatcheriánská strana, jakkoliv se Thatcherové předtím brutálně zbavili – nicméně po Cameronově zeleném, načechraném konzervatismu nebylo tehdy ještě ani slechu.
Kam se ty miliony Britů, které kdysi volily konzervativce (a z druhé strany labouristy) poděly? Částečně nechodí volit, nezanedbatelná část ale volí politicky nekorektní stranu UKIP, která místo Cameronova němého euroskepticismu propaguje rovnou odchod z EU. Pro suverenisty se rozhodl skoro milion voličů a analytici hravě našli 20 labouristických okrsků, v nichž kandidát UKIP posbíral víc hlasů, než kolik dělilo konzervativce od vítězného labouristy. Dvacet poslanců přitom Camerona dělilo od absolutní většiny a jednobarevného kabinetu.
Čili: konzervativcům by možná stačilo obstarat si přitažlivého lídra, jakým Cameron na rozdíl od některých kakabusů mezi jeho předchůdci je, a pak už jen pár maličkostí, především odchýlit se od soudobého mediálního úzu a přestat se ohlížet na různá dogmata posledního dvacetiletí, kromě zelených obav například multikulturalismus.
Vzpomínky na dekadenci
Jako ironické se jeví, že na cvičišti, kam konzervativce tak trochu proti jejich vůli zavedl Cameron, se možná potili zbytečně. Veřejné finance v Británii jsou v bídném stavu, zemi tíží stejně vysoký dluh jako vykřičené Řecko. Cameron tak už brzy stane před nutností současně zvýšit daně a výrazně krátit výdaje. Plány všech tří stran zdaňovat fosilní energie či ve velkém stavět větrné farmy v pobřežních vodách nejsou sice kalendářně mladé, už teď ale vypadají jako dekadentní výstřelky z nějaké dávné bezstarostné minulosti. Vláda bude přinucena řešit úplně jinou agendu, než na kterou se Cameron tak dlouho připravoval. Bude k tomu ovšem i vinou svého premiéra mít méně sil.
Autor: Daniel Kaiser