Petr Placák, EUROSKOP, 6. dubna 2010
Podpis americko-ruské odzbrojovací smlouvy v Praze a Česko(slovensko) * O realistické zahraniční politice * Projekt Visegradu začíná po letech stagnace konečně fungovat
Rusko-americkou dohodu, která má být se vší parádou podepsána tento čtvrtek v Praze, označují političtí analytici jako nový počátek rusko-amerických vztahů.
Pražská dohoda Rusko-USA je dle expertů nový začátek
Spíš než o zlom, který má vztahy mezi oběma mocnostmi pozvednout na vyšší úroveň, jde o dozvuk studené války, kdy obě tehdejší velmoci, mezi které byl rozdělen poválečný svět, vytvářely mohutné arsenály jaderných zbraní, aby se pak jimi vzájemně držely v šachu a v době uvolnění se pak složitě domlouvaly na jejich vzájemné kontrole (smlouvy SALT I a SALT II, dohodnuté mezi Geraldem Fordem a Leonidem Brežněvem a Jimi Cartrem a Leonidem Brežněvem v letech 1972 a 1979, ke kterým se po rozpadu sovětského impéria přidaly smlouvy START I a II z let 1991 a 1993).
Pachatel se vrací na místo činu. Americký prezident Barack Obama 5. dubna 2009 v Praze při projevu, ve kterém ohlásil svět bez jaderných zbraní. Foto AP
Československo bylo v tomto naštěstí studeném konfliktu zainteresováno následujícím způsobem: Spojené státy vedené Woodrowem Wilsonem za první světové války pomohly řadě středoevropských národů k prosazení ideje tzv. národního sebeurčení. Ačkoli se je válečný konflikt, rozpoutaný v Evropě, přímo netýkal, vstoupily do války na straně Spojenců a pomohly tak konstituovat svobodné a nezávislé Československo, aniž by zde následně chtěly uplatnit svůj mocenský vliv.
To samé se opakovalo za druhé světové války. Po vítězství nad nacismem navíc vypracovaly plán hospodářské obnovy evropských zemí poničených válkou. USA osvobodily část území ČSR a když na podzim roku 1945 opustil republiku poslední amerických voják, neměl Washington v zemi sebemenší mocenský záměr. Za svobodné a nezávislé Československo Washington de facto vystupoval i potřetí během tzv. studené války – a opět bez jakýchkoli mocenských nároků.
S Moskvou to bylo složitější. Ačkoli se děti ve školních škamnách učily, že rozhodujícím momentem pro vznik Československa byla bolševická revoluce, šlo o čistou propagandu, která měla jen posvětit komunistické mocenské ambice. Po celou dobu první republiky Moskva v Československu podporovala zdejší pátou kolonu v podobě silné komunistické strany, která zvláště po své bolševizaci v roce 1929 stupňovala útoky na československý stát, včetně toho, že podporovala „národního sebeurčení českých Němců až do úplného odtržení od státu – používala taktiku, kterou pak proti ČSR s úspěchem použil Hitler.
Osvobození Československa Rudou armádou v roce 1945 bylo od samého počátku zneváženo touto agresivní komunistickou politikou, jejímž cílem bylo zničit „buržoasní ČSR. Vstup RA na území Československa během závěrečných bojů 2. sv. války byl komunisty považován za jedinečný nástroj, jak posílit mocenský vliv Moskvy na domácí události. „Osvobození se tak velmi rychle přeměnilo v nové ujařmení, ke kterému Moskva využila domácí komunistickou stranu.
Když se pak českým komunistům v roce 1968 určité reformní kroky vymkly z rukou, Moskva neváhala s přímou okupací země. Po pádu komunistického panství v roce 1989 byla nucena Moskva ze zemí střední a východní Evropy odejít. Nikdy se s tím ale vnitřně nesmířila a dnes se všemožně snaží svůj vliv v této oblasti obnovit.
Gerald Ford a Leonid Brežněv při podpisu SALT I v roce 1972
Realistická zahraniční politika
Pokud chceme nové odzbrojovací kolo hodnotit, nesmíme pustit ze zřetele výše uvedené okolnosti – a to včetně vědomí trapných tuzemských tanečků okolo možnosti instalace radaru na území České republiky – obranného (!) zařízení spojence, který za nás třikrát tahal kaštany z ohně.
Ty byly totiž typickým projevem nesvéprávného pojetí české zahraniční politiky, jak ji bohužel až příliš často známe z historie minulého století. Přes hřejivý pocit, že na Prahu padne odlesk důležitosti americko-ruského jednání na nejvyšší úrovni, bychom si neměli myslet, že to je ona parketa, na které snad může česká zahraniční politika stavět. Tedy, že Praha může mít exklusivní vztah s Washingtonem nebo že může jednat s Moskvou jako rovný s rovným, což je představa nejen utopická, ale navíc i nebezpečná.
Česká zahraniční politika by měla být realistická, to znamená, že by měla vycházet z postavení středně velké země, která neoplývá strategickými výhodami a leží uprostřed evropského kontinentu. Na prvním místě jde o spolupráci se sousedními státy, což byla vždy Achillova pata čs. zahraniční politiky po roce 1918.
Přitom je to tak prosté: Naše nejvlastnější zahraniční zájmy spočívají ve schopnosti spolupracovat s okolními zeměmi, ve schopnosti koordinovat kroky v oblastech, kde máme společné zájmy. Navíc jde o spolupráci se zeměmi, které mají obdobnou historickou zkušenost.
Ministr pro evropské záležitosti Juraj Chmel na setkání s českými europoslanci, poslanci a senátory 31. března řekl, že „Česká republika potřebuje na evropské úrovni vytvářet koalice především s malými a středními zeměmi.
Chmiel: Česko musí mít v EU jednotnou pozici
Můžeme české diplomacii jen poblahopřát, že po letech visionářství se, zdá se, začíná nohama stavět na pevnou půdu.
Visegrád
Výše uvedené je vidět na projektu visegrádské spolupráce, který konečně – po letech stagnace – začíná fungovat. Projekt, který vznikl v roce 1991, dlouho brzdily závody zemí střední Evropy o to, kdo bude rychleji v Evropské unii a Praha byla tehdy nejhlasitějším zastáncem principu: každý sám za sebe. Tato etapa je naštěstí za námi, země střední Evropy jsou už šest let členy EU a spolupráci by v tomto ohledu nemělo nic bránit.
Jednou z nejdůležitějších oblastí spolupráce zemí V4 je bezesporu energetická bezpečnost. Nejnověji Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko adresovaly Evropské komisi společné připomínky a požadavky na rozšíření infrastruktury propojující region V4 se starými členskými zeměmi unie a napojení na jejich ropné terminály.
Euro: Země Visegrádu chtějí po EK studii dopadu zastavení Družby
Zvýšené aktivity zemí V4 si všimnul i týdeník The Economist. „V době, kdy Francie a Německo konstruují nový systém rozhodování, oprášila střední Evropa zanedbané visegrádské svazky a otevřela okno na východ, kde hbitě převzala energetickou agendu sedmadvacítky, napsal tento prestižní britský časopis ve svém vydání z počátku března a dodal: „Vzhledem k tomu, že konsenzus V4 má v Evropské unii stejný počet hlasů, jako spolupráce Francie a Německa, má středoevropský blok velkou šanci stát se při rozhodování v rámci EU novou těžkou váhou.
Stane se Visegrád další těžkou váhou v EU?
Důležitost koordinace české zahraniční politiky se sousedy si snad konečně začali uvědomovat jak zdejší „euroskeptici, tak zdejší „eurooptimisté. Výsledkem by měl být eurorealismus.
A nejde jen o Visegrád. Praha během svého předsednictví EU přišla s ambiciózním projektem tzv. Východního partnerství, které má za úkol povýšit vztahy EU s východoevropskými zeměmi, které byly donedávna součástí sovětského impéria: s Arménií, Azerbajdžánem, Běloruskem, Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou. Koncem března jednal ministr pro místní rozvoj Rostislav Vondruška s německým spolkovým ministrem dopravy, výstavby a rozvoje měst Peterem Ramsauerem o takzvané Dunajské strategii, která má členským zemím EU okolo Dunaje pomoci čelit společným problémům. Jedná se o tyto země: Německo, Rakousko, Slovensko, Česko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko. Z nečlenských států mají být do projektu zapojeny Chorvatsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Moldávie a Ukrajina.
Česko bude součástí Dunajské strategie EU
Je vůbec možné, že by mohla mít Česká republika tolik přátel?
Takže hezký pracovní týden.
Autor: Petr Placák, Euroskop