Radek Palata, MF DNES, 5. března 2010
Bude opět platit, že Evropa končí kousek od Košic, jak se ještě donedávna říkávalo?
Pád vlády „železné Julije“ Tymošenkové definitivně pocukroval Viktoru Janukovyčovi prezidentské vítězství. Co můžeme od jeho nástupu k moci očekávat? Janukovyč právě jedná v Moskvě. Nejen proto vzniká otázka, do jaké míry pod jeho vedením zůstane Ukrajina suverénní zemí a zda se opět nepromění v přívěsek Moskvy s úlitbou křesla v OSN. Nejde o nijak přehnané obavy.
Leonid Kožera, zahraničně-politický poradce Janukovyče, jenž, jak se zdá, ví o jeho cílech hodně, míní, že přinejmenším co se týče obrany, zejména vůči hrozbám z oblasti Černého moře, je Ukrajina na Rusku závislá. Tím pádem bude i vstřícnější k prodloužení pronájmu námořní základny v Sevastopolu ruské černomořské flotile i po roce 2017.
Zprávy z poloviny února o dohodě Ruska s Abcházií přitom dávají tušit posílení ruské vojenské přítomnosti v Černomoří, což však může také naznačovat, že se Rusové ze Sevastopolu někdy stáhnou na jinou, novou základnu. Kožera totiž míní, že i nadále by měla Ukrajina se Severoatlantickou aliancí spolupracovat.
To je však nutno také zasadit do kontextu nynějšího sbližování Ruska s NATO. Rozhodné obhajování připojení Ukrajiny ke strukturám Aliance totiž zmizelo spolu s Bushovou administrativou, která byla jeho nejjednoznačnějším zastáncem.
Hlavice nad volby
Na Ukrajině lze také hledat spojitost s váháním s odzbrojovací dohodou mezi Spojenými státy a Ruskem, která by měla výrazně snížit dva největší jaderné zbrojní arzenály na světě (90 procent veškerých nukleárních zbraní) a postoupit dále na cestě zahájené koncem 80. let 20. století Reaganem, Gorbačovem a Thatcherovou. Málokdo ví, že Ukrajina má i v této hře významnou úlohu.
Evropa je víceméně závislá na ruském plynu. A tato závislost ještě zesílí: Janukovyčův tým se totiž zřejmě podvolí tlaku Moskvy a prodá Rusku podíl v tranzitním plynovodu (viz ilustrační foto).
Jako úlitbu samostatnosti po rozpadu Sovětského svazu se sice vzdala svých vlastních jaderných zbraní, ale na základě mezistátních dohod zajišťovala nadále servis ruských strategických raket s jadernými hlavicemi, na jejichž výrobě se ukrajinský zbrojní průmysl díky sovětskému technologickému dědictví podílel. A právě životnosti těchto raket zvoní umíráček.
V lednu 2007 velitel ruských strategických raketových sil generál Nikolaj Solovcov řekl, že základ ruského jaderného odstrašení, mezikontinentální balistické rakety SS-18, zůstane ve službě již jen deset let. Vyjádřil tím i víru, že Ukrajina jejich údržbu bude i nadále umožňovat. Není proto divu, že sbližování Kyjeva s Aliancí Moskvu znervózňuje. Podle Ruska by případné členství Ukrajiny v NATO porušilo smlouvu o přátelství mezi oběma slovanskými národy z roku 1997. Co by Moskva z neplnění smluvních závazků mohla vyvodit, si raději nepředstavovat.
Za éry právě poraženého prezidenta Viktora Juščenka držela balancováním nad těmito dohodami Ukrajina Rusko v šachu. I to zřejmě přispělo k odkladu uzavření nové americko-ruské smlouvy o snížení stavu strategických jaderných zbraní, jež měla být hotova již v prosinci, kdy vypršela platnost její předchůdkyně START. Pokud po nástupu Janukovyče k moci nastane v odzbrojovacím procesu urychlení vývoje, bude zřejmé, že tato ukrajinská páka povolila. Nicméně již nyní ruský poslanec Michail Margelov odhadl, že Rusko a Spojené státy se odhodlají k podpisu koncem března.
Ukrajinské ano základnám
Rovněž v tak vehementně diskutované otázce amerických protiraketových základen ve střední Evropě má Ukrajina svou roli. Na jejím území se totiž nacházejí důležité radary ruské protivzdušné obrany a v případě sblížení Kyjeva s Aliancí by si Rusko muselo pořídit jiné.
Pokud by načasování zprovoznění protiraketového štítu v Česku a Polsku mířilo někam k roku 2015, pak v kombinaci s nutností obnovy zastaralého ruského jaderného arzenálu, které by mohla Ukrajina klást překážky, skutečně hrozí narušení strategické rovnováhy jaderného odstrašení, jak argumentuje Rusko, zejména po zprovoznění druhé fáze americké protiraketové obrany očekávaném o tři roky později.
V otázce jaderného odzbrojení nachází Moskva porozumění především v západní Evropě. Snižování stavů jaderných arzenálů o třetinu oznámila v březnu 2008 Francie a probíhala i diskuse o podobném snížení počtu britských hlavic. Británie potřebuje do roku 2025 obnovit svou flotilu ponorek Trident, páteř svého jaderného odstrašení, tenhle škrt však podmiňuje tím, že omezovat své jaderné arzenály budou i všichni ostatní.
Nové spojenectví
Paříž se s Moskvou v poslední době sbližuje stále více, což je patrné například z významné investice společnosti Renault do krachující postsovětské mamutí automobilky AvtoVAZ nebo nejnověji i kontraktem na moderní válečné lodě třídy Mistral.
Mistraly vzhledem ke svému určení k podpoře pozemních operací z moře, zejména dvěma desítkami vrtulníků na palubě, mohou značně zvýšit schopnosti Ruska zvládat situace, jaká nastala předloni v srpnu při krátkém konfliktu s Gruzií o Jižní Osetii, kde se právě tyto ruské nedostatky projevily. Jestliže takto vyústilo značné angažování francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho při řešení tohoto kavkazského konfliktu, pak by si Česko mělo položit následující otázku: Co lze očekávat od výjimečného zájmu o střední Evropu, projeveného Sarkozym? Zvlášť nyní, po mocenských proměnách na Ukrajině?
Z ujišťování bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové, dcery českého diplomata a exulanta, na lednové bezpečnostní konferenci v Praze, která se věnovala otázce sbližování NATO s Ruskem, bychom mohli mít pocit, že ve hře velkých hochů se alespoň jeden z nich malého Česka zastane. Nicméně postavení Albrightové v americké administrativě není zcela zřejmé vzhledem k tomu, že má funkci de facto zvláštního zmocněnce při Alianci v Bruselu. Mírová poselství prezidenta Baracka Obamy při jeho návštěvě Prahy také nenaznačují nějaké rozhodné postoje.
Podvědomou nutnost příslušnosti k nějaké sféře vlivu si Středoevropané šokově připomněli při loňském výpadku dodávek ruského plynu přes Ukrajinu půlce Evropy uprostřed mrazivé zimy. Že se v této oblasti nemusí po volbách na Ukrajině situace vyvíjet k lepšímu, se dá očekávat z úmyslu Janukovyčova týmu podvolit se tlaku Ruska a prodat mu podíl v tranzitním plynovodu, na nějž je řada zemí v našem blízkém okolí dosud naprosto odkázána. Alternativy bez ruského vlivu, například jiho-středoevropský plynovod Nabucco, se dosud jen stěží probouzejí k životu.
Obrat k Rusku
Ani politický povolební vývoj na Ukrajině nelze očekávat nijak jednoznačný, a tudíž stabilizující. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), od pádu železné opony víceméně pátá kolona Ruska v Evropě, průběh voleb jako celek posvětila.
Výhrady druhé nejúspěšnější kandidátky, plavovlasé Julije Tymošenkové, k výsledkům hlasování z 6. února podle informací deníku International Herald Tribune někteří pozorovatelé OBSE podporují. Tymošenková tvrdí, že si Janukovyč přivlastnil právě ten milion hlasů, o nějž nad ní v druhém, rozhodujícím kole zvítězil. Hovořilo se také o bití příslušníků jejího volebního týmu, a dokonce o vraždě volebního pozorovatele, čehož se měli dopouštět Janukovyčovi lidé v Doněcké oblasti, ale i na západě Ukrajiny.
Premiérka s reakcí na svůj neúspěch v boji o prezidentství dlouho váhala, ale pak jasně v projevu k národu prohlásila, že Janukovyče nikdy nehodlá uznat za legitimně zvoleného prezidenta. To opakovala i poté, co stáhla svou žalobu proti výsledkům voleb, protože považovala za nepřijatelné soudní procedury, které ji provázely. Napětí mezi vůdkyní opozice, do níž Tymošenková přešla, když se jí rozpadla vláda, a prezidentem Janukovyčem tedy bude pokračovat.
Z předvolební kampaně i povolebních prohlášení je však zřejmé, že si v blízké budoucnosti rozhodně nelze dělat naděje na obrácení větrného kohouta na Ukrajině opět jasně k Západu, jak tomu bylo za Viktora Juščenka, který v prvním kole prezidentského klání propadl. Programy obou hlavních soupeřů, Tymošenkové i Janukovyčův, naznačovaly zlepšení vztahů s Ruskem. Polarizace mezi oběma představiteli tedy hovoří především o schizmatu Ukrajinců samotných. Blíží se tak opět časy, kdy si budeme asi říkat, že Evropa končí v Košicích.
Autor: Radek Palata