Luboš Palata, Lidové noviny, 13. dubna 2010
Maďarské volby dopadly jinak, než se předpokládalo. Téměř středoevropsky
Všichni, kdo byť jen chvíli dělali novinařinu, to znají. Jsou rozhovory a události, které jsou přesně takové, jak předem předpokládáte. Ale jsou i ty, které probíhají a dopadnou úplně jinak, než člověk očekával.
Takovým nečekaným rozhovorem byl pro mě na konci minulého roku rozhovor s velice známým maďarským ekonomem, ředitelem Ústavu světové ekonomiky Maďarské akademie věd Andrásem Inotaiem. Elegantní, energický šedesátník totiž na mé otázky, v jak hrozné krizi že to Maďarsko je, odpovídal zcela jinak a vlastně mi ten pohled na Maďarsko jako zemi v neřešitelných problémech vyvracel. Ne že by nepřipouštěl krizi, problémy forintu, to, že bez pomoci Mezinárodního měnového fondu by země na konci roku 2008 málem zkolabovala, ale několikrát během rozhovoru zopakoval myšlenku: „Vypadalo to, že Maďarsko bude příkladem ekonomické katastrofy, černou ovcí střední Evropy, ale ukázalo se, že není. A dodával čísla ze statistik, že hospodářství spadlo podobně ve všech středoevropských zemích (se světlou výjimkou krizi nemajícího Polska), že maďarský státní dluh není ve srovnání s mnoha zeměmi unie nijak extrémní a že forint jako měna není už zase o nic méně pevný než česká koruna nebo polský zlotý, že nezaměstnanost je menší než na Slovensku nebo v Polsku.
Populismus v mezích evropské normy. Na snímku budoucí maďarský premiér Viktor Orbán na předvolebním mítinku 5. února 2010. Foto AP
Překvapivý rozhovor s Andrásem Inotaiem jsem si vybavil, když jsem v pondělí ráno ve varšavském hotelu četl na internetu výsledky prvního kola maďarských parlamentních voleb. S nimi se to totiž má podobně jako s maďarskou ekonomikou. Všichni, včetně mě, očekávali, že maďarské volby dopadnou „katastrofálně, nebo přinejmenším velice nezvykle, zcela jinak, než dopadají „normální volby v naší části Evropy. Že pravicový a populistický Fidesz bývalého a budoucího premiéra Viktora Orbána získá obrovskou převahu v parlamentu tak, že bude moci bez problémů díky dvoutřetinové většině sám měnit ústavu. Neonacisté z Hnutí za lepší Maďarsko, kterému se ale už neřekne jinak než jeho zkratkou Jobbik, že dostanou kolem dvaceti procent a budou druhou nejsilnější stranou v parlamentu a kdo ví, zda se nakonec s Fideszem nebudou nějak podílet na vládní politice. A socialistům, kteří se pod vedením premiéra Gordona Bajnaie poslední rok snažili více zachránit maďarskou ekonomiku než své na minimum padlé preference, věštily průzkumy faktický odchod z politické scény a pád do pozice malé, opoziční, desetiprocentní strany. Jako dodatek k této volební „katastrofě se dodávalo, že šanci na vstup do parlamentu nemá žádná z tradičních menších stran, které významně spoluurčovaly (většinou kladně) maďarskou politiku posledních dvaceti let – pravicové Maďarské demokratické fórum a liberální Svaz svobodných demokratů. První vymazal předvolebním trikem s registracemi jako svého konkurenta Fidesz, liberálové pak pádem do nicoty zaplatili svoji osmiletou spoluvládu se socialisty. Za strany bez šancí se označovalo i několik nových politických formací, byť jim některé průzkumy určité naděje dávaly.
Volby, tedy jejich první nedělní kolo, nedopadly úplně jinak, než se předpovídalo, ale přesto o tolik jinak, aby bylo možné škrtnout přídomky „katastrofálně nebo politicky korektnější „zcela neobvykle. Fidesz Viktora Orbána získal 53 procent hlasů, tedy už po prvním kole poměrně těsnou nadpoloviční většinu míst v novém parlamentu. Má to však daleko do šedesáti až sedmdesáti procent podpory, která se předpovídala. A není to zase nijak dramaticky více, než Fidesz získával v minulých volbách, kdy s výsledky těsně pod padesát procent o vlas dvakrát prohrál se spojenectvím socialistů a liberálů.
Z politické scény také nemizí socialisté. Téměř dvacet procent je výborný výsledek, oceňující serióznost, s níž se, byť pouze v posledním roce, socialistická vláda Gordona Bajnaie postavila k finanční a ekonomické krizi, z níž se jí Maďarsko podařilo téměř vyvést – byť za cenu tvrdých škrtů, které pocítila na své životní úrovni většina Maďarů. Ještě důležitější zprávou je, že socialisté zůstávají hlavní opoziční silou, takže předpovídaná „revoluce dosavadního maďarského politického systému se nekoná.
Jobbik jako čeští komunisté
A to také proto, že ostře neonacistický, antisemitský a xenofobní Jobbik zůstal za očekáváními a patnáct procent hlasů je sice hodně, ale není to ani z hlediska okolních států či situace v některých jiných zemích Evropské unie šokující výsledek. Patnáct procent pro protestní stranu, kterou Jobbik přes svůj obludný nacistický hnědý nátěr je především, není v tak složité situaci Maďarska fatálních. Ostatně je to stejný výsledek jako před rokem ve volbách do Evropského parlamentu, což ukazuje stagnaci počtu příznivců maďarské krajní pravice. Proto než začne nějaký Čech mluvit o Maďarsku jako o státu směřujícím k fašismu, měl by si uvědomit, kolik hlasů dostávají už dvacet let čeští komunisté – ve své podstatě demokracii podobně ohrožující strana jako Jobbik. Poslední dobrou, překvapivou zprávou je úspěch nové středové ekologické strany Politika může být jiná, kterou je možné pokládat za nástupce propadlých liberálů či MDF.
Druhé kolo voleb za dva týdny může ještě něco změnit, Fidesz asi ještě posílí, ale i tak lze už nyní říci, že žádná katastrofa se v Maďarsku nekoná. Maďarsko zůstává ve střední Evropě. A dokonce nemusí být ani žádnou černou ovcí.
Autor: Luboš Palata