A. Hudalla, T. Sacher, Respekt, 3. – 9. května 2010
Německé váhání s pomocí Řecku možná paradoxně pomůže otřesenému euru
Pokud vůbec má současná řecká krize politického vítěze, pak zjevně sídlí na Pražském hradě. Prezident Klaus, kvůli svému odporu proti Lisabonské smlouvě favorit na titul „Ropák Evropy“, se nyní zase ocitl v pozici, v níž může úspěšně hrát nevyslyšeného proroka: „Projekt eurozóny už zkrachoval dávno,“ prohlašoval Klaus v posledních dnech nejen v českých médiích, ale také na první stránce Frankfurter Allgemeine Zeitung.
A události jdou s ním. Řecké dluhopisy v hodnocení ratingové agentury Standard & Poor’s klesly na nevídanou úroveň „spekulativní zóny. Známky byly sníženy také dvěma dalším zemím, které patří do skupiny nejistých kandidátů, totiž Portugalsku a Španělsku. Hrozba, že po Řecku se svezou dolů další země (kromě dvou zmíněných ještě Itálie), jako by se začínala naplňovat. A následují katastrofické scénáře: ostatní členové EU v čele s Německem odmítají za „chudé příbuzenstvo platit, slabší státy bankrotují, euro padá, bohaté země opouštějí eurozónu – a s tím vším se hned rozpadá i Evropská unie. Jsou to reálné obavy? V čem je dnes problém eura? Co může Unie pro stabilizaci společné měny udělat? Je pravda, že Německo už nemá o Unii zájem? A co to všechno znamená pro státy, které zatím členy eurozóny nejsou, jako je třeba Česká republika?
Smilujte se, Madam No
Nejnovější vývoj kolem Španělska a Portugalska znamenal pro Unii šok, ale minulý týden přinesl také dobrou zprávu. Po dlouhém váhání se k finanční pomoci Řecku konečně přihlásil Berlín. Tento týden chce německá vláda parlamentu předložit příslušný zákon – a o tom, že bude se širokou většinou schválen, nepanuje sebemenší pochybnost. Souhlas Německa je všeobecně považován za klíčový signál, který spustí mechanismus pomoci, na níž se šéfové vlády EU na summitu koncem března dohodli: Athény dostanou od Mezinárodního měnového fondu (MMF) a členských států Unie úvěry ve výši 45 miliard eur. Rozhodnutí Berlína má nejen ukončit spekulace o blízkém státním bankrotu Řecka a zklidnit finanční turbulence kolem dalších jižních zemí. Znamená také tečku za kapitolou německé politiky, která v Evropě vyvolala vážné otázky o tom, jestli nejlidnatější a ekonomicky největší stát Unie o společenství náhodou neztratil zájem. A jestli další existenci EU neohrožuje vedle potíží eura také skomírající solidarita mezi členy.
My vám moc nerozumíme, paní premiérko. Na s nímku německá kancléřka s ministrem zahraničních věcí Guidem Westerwellem (vlevo) a švédským premiérem Fredrikem Reinfeldtem a švédským ministrem zahraničí Carlem Bildtem na summitě EU 29. října 2009 v Bruselu. Foto ABACAPRESS. COM
„Madam No, „Frau Germania, „nová Margaret Thatcherová – přezdívky, které si Angela Merkelová za poslední týdny v evropském tisku o sobě mohla přečíst, příliš lichotivé nebyly. Merkelová, na rozdíl od většiny svých kolegů v EU, na začátku krize odmítla rychlé půjčky Řecku. Později kancléřka proti vůli většiny EU prosadila, že se Athény s prosbou o pomoc mají nejprve obrátit na MMF. Tímto tvrdým postojem vyvolala u kolegů zděšení. „Němci se vždy snažili své zájmy v Bruselu prosazovat tiše, za pomoci důležitých partnerů nebo Evropské komise, popsal „nový styl kancléřky v březnu německý týdeník Der Spiegel. „Merkelová tentokrát jasně demonstrovala, že existují německé zájmy a evropské zájmy – a že nemusejí být totožné. Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung interpretoval chování kancléřky jako doklad toho, že „největší členský stát už není ochoten platit za evropské sjednocení jakoukoli cenu. A předseda klubu sociálnědemokratických stran v Evropském parlamentu, Němec Martin Schulz Merkelovou obvinil z toho, že přilévá olej do ohně euroskepticismu, „protože si myslí, že svým postojem může začátkem května vyhrát volby do zemského sněmu v Porýní-Vestfálsku.
Frustrace místo snů
O tom, že aktuální evropskou politiku Merkelové hodně ovlivnila politika domácí, samozřejmě nemůže být pochyb. Řecká prosba o německé peníze uprostřed volební kampaně kancléřce nepřišla právě vhod. Pokladny vlády, spolkových zemí a především obcí jsou po krizi prázdné. Němečtí občané na rozdíl od Řeků mají za sebou bolestivé reformy s nulovým růstem reálných platů, zvýšení věku odchodu do důchodu na 67 let i škrty podpor v nezaměstnanosti. Je těžké jim vysvětlit, proč mají Řekům financovat mnohem vyšší důchody ve věku 58 let.
Zásadnější než krátkodobý volební úspěch pro německou reakci na řeckou krizi však bylo něco, čemu by se dalo říct „rostoucí německá skepse vůči EU. „Za poslední léta se Německo hodně změnilo, říká Ulrike Guérotová, ředitelka berlínské pobočky think tanku Evropský výbor pro zahraniční vztahy (The European Council on Foreign Relations). „Německé elity jsou zklamány vývojem Unie a v parlamentu dnes sedí mnoho mladých politiků, kteří se prostě už tolik o Evropu nezajímají. Podobně to vidí i Wilfried von Bredow z univerzity v Marburgu. „Emocionální nadšení z evropské integrace, kterou jsme zažili za staré SRN, je pryč, říká von Bredow. „O další integraci tady už nikdo nesní. V rámci rozšíření Unie na východ přišlo hodně států, které sledují spíše národní politiku. Podle aktuálního průzkumu si jen 20 procent Němců myslí, že členství v EU je pro Německo výhodné, 28 procent si myslí opak. A tato změna nálady nezůstala bez důsledků pro politiku v Berlíně.
„Už během posledních let vládnutí Helmuta Kohla se rýsoval trochu pragmatičtější přístup, říká Ulrike Guérotová. „A pod Schröderem, který například požádal o snížení německého příspěvku do pokladny EU, se o tom už otevřeně mluvilo. Merkelová sice na začátku pokračovala v Kohlově politice, třeba tím, že se při jednání o rozpočtu Unie v roce 2005 vzdala nároků německých farmářů ve prospěch polských sedláků. „Vzhledem k našemu vysokému zadlužení a prázdným pokladnám však na takovou politiku dnes prostě už nemáme, říká Wilfried von Bredow. Německá politika vůči EU je dnes prostě pragmatičtější. A v případě reakce na krizi kolem eura je toto uvažování obzvlášť komplikované.
Musíme být tvrdí
„Němci si vlastně dodnes myslí, že obětovali svoji tvrdou marku za euro, vysvětluje Ulrike Guérotová. „Mnoho lidí stále ještě nemá pozitivní vztah ke společné měně. Zmíněný průzkum podtrhuje obrovský význam, který má euro pro postoj Němců k Unii. Ti, kteří si myslí, že euro je stabilní měna, vidí EU pozitivně a naopak. Každá vláda, která chce držet někdejší nadšení Německa pro EU, musí občany přesvědčit, že stabilita společné měny je absolutní prioritou. A právě o to se v průběhu řecké krize svým – často nepochopitelným – chováním snažila i Merkelová.
Zaprvé trvala na tom, že smluvní předpoklady, za kterých Němci na euro kývli, se musejí dodržet (a že tedy není možné, aby některé státy platily dluhy jiných). Zadruhé Německo také hodně tlačilo na to, aby se zpřísnila pravidla, na kterých se šéfové Unie roku 1996 při formulování podmínek pro euro shodli. Jak komise, tak členské státy proto momentálně horečně pracují na změně současného systému, která by umožnila větší dohled Bruselu nad národním hospodařením – a také tvrdší sankce v případě, že členské státy budou předpisy paktu porušovat. A konečně třetí aspekt politiky, pomocí níž Merkelová chtěla o stabilitě eura přesvědčit domácí publikum, spočíval v „přehnaně tvrdém postoji vůči vládě v Athénách.
Hlavní problém eurozóny totiž nespočívá jen v tom, že šestnáct členských států sice má společnou měnu, ale nemají společnou rozpočtovou politiku. Zásadnějším problémem jsou velké rozdíly v konkurenceschopnosti. „Někteří jižní členové musejí v příštích letech zásadně reformovat své pracovní trhy a systémy důchodového a sociálního pojištění, vysvětluje Daniela Schwarzerová z berlínského think tanku Nadace pro vědu a politiku (Stiftung Wissenschaft und Politik). „A pravděpodobně se přitom neobejdou bez zdrženlivosti ve mzdách a zvýšení produktivity práce. Reformy takového rozměru se neprovádějí přes noc. „A navíc na výši mezd, s výjimkou veřejného sektoru, vlády stejně žádný přímý vliv nemají, říká Schwarzerová. „Občané si musejí uvědomit, že je nutné, aby se v zájmu země uskrovnili. Reforma trvá dlouho a navíc může vyvolávat protesty, jak už teď vidíme v Řecku.
„Povzbuzovat vládu v Athénách k tomu, aby protestům občanů neustoupila, a zároveň přesvědčovat Němce, že „bankrotáři budou dělat nutné reformy – v tom spočíval smysl zdrženlivého a tvrdého postoje Merkelové v otázce půjček. „Pokud EU řecký účet zaplatí, Athény už nebudou cítit tlak, aby svůj rozpočet daly do pořádku, řekl už v březnu uznávaný šéf institutu IFO Hans-Werner Sinn v rozhovoru pro týdeník Focus. A většina německých ekonomů s ním souhlasila. K vytvoření atmosféry tlaku podle experta na německou evropskou politiku Wernera Weidenfelda sloužily i opakované veřejné spekulace německých politiků o tom, jestli by nebylo lepší Řecko z eurozóny vyloučit. A sem patří i tlak na zapojení MMF, které mnoho evropských politiků odmítalo, protože si mysleli, že EU by se měla s krizí vypořádat sama. Merkelová chtěla spojením především dosáhnout toho, aby se reformní tlak na hříšníky zdvojil. To není nic nového: každá německá vláda se s ohledem na dědictví druhé světové války co nejvíce vyhýbá roli země, která jiným státům přímo předepisuje, co mají dělat.
Nevíme, ale nevzdáme to
V dlouhodobé perspektivě je strategie Merkelové mnohem „evropštější, než se může zdát. Přesto za ni doma nesklidila chválu. Nejen opozice, novináři a odborníci, ale dokonce také členové CDU kancléřce vyčítají, že svou politiku dostatečně nevysvětlila, a tím způsobila velké šrámy na pověsti Německa v zahraničí. Merkelová prý svým váháním zbytečně přispěla k vyhrocení finanční krize. Vůbec nejvážnější kritika se však týká skutečnosti, že německá vláda už delší dobu zřejmě není schopna Evropskou unii vést: „Není jasné, co tato vláda v evropské politice chce, kritizuje stav Almut Möllerová, expertka z berlínského think tanku Německá společnost pro zahraniční politiku (Deutsche Gesellschaft für Auswärtige Politik). „Kam vůbec chceme směřovat? Jaká bude německá evropská politika v budoucnu? Nic o tom nevíme. Přitom jsme významná země a máme odpovědnost za evropskou integraci.
Wilfried von Bredow s touto kritikou souhlasí. Zároveň však nevidí důvod k zásadnímu zpochybnění německé proevropské politiky. „Evropa má samozřejmě pro Německo zásadní význam. I kancléřka Merkelová je hluboce přesvědčena o tom, že německé zájmy lze nejlépe sledovat ve spolupráci s evropskými partnery.
Především proto dnes málokdo považuje za pravděpodobné, že se eurozóna nebo dokonce EU v příštích letech rozpadne. Samozřejmě vývoj na finančních trzích nikdo s jistotou předvídat nemůže. Není však pochyb o tom, že Německo bude bojovat o to, aby k rozpadu nedošlo. „Němečtí daňoví poplatníci z eura profitují, a proto ho musíme zachovat, řekl minulý týden prezident německé Bundesbanky a kandidát na post šéfa Evropské centrální banky Axel Weber. A zároveň varoval nejen před vyloučením, ale také před dobrovolným vystoupením Řecka z eurozóny. „Tento krok by měl nepředvídatelné následky.
Skutečně to chcete?
Navzdory otřesům dnes nic nenasvědčuje tomu, že by se musela měnit pravidla rozšiřování eurozóny o další země. Formální plány pro přijetí eura jsou mimořádně komplikované a nikdo je nebude chtít revidovat. Jinou věcí je, že jak EU, tak kandidáti na euro uvažují po řecké krizi o členství v eurozóně trochu jinak. Z pohledu EU se například ukázalo, že pro přijetí země do eurozóny není důležitá jen vyrovnanost rozpočtů, ale také obecné hospodářské sblížení s ostatními členy. A kandidáti, jako je třeba Česká republika, by si dnes měli ještě pečlivěji prověřit, jestli jsou skutečně připraveni úkoly, které s sebou členství v eurozóně nese, unést. V důsledku současné krize se určitě zpřísní dohled nad národními rozpočty. Členství v eurozóně sice dlouhodobě přináší stabilitu a ekonomické výhody, ale zároveň znamená ztrátu národní suverenity a vyžaduje mnohem užší spolupráci než jenom členství v EU. A je důležité, že díky řecké krizi mají kandidáti šanci si tyto následky vstupu do eurozóny jasně uvědomit.
Autor: Anneke Hudalla, Tomáš Sacher