Viliam Buchert, MfDnes, 6. ledna 2010
Slovensko, Řecko, Španělsko, Rumunsko a Maďarsko se rozhodly, že neuznají nezávislost Kosova. Dalších 22 zemí Evropské unie to však udělalo. Změní se snad něco, když máme od 1. ledna evropskou ministryni zahraničních věcí? Kdepak. Ani Catherine Margaret Ashtonová, baronka z Uphollandu, s tím nic neudělá.
Španělsko, které právě předsedá na půl roku EU, by zase chtělo daleko lepší vztahy s castrovskou Kubou. Chce to samé Česko? Lepší vztahy ano, ale odmítá jít vstřícnou španělskou cestou.
Mají země Unie alespoň stejné názory na Čínu, Rusko či Írán? Nikoli. A co Afghánistán, který je považován za jeden z nejdůležitějších problémů pro Západ? Britové a Nizozemci tam skutečně bojují a mají v této zemi 10 000 a 2 160 vojáků. Němců zde sice působí 4 365, ale bojovat se jim nechce.
Akci považují za humanitární operaci. Vojensky neutrální Rakousko mělo v Afghánistánu většinu minulého roku jediného důstojníka na velitelství mezinárodních sil. Od října jsou tam Rakušané čtyři. Co země, to jiný přístup.
Kdysi perla Karibiku, dnes ostrov Svobody. Na přístupu ke kubánskému režimu se asi Praha s Madridem neshodne. Na snímku z 18. září 2009 je obchod s ovocem v Havaně.
Kdybyste se zeptali, co je pro společnou evropskou zahraniční politiku priorita, tak vám v bruselské centrále i jinde bez váhání odpovědí, že energetická bezpečnost. Lisabonská smlouva je navíc první dohodou, kde se explicitně odkazuje na energetickou politiku s konkrétními cíli, jako je fungování trhu, bezpečnost dodávek, propojení energetických sítí či solidarita. Skutečnost? Některé státy včetně České republiky se snaží o vybudování plynovodu Nabucco, jehož záměrem je obejít Rusko a propojit Evropu s bohatými nalezišti zemního plynu v Ázerbájdžánu (ve hře je i prodloužení do Iráku a Íránu). Moskva se proto za každou cenu snaží Nabucco zastavit. Dalo by se očekávat, že evropské země se dohodnou a budou na stavbu více tlačit. Kdepak. Itálie a Francie se k němu staví negativně.
Původním cílem společné zahraniční a bezpečnostní politiky je vyrobit z Unie rozhodujícího globálního hráče, protože jednotlivé země (i když se o to Francie donkichotsky a předstíravě snaží) společenství na to už nemají. Výsledek?
Přes všechny snahy a velkohubá slova na papíře i po summitech vrcholných představitelů se kontinent ocitá spíše ve slabším postavení než předtím. Pro někoho to může znít až hrozivě -Evropská unie kromě svého vlastního prostoru už zásadně neovlivňuje ve světě nic. Je nadále brána v potaz jako významný ekonomický celek, ale rozhodnutí, které musí někdo respektovat a brát vážně, se dělají jinde. Nadále v USA, ale nově i v Číně a v blízké budoucnosti třeba v Indii či Brazílii.
Evropa si přitom sama sebe představuje jako hráče, který by ještě někdy mohl vsítit rozhodující gól. Nemohl. Neumí to. Nemá na to ani vojensky, ani mocensky. Tým se totiž v tomto případě skládá z 27 hráčů.
Máme sice už pár dní evropskou šéfdiplomatku Catherine Ashtonovou, ale ani ta si s tím neporadí. Stačí se podívat, jaká procedura ovlivní její rozhodnutí v praxi. Ministr zahraničí připraví iniciativu (preparation level), o té pak rozhodují členské země (decision level) v konzultaci s Evropským parlamentem (working level). Technicky to má pak zajistit Evropská komise (technical level).
Někdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger od Evropy kdysi vyzývavě požadoval jedno telefonní číslo, na které by přes Atlantik volal v případě potřeby. Dnes už ho konečně má. Zavolat může, ale stále nic nevyřeší. Snít však o tom můžeme dál. Při řízeném chaosu společné zahraniční politiky Evropské unie.
Autor: Viliam Buchert