Petr Placák, EUROSKOP, 15. února 2010
O důležitosti nezávislé existence Ukrajiny a Izraele pro bezpečnost Evropské unie, o předvolebních hrátkách rakouských politických stran s Habsburky nebo o řecko-makedonské válce o jedno slovo.
Strážci Evropy: Ukrajina a Izrael
České sdělovací prostředky, včetně Euroskopu, věnovaly minulý týden značnou pozornost prezidentským volbám na Ukrajině. Po právu. Aniž bychom chtěli prorokovat, co bude pro vývoj na Ukrajině znamenat zvolení do čela státu favorita prorusky orientované východní části země, jedno je zřejmé – vnitropolitický vývoj Ukrajiny i zahraničněpolitické postavení Kyjeva má zásadní vliv nejen na celý region bývalé východní Evropy, ale dotýká se Evropy celé. Suverénní a nezávislá Ukrajina je garantem vztahu Unie a Ruska.
Co platí pro Ukrajinu, platí ještě víc pro Izrael. Proto je zajímavé, jak se na tento stát dívají občané České republiky. U příležitosti konference pořádané k 20. výročí obnovení diplomatických styků mezi Českem, respektive bývalým Československem a židovským státem zveřejnila společnost Factum Invenio minulé úterý průzkum veřejného mínění týkající se vztahu českých občanů k Izraeli.
Kdo se brání, je potencionálně nebezpečný. Na snímku z 22. prosince 2008 izraelské tanky poblíž hranice s pásmem Gazy na jihu Izraele. Foto AP
Podle tohoto průzkumu by Izraelce nechtělo mít za své sousedy 40% dotázaných, zatímco Židy 18% oslovených (v negativním vnímání zvítězili pochopitelně tuzemští Romové se 76% záporných odpovědí, Araby by nechtělo mít za sousedy 60% lidí, zatímco nejlépe dopadli Slováci s 10% procenty negativních odpovědí). Izraelce jako rodinného příslušníka by nechtělo 60% dotazovaných, přičemž Žida „jen 30% lidí (Araba 77% dotázaných).
Rozdíly ve vnímání Židů a Izraelců vycházejí evidentně z toho, že Židé jsou do značné míry považováni za součást české společnosti a české kultury. 70% dotázaných vnímá dědictví židovské kultury jako pozitivní – izraelskou kulturu jako pozitivní pak označilo 53% dotázaných.
Ohledně rozdělení sympatií nebo antipatií mezi Araby a Židy, potažmo Izraelci, jsou Češi na evropské poměry, zvláště co se týká starých členských zemí, kde často převládají proarabské postoje, spíš v menšině. Jinak ale v přístupu k Izraeli fungují obecné stereotypy, jako jsou negativní reakce k těm, s kterými jsou „potíže. Když se průzkumníci ptali na to, která vlastnost Izraelce nejvíce charakterisuje, zvítězila u dotazovaných agresivita.
Češi se svou dějinnou zkušeností by přitom měli být na alibistické postoje, které v zájmu krátkozrakého egoismu odmítají vidět souvislosti, příčiny a následky, obzvláště citliví. V roce 1938 vinila veřejnost celé řady evropských zemí Československo z toho, že svými odmítavými postoji k Hitlerovu vydírání provokuje válku a Československo bylo v tomto duchu mnohými zahraničními novináři skandalizováno.
Ať se nám politika Izraele líbí nebo ne, je to uprostřed více či méně diktátorských okolních režimů jedině demokratická země, která vyznává naše hodnoty (nebo my jejich) a pokud by byl Izrael zničen, jak otevřeně deklaruje například Írán, znamenalo by to přímé ohrožení Evropy agresivními fundamentalistickými režimy.
Makedonie – Řecko – Kypr
Makedonský premiér Nikola Gruevski minulou středu v Praze vyjádřil naději, že během mandátu českého eurokomisaře pro rozšíření Štefana Füleho jeho země zahájí i dokončí přístupové rozhovory s Evropskou unií. Český premiér Jan Fischer Gruevského ujistil, že od Füleho čeká dynamizaci procesu rozšiřování EU, přičemž se oba premiéři shodli, že hlavním problémem pro vstup Makedonie do Unie je spor s Řeckem o oficiální název země.
Makedonsko-řecký spor se na první pohled jeví jako banální: Řecko odmítá název sousední země Republika Makedonie, protože toto jméno odkazuje na historickou oblast severního Řecka, a trvá na tom, aby Skopje používalo název Bývalá jugoslávská republika Makedonie (FYROM), pod nímž je zaregistrována i v OSN.
Řeky ovšem dráždila i makedonská vlajka, kterou si nakonec Makedonie změnila. Navíc Skopje včlenilo do ústavy dva závazky: Zaprvé, nikdy nebude vznášet žádné teritoriální nároky na řecké území, a za druhé , co se týká práv makedonské menšiny žijící na severu Řecka, Skopje deklarovala, že to je výhradní záležitost řecké vnitřní politiky, do které se nehodlá nikterak míchat.
Co se týká Kypru, zaujímá Řecko zase jiný postoj: Poté, co se tamním Řekům nepodařilo dostat ostrov pod svou kontrolu, jižní „řecká část uzurpovala pro sebe název celého ostrova a na vlajce Kyperské republiky je vyveden Kypr včetně území na severu obývaného tamními Turky. Řekové ovšem dokáží kouzlit nejen s rozličnými názvy etc., ale jak se nedávno vyjevilo stejně tak dobře i se státním rozpočtem.
Stane se Habsburk rakouským prezidentem?
Jak napsal minulý týden rakouský deník Die Presse, Habsburkové i členové dalších kdysi vládnoucích rodů se možná budou moci v Rakousku ucházet o prezidentský úřad. Rakouské parlamentní strany totiž zvažují možnost, že by mohly zrušit zákon, který členům kdysi vládnoucích rodů odňal pasivní volební právo. Rakouská demokracie se dosud bránila proti bývalým monarchům nedemokratickými principy, které si dokonce zakotvila v ústavě.
„Vyloučení z volebního práva neodpovídá nynější době, uvedl expert koaličních lidovců (ÖVP) na právo a bývalý rakouský vicekancléř Wilhelm Molterer a také vládní sociální demokraté (SPÖ) by na změnu ústavy kývli, jak uvedl poslanec SPÖ Günther Kräuter, který s Habsburkem jako kandidátem na hlavu státu nemá „vůbec žádný problém.
Jak pak by ne. Na rozdíl od podstatné části Rakušanů, kteří v březnu 1938 vítali přes německo-rakouskou hranici mašírující hitlerovská vojska, syn posledního rakouského císaře Otto Habsburský se chtěl postavit na odpor. Když ho Hitler, který se obával jeho stoupenců v Rakousku, vyzval ke schůzce, Otto se s ním odmítl bavit a rakouskému kancléři Schuschniggovi nabídl, že je ochoten se postavit do čela ozbrojeného odporu proti nacistické okupační armádě. Byl odmítnut.
Zatímco se Otto Habsburk v americkém exilu snažil u svého přítele prezidenta Roosevelta všemožně vystupovat ve prospěch svobodného poválečného Rakouska, osvobozená (či snad poražená?) Vídeň si majetek, který rodině zabavili nacisté, ponechala a Ottovi byl do Rakouska zakázán vstup, protože jak známo snaha pomoct je jediná věc, která se nikdy neodpouští – zvlášť, když v poválečném Rakousku se bývalé nacistické elity pohybovaly volně i v těch nejvyšších politických kruzích, a to nejen u lidovců, ale stejně tak i mezi sociálními demokraty. Takže, vivat Otto Habsburský a příjemný pracovní týden.
Autor: Petr Placák, EUROSKOP