Petr Placák, EUROSKOP, 8. ledna 2010
Tato slova, kterými zakončoval své zahraniční rozhlasové relace komentátor rádia Hlas Ameriky Ivan Medek, druhdy muzikolog, pak disident, po roce 1989 kancléř prezidenta Václava Havla, se v komunistickém Československu vryla do paměti statisícům posluchačů, pro které znamenalo české vysílání Hlasu Ameriky jednu z mála příležitostí spojení se svobodným světem.
Tuto středu na Tři krále ve svých čtyřiaosmdesáti letech Ivan Medek zemřel. V nekrolozích, které vyšly ve všech celostátních denících, byla v titulku uvedená slova zmíněna, leč jejich smysl byl opomenout. Nešlo totiž o pouhou floskuli, ale tato slova ve zkratce vyjadřovala názor generace vyrostlé ještě před nástupem komunismu na charakter a mezinárodní postavení Československa. Generace, která u vědomí hluboké sounáležitosti Československa se společností a kulturou Západu vždy s největší citlivostí vnímala veškeré snahy tuto sounáležitost zpochybnit či vědomí o ní zamlžit, ať už tyto snahy přicházely z kterékoli strany.
Nepočítáme-li tragickou epizodu třetí říše, která sem byla zanesena násilím z vnějšku a kterou proto Češi nikdy nepřijali, vývoj po roce 1945 byl už v naší režii. A bylo to první období za celých tisíc let trvání českého státu, kdy jsme přestali být součástí kultury Západu. Komunistický puč v únoru 1948 výše uvedené už jen potvrdil. To, co komunisté následně zavedli jako údajné české tradice, bylo jejich zlou, k nepoznání znetvořenou parodií.
Ivan Medek, 13. července 1925 – 6. ledna 2010. Na snímku Katky Volkové z května 2004 IM v bytě u Bendů.
Medkova generace to od samého počátku věděla, aniž by k tomu potřebovala nějaké politické vzdělání. Její odmítnutí komunismu nebylo podloženo ani tak ideologicky, jako spíš kulturně. Opírala se přitom o ono vědomí kulturní sounáležitosti se Západem.
Elity, které vyrostly už za komunismu, toto rozlišení nevnímají s takovou ostrostí jednoduše proto, že vyrůstaly ve společnosti, která byla odříznuta od zázemí evropské kultury, z které se po staletí napájel život Čechů. A nejmladší generace pak už odmítá cokoli rozlišovat. Moskva nebo Washington, jeden je pro ni za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.
Tento kulturní relativismus (kulturní, protože se jedná především o kulturu) považoval Ivan Medek přímo za sebevražedný. Nešlo mu pochopitelně o to nekriticky hodnotit Ameriku a její zahraniční politiku, nebo se dívat úkosem na vše, co je ruské. Ale jako Čech, Evropan a křesťan byl přesvědčen, že pokud nebudeme vědět, kdo jsme, odkud a kam jdeme, nemůžeme se přátelit s Ruskem, nebo třeba s islámem – nemáme sebemenší šanci být rovnoprávným partnerem kohokoli.
Za největší trestuhodný omyl české zahraniční politiky také považoval poválečnou snahu Edvarda Beneše vyměnit zahraničněpolitickou orientaci Československa jako součásti Západu za „přátelství se Sovětským svazem jako údajným garantem československé nezávislosti. Prohrál to, co české země určovalo po staletí, a druhé nezískal.
Dnes se sice v porovnání s Benešem nacházíme v situaci téměř idylické, ale přesto je západní orientace Česka znovu zpochybňována, a to nejen z řad radikální pravice či levice. Ivan Medek měl v tomto ohledu jasno: čtyřicetiletá éra panství komunismu natolik narušila naše vazby k češství, že jsme ztratili instinkty, které českou společnost provázely a chránily po staletí.
Co s tím? Ivan Medek už nám v tom bohužel neporadí.
Autor: Petr Placák, EUROSKOP