Petr Placák, EUROSKOP, 15. března 2010
V Rakousku se blíží prezidentské volby. Proti úřadující hlavě státu Heinzi Fischerovi se postaví Barbara Rosenkranz, které vadí zákon o denacifikaci. * Slovenští národovci si připomněli 14. březen 1939 a poklonili se památce Jozefa Tisa.
Nereflektovaná minulost
Dění minulý týden mimo jiné ukázalo, jak nás historie, s kterou nejsme schopni se dostatečně vyrovnat, stále „otravuje. Rakousko čekají za měsíc a půl prezidentské volby. Haiderovi pozůstalí z národně i jinak populistické Strany svobodných (FPÖ) mají za to, že alpskou republiku by ve světě nejlépe representovala Barbara Rosenkranz. Tato pravověrná germánská matka, která své děti podarovala jmény jako Arne, Hildrun, Sonnhild či Wolf (byl by v tom ale čert, kdyby neměla nějaké slovanské předky), mj. usilovala o to, aby byl zrušen zákon o denacifikaci Rakouska a také zákaz nacistické strany, který podle ní odporuje svobodě slova a shromažďování.
Po vlně kritiky na tiskové konferenci minulé pondělí prohlásila, že média její slova špatně interpretovala – ona prý normu z roku 1947 nikdy nezpochybňovala. „Distancuji se rozhodně od ideologie nacionálního socialismu, dodala Barbara tak přesvědčivě, že jí málokdo věřil.
Dobrá, i když špatně realizovaná myšlenka. Barbara Rosenkranz na tiskové konferenci 8. března 2010. Foto AP
Barbara Rosenkranz ovšem není zas tak velká extremistka, jak by se mohlo někomu jevit při pohledu zvenčí – v rakouské společnosti má rozhodně na co navazovat. Celé to souvisí s charakterem poválečné denacifikace, která byla – na rozdíl od Německa – de facto zametena pod koberec. Rakouské elity přejaly eufemismus spojenců, že Rakousko se stalo „první obětí nacistické agrese a druhou poválečnou republiku přijaly jako možnost, jak se vylhat z odpovědnosti za nacismus.
Po všeobecné amnestii v červnu 1948, kdy byla nacistům vrácena občanská práva, včetně práva volebního, začaly se obě hlavní politické strany, lidovci a sociální demokraté, ucházet o jejich přízeň. Začlenění nacistů do státních struktur pak pochopitelně na dlouhá desetiletí předem odsoudilo k neúspěchu jakýkoli pokus o reflexi doby nacismu v Rakousku.
To mimo jiné znamenalo to, že ve veřejnosti zůstala s nacistickou érou spojena především sociální a bezpečnostní témata, které lidé znali z vlastní zkušenosti. Například průzkum veřejného mínění v Linci v březnu 1948 ukázal, že pro 55,2% obyvatel města byl nacionální socialismus dobrá, i když špatně realizovaná myšlenka. Dvě třetiny dotazovaných příznivě hodnotilo sociální politiku nacistického režimu (viz tuzemský David Rath), další třetina schvalovala programy na vytváření pracovních míst a čtvrtině se líbilo zaopatřování širokých vrstev obyvatelstva. Když pak 25. října 1955 rakouskou půdu opustil poslední spojenecký voják, většina Rakušanů se radovala z ukončení „sedmnácti let okupace.
Ještě v roce 1985 bylo podle průzkumu veřejného mínění 50% Rakušanů přesvědčeno, že zkušenost s nacismem byla „dobrá i špatná a podle šetření Gallupova ústavu z roku 1991 více než polovina dotazovaných neschvalovala stíhání nacistických válečných zločinců a přála si ukončení debaty o holocaustu. Spadla tedy Rosenkreuzová z čistého nebe? Zajisté ne.
Proč by nás měl ale vývoj u našeho jižního souseda enormně zajímat? Protože novodobé dějiny Rakouska jsou do značné míra pandánem dějin českých – navíc je rakouská a česká společnost natolik sociálně, ekonomicky neřku-li historicky podobná, že by šlo hovořit o jedné společnosti dvou jazyků.
Stejně jako Rakušané i my se rádi zříkáme odpovědnosti za dějiny a tvrdíme, že Československo se stalo v únoru 1948 obětí agrese stalinského Sovětského svazu a komunismus nám byl vnucen zvenčí. Podobně jako v Rakousku dobu nacismu pamatují si u nás starší generace komunismus jako období „sociálního zabezpečení a „nulové kriminality a na komunistický stát často vzpomínají s notalgií, a to navzdory tomu, že komunismus postihl daleko větší procento Čechů, než nacismus Rakušanů.
Politické angažmá Barbary Rosenkranz je ve stejných intencích jako třeba kariéra komunisty Grebeníčka, který snahu vybudovat z komunistické mučírny v Uherském Hradišti památník obětem politického pronásledování označuje za zvrácenost v rámci „polistopadové lži.
Úkazy, jako jsou madame Rosenkranz, či soudruh Grebeníček, jsou důsledky snahy rakouské i české společnosti vylhat se ze svých dějin a z odpovědnosti za ně a není pak vůbec divu, že nízkost, podlost a politická obskurnost dlouhodobě poznamenává celou politickou scénu od prava do leva.
Viz například tzv. Benešovy dekrety, která česká strana, vydíraná komunisty, povinně hájí, zatímco rakouská strana, vydíraná stoupenci hnědého dědictví, je povinně odsuzuje.
Český prezident Václav Klaus obranu Benešových dekretů použije jako nástroj k bojkotování procesu ratifikace Lisabonské smlouvy, zatímco jeho rakouský protějšek, sociální demokrat Heinz Fischer kritizuje Benešovy dekrety v rámci předvolební kampaně ve snaze ubrat vítr z plachet nacionalistce Barbaře Rosenkranzové.
Oba dva si myslí, že to je politický instrument, který lze volně použít k prosazení jiných zájmů. Ve skutečnosti svého nedosáhnou, dobré věci uškodí a pomohou jen udržet při životě xenofobní pohled na svět, bez kterého nemůže politický extremismus profitovat.
Boj před rakouskými volbami se zostřuje
Rakouský bulvár podpoří prezidentsakou kandidátku krajní pravice
Včera byl 14. březen
To platí vždy a všude. Slovenský premiér Robert Fico včera znovu – jen s odkladem na září – podpořil přijetí kontroverzního vlasteneckého zákona, který má vlastenectví posílit povinným pěním Nad Tatrú sa blýská na začátku každého školního týdne.
Několika stům černě oděným sympatizantům válečného Slovenského štátu se ovšem čekání na nový školní rok zdálo příliš dlouhé, a tak se do pění hymen pustili hned včera, kdy uplynulo 71 let od vzniku Slovenského štátu, který měl tu vadu, že se zrodil jako hitlerovský vazal.
Hej, Slováci! Má se člověk smát, nebo se má začít bát? Účastníci shromáždění k uctění 71. výročí založení Slovenského štátu pochodovali 14. března ulicemi Bratislavy k hrobu tehdejšího prezidenta Jozefa Tisa. Foto čtk
Poté, co před prezidentským palácem v Bratislavě zazpívali Hej, Slováci, po gardisticky se pozdravili Na stráž a hvězdnatou vlajku Evropské unie označili za vlajku okupantskou, vydali se černokošilatí národovci na Martinský hřbitov k hrobu „vůdce – prezidenta Jozefa Tisa, který byl po válce coby válečný zločinec popraven.
Radikálové si připomněli výročí vzniku válečného Slovenska
Tiso je přímo prototyp toho, jak může politická instrumentalisace citlivých etických témat svést politika na úplné scestí, i když to může být jinak tzv. slušný člověk.
V srpnu 1942 psal metropolita Lvova Msgre Szeptyckyj do Říma: Po osvobození od Rusů německou armádou jsme pocítili úlevu, ale jen nakrátko – „Dnes je celá země zajedno, že je německý režim snad o stupeň horší než režim bolševický, zlý, téměř ďábelský. Již nejméně rok nemine den, aby se nepáchaly nejhroznější zločiny, vraždy, krádeže a loupeže, konfiskace a zpronevěry. Židé jsou přitom prvními obětmi.
Ve stejné době na Slovensku Tiso vykládal opatření proti Židům v intencích Berlína za obranný akt, který vychází z lásky k národu. Tisova láska byla tak veliká, že v sobě zahrnovala i ony konfiskace, loupeže a zpronevěry.
Ovšem nejen to. Za jeho prezidentování byla deportována značná část slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů, než byly transporty v létě roku 1942 na nátlak Vatikánu a slovenského episkopátu zastaveny, aby pak byly obnoveny po obsazení Slovenska wehrmachtem v roce 1944 už v režii nacistů. I když si podle všeho vedoucí představitelé Slovenského štátu neuvědomovali, jakou vskutku pekelnou hru s nacisty hrají, tedy že se deportacemi podílejí na holocaustu, nijak je to neomlouvá. Lidská a politická omezenost je dovedla k aktivní spolupráci na asi největším zločinu v celých dějinách lidstva. Tiso znevážil své kněžství, stal se ostudou slovenského katolicismu, pošpinil slovenské vlastenectví a Slovensko zatížil obludným zločinem. Jidáš se sám oběsil. Tiso si ovšem vinu nepřipouštěl a byl oběšen z moci úřední. I jeho konec dokazuje, že byl v plném rozsahu vinen.
Takže: Nad Tatrú sa blýská…
Příjemný pracovní týden.
Autor: Petr Placák, Euroskop