Kateřina Šafaříková, Respekt, 8. – 14. března 2010
Pod českou velvyslankyní při Unii se povážlivě kýve židle. Ministr zahraničí Jan Kohout se ji podle informací Respektu rozhodl odvolat. Příslušný návrh chce předložit vládě už nyní na přelomu března a dubna. Důvod stažení Mileny Vicenové z Bruselu je poměrně neobvyklý: její údajná „neschopnost“.
Kohout odmítl věc komentovat, jeho záměr ale potvrdily ČSSD a ODS, hlavní garanti vlády. Od socialistů, stejně jako od premiéra Jana Fischera, už dostal Kohout neoficiální zelenou. ODS je proti. Strana to – slovy Alexandra Vondry, který Vicenovou do Bruselu vybíral – považuje za „vendetu. Právě Kohouta totiž Milena Vicenová na bruselském postu vystřídala poté, co jej Topolánkova vláda v roce 2007 stáhla. Šéf Černínského paláce je nicméně podle lidí ze svého okolí rozhodnut a rád by, aby ještě před volbami vláda schválila vyslání jiné ženy do Unie – stávající velvyslankyně v Řecku Hany Mottlové.
Celý příběh by nestál než za krátkou zprávu, jenže… Ilustruje širší fenomén zdejší scény. A sice „porodní bolesti, které provázejí výběr českých pák do Bruselu.
Slavnostní podpis smlouvy mezi EU a Čínou. Vpravo česká vyslankyně při EU Milena Vicenová. Foto EK
Nesepínalo to
Úloha ambasády při Unii nespočívá v dobrých vztazích s hostitelskou zemí, krajanských plesech a pomoci turistům v nesnázích. Funguje spíš jako druhý Úřad vlády a velvyslanec jako druhý premiér. Tady se totiž předjednává, co poté ministři a skuteční premiéři schvalují jako příští evropský zákon nebo společnou politiku: jeden den jsou to kvóty na výlov tuňáků, druhý dotace Palestině a třetí víza do Ameriky. Z tohoto titulu je Brusel nejvlivnější, ale také nejnáročnější z velkých ambasád, vedle Washingtonu a Moskvy. Žádá si orientaci v širokém záběru témat, znalost procedur a také cit pro psychologii místa – který stát spíš půjde s jiným do koalice a proč, co před kým říct a jak atd.
Milena Vicenová byla ministryní zemědělství, předtím úřednice, a s tímto prostředím měla minimální zkušenosti. A ačkoli se dnes brání kritice (s odkazem na „úspěšně zvládnuté předsednictví, „tvrdou práci poté, „komunikaci s novou komisí nebo „podporu českých podnikatelů), podle mínění řady lidí v Bruselu se stále nezorientovala. Uznávaný bruselský politolog Peter Ludlow veřejně označil Vicenovou za „slabý článek českého řetězce v Unii. Její řeč rychle ztrácela souvislosti, a protože s většinou věcí přišla v Bruselu do styku poprvé, na dotazy kolegů nebo novinářů zhusta reagovali její podřízení. Podle lidí z Kohoutova okolí neudělala aktuálně nic špatně, narostla však nespojenost s jejím výkonem „ze všech stran.
Milena Vicenová nebyla první na seznamu. Před ní Vondra oslovil sedm dalších lidí a všichni řekli ne. Do Bruselu se zjevně nikomu nechce, a tudíž je menší výběr kandidátů.
„Je fér říct, že o Brusel je obecně menší zájem ve srovnání s ostatními velkými ambasádami, potvrzuje náměstkyně ministra zahraničí a bývalá šéfka personální politiky úřadu Helena Bambasová. „Na Washington nikdy není problém mít řadu kandidátů, o ten stojí každý, dodává. Důvod podle ní tkví ve zmíněném rozptylu a objemu práce a také v tom, že je to „úředničina.
Mluví o tom i Jaroslav Míl, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, který byl jedním ze sedmi oslovených. „Odrazovalo mě to sezení nad papíry a minimální okamžitý výsledek práce, říká Míl a pokračuje. „V Bruselu proti sobě máte šestadvacet států a svádíte bitvy často o každou čárku ve větě. Já dávám přednost větší autonomii.
I přes omezený počet zájemců o evropskou židli posílali Češi do Bruselu až do nynějška ty lepší z nich. Předchůdci Vicenové byli však v oboru kovaní profesionální diplomaté. Ona sama a také lidé jako Míl jsou výsledkem lovení primárně ve vodách mimo Černín, protože ODS chtěla mít v Bruselu „svého člověka. A právě pohled na „jejich lidi, tedy do evropských líhní politických stran, mnohé vysvětluje.
„Neotravujte s tím
„Cha, cha, vy jste naivní! Debata na plénu?! směje se Jan Bauer (ODS) otázce, jak často se probírají unijní směrnice na schůzi sněmovny. Smích se vysvětluje, když odpovídá „nikdy. Pravomoci výboru pro evropské záležitosti, jehož je místopředsedou, říkají, že ke všemu z Bruselu zaujímá výbor vůdčí stanovisko a plénum o věci hlasuje bez rozpravy. Pokud se ta má odehrát, musí o to výbor požádat vedení sněmu. Od voleb v roce 2006 požádal jen jednou. „Proč? Protože o to sněmovna nestojí. Když chci zařadit evropský bod na schůzi, kolegové mi říkají, ať s tím neotravuju, že Unie nikoho nezajímá. Náš výbor neměl skoro rok šéfa a všichni nad tím mávali rukou, říká rezignovaně Bauer.
Ignorace Evropy podle něj pokračuje i přesto, že stále více norem, které se dotýkají života Čechů, vzniká v Bruselu a poslanci si rádi stěžují na svoji „bezmocnost před tímto faktem, a také navzdory tomu, že Lisabonská smlouva dává národním parlamentům poprvé možnost změnit nápady z EU a být tak aktivními hráči bruselského hřiště. Český sbor to kdysi hlasitě kvitoval.
Plošný nezájem dolní komory o evropské věci nicméně nespadl z nebes: odráží situaci uvnitř stran, hlavně ve dvou největších. Před pěti šesti lety, kdy se Češi v Unii teprve učili, mluvili k tématu za ČSSD a ODS dva lidé. To se nezměnilo, i když má Česko za sebou intenzivní školení v podobě předsednictví. Na straně ČSSD jsou dva mluvčí, Lubomír Zaorálek a Jan Hamáček, v případě občanských demokratů taktéž – Alexandr Vondra a Jan Zahradil.
„Ne, prostě nikdo to nechce dělat. Evropská agenda je komplikovaná, nevyhrají se s ní volby a nedostanete se do médií, shrnuje „svatou trojici důvodů nezájmu o Unii mezi politiky ČSSD Zaorálek. Stejně mluví Alexandr Vondra. „V ODS není poptávka po systematickém sledování věcí z Evropy a po budování nějaké stranické eurolíhně; většinové mínění je, že Brusel znamená jen potíže, říká senátor klidně – pak ale zvyšuje hlas. „Prožili jsme těžký rok, jsme v krizi, a tahle země prostě nemá tolik géniů! Navíc Češi nejsou žádní vlastenci, kteří by se v Bruselu chtěli obětovat za rodnou vísku.
Po volbách
Nedostatek géniů nebo národního vzepětí může být diagnóza, nenabízí ovšem řešení, co s tím. Systematický zájem o evropskou rovinu totiž už není volba, ale povinnost. A nejen proto, že od referenda 2003 si i kvůli tomu volič platí politiky.
Dosavadní laxnost se už začíná projevovat. Například tak, že místa vyšších úředníků v Bruselu vyčleněná pro Čechy jsou i po necelých šesti letech členství zaplněna jen z poloviny -na rozdíl od stejně lidnatého Maďarska, které je obsadilo na sto procent. V těchto patrech už je potřeba lobbingu státu za jednotlivé lidi a české vlády se o jejich osud nezajímaly.
Důsledky se projevily během předsednictví: Češi se často dostali pozdě k informacím, protože neměli komu rychle zavolat a požádat o ně.
Podobný příklad je se školou College of Europe v belgických Bruggách, z níž vycházejí elitní úředníci a diplomaté: pro Čechy je tu vyhrazeno zhruba deset míst, vláda nabízí stipendium na všechna, maximum zájemců v jednom roce bylo ale pět – stát nedělá programu dostatečnou reklamu a zrovna dvakrát neví, jak navrátilce využít. A konečně, kdyby měly politické strany svoje evropské jednotky, mohly by se včas ohradit proti evropské směrnici o uchovávání elektronických dat – SMS či e-mailů -a neobracet se nyní, po pěti letech, na Ústavní soud, ať ji zruší.
Zaorálek, Vondra i Kohout se shodují, že se něco musí změnit. Zaorálek si ono „něco představuje jako sepsání nové koncepce zahraniční politiky, v níž bude podpora našinců v EU na předním místě. Vondra uvažuje o založení evropské varianty ESO (Ekonomická skupina odborníků ODS). Kohout by zapracoval na obojím. Do voleb a ustavení nové vlády se však nestane nic.
Autor: Kateřina Šafaříková