Marie Bydžovská, EUROSKOP, 3. prosince 2009
V Černínském paláci 24. listopadu diskutovali evropští experti pozvaní Ústavem mezinárodních vztahů a zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR o determinantech politiky EU vůči Rusku. Stejně jako na předešlé konferenci minulý rok byly v úvodních panelech věnovaných bezpečnostní politice znát rozdíly mezi postoji starých a nových členských států EU.
Oproti loňské konferenci, která se konala ve stínu Gruzínské války, ze všech příspěvků vyplývalo, že EU i NATO usilují o navázání nových vztahů a o konstruktivní spolupráci s Ruskem. Nicméně současné institucionální zajištění evropské bezpečnosti považují experti za dostatečné a k návrhům ruského prezidenta Medveděva na vytvoření nové bezpečnostní architektury v Evropě se staví skepticky.
Hlavní oporou přístupu EU k Rusku v bezpečnostních otázkách by podle Radoslava Kusendy ze slovenského Ministerstva zahraničí měl být tzv. korfský proces. Ten zahájili ministři zahraničních věcí členských zemí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) letos v červnu jako reakci na Medveděvův návrh. Další etapou procesu bude prosincovém setkání OBSE v Athénách. Jako hlavní body agendy setkání jmenoval slovenský expert prevenci a řešení konfliktů, přeshraniční hrozby a lidská práva a vládu práva v zemích OBSE.
Jak dál s ruským medvědem? S touto otázkou si lámou hlavu nejen odborníci. Na snímku z 21. listopadu 2009 hovoří ruský prezident Dmitrij Medveděv v Petrohradu na kongresu vládní strany Jednotné Rusko. Co bude za rok, nikdo neví. Foto čtk
Důležitá je koordinace mezi NATO, EU a OBSE
Návrhy ruského prezidenta Medveděva na vytvoření nové bezpečnostní architektury v Evropě se zabývá i EU a byly jedním z témat summitu EU-Rusko ve Stockholmu, nicméně hlavními tématy byly spíše energetická bezpečnost nebo vstup Ruska do WTO. Podle Kusendy je důležité činnost NATO, EU a OBSE ve vztahu k Rusku koordinovat.
Evropskou bezpečnost po skončení studené války ovlivnily dva procesy – rozšiřování EU a NATO a institucionalizace bezpečnostního systému, říká Olaf Osica z polského Evropského centra Natolin. Do současnosti se nepodařilo zkoordinovat tyto dva elementy bezpečnostní architektury v Evropě se vztahy Evropy k Rusku. Vytvoření kolektivního bezpečnostního systému, v kterém by mělo své místo i Rusko bylo zvažovanou perspektivou již v 90. letech, připomněl expert.
Jako problémy evropského bezpečnostního prostředí vidí špatnou institucionalizaci a nefunkčnost vztahů mezi NATO a EU, rozdělení ve vztahu ke konceptu bezpečnosti a fragmentaci bezpečnostní politiky EU a NATO způsobenou vzestupem regionalismu. Za příklady regionalismu vybral regionální spolupráci nordických států nebo rozpad sousedské politiky do jednotlivých projektů.
EU by se v dialogu s Ruskem měla zaměřit na principy
„Ano, ale.. byla odpověď Markuse Kaima na návrhy prezidenta Medveděva. EU by měla s Ruskem diskutovat o bezpečnosti, ale měla by se zaměřit na principy a ne na instituce. Navrhuje zahájení procesu „Helsinky II, který by globalizoval společnou agendu s Ruskem a zahrnul by i otázky tzv. „měkké bezpečnosti (soft security).
Žádná ze tří institucí, které zajišťují evropskou bezpečnost (NATO, EBOP, OBSE) neztratila svůj význam. Je třeba si klást otázku, jakou úlohu v tomto institucionálním rámci může Rusko získat.
Také Vít Střítecký z pražského Ústavu mezinárodních vztahů zastává k Medveděvovým návrhům přístup „ano, ale… Navrhuje „plíživou institucionalizaci vztahů s Ruskem. Vytvářet spolupráci „krok za krokem by Evropa měla například v otázkách ochrany klimatu, nebo mírového procesu na Blízkém východě. Český odborník doporučil EU držet se evropského multilateralismu a vyhnout se přílišnému používání geopolitických argumentů jako v případě systému raketové obrany.
Rusko a budoucnost NATO
Druhý panel věnovaný vztahům Ruska a NATO zahájil Marek Menkiszak z polského Centra pro východní studia. Ve vztahu k Rusku se NATO dělí na staré a nové členské státy, říká Menksziak. Staré členské státy v Rusku spatřují bývalého nepřítele, z kterého se stal strategický partner a doufají v konstruktivní spolupráci. Nové členské státy jej považují za následovníka SSSR, hegemona a utlačovatele, který jim zabraňoval ve vlastní zahraniční politice a suverenitě. „Uniknout Rusku se tak stalo cílem středoevropských členů NATO.
Z toho vyplývá i dvojakost vztahu NATO k Rusku. Na jednu stranu je Rusko chápáno jako strategicky důležitý partner, na druhé straně jako výzva nebo dokonce hrozba. V prvním případě se jedná o spolupráci v Afghánistánu, v boji proti terorismu, dialogu o raketovém obranném systému nebo řešení krizí a o vědeckou spolupráci. Druhý postoj vychází z obav z vnitřního vývoje v Rusku a ruské politiky vůči sousedním státům a z konkrétních ruských akcí. Jako příklady Menkiszak jmenoval kybernetický útok vůči Estonsku v roce 2007, narušování baltického vzdušného prostoru, spolupráci s Íránem, aktivity v arktické oblasti a simulace invaze do Polska a baltických států.
Odpovědí na „ruský problém by podle Menkiszaka měla být dvojitá politika NATO. První součástí by bylo zapojení Ruska například v Afghánistánu a druhou součástí by byla politika, kterou nazval „soft containment. V jejím rámci by byly například vytvořeny kontingenční plány pro jednotlivé členy NATO zahrnující zvýšení vojenských kapacit nebo zlepšení energetické infrastruktury. Jako zásadní vidí správné stanovení rovnováhy mezi těmito dvěmi póly politiky.
Jak na problematiku pohlíží Rusko?
Vztahy NATO a Ruska jsou patologické, tvrdí Hans-Joachim Spanger z Hesenské nadace pro studium míru a konfliktů. Stejně jako existuje „ruský syndrom na straně NATO, existuje i „NATO syndrom na straně Ruska. Jeho postoj k NATO nevychází z pocitu ohrožení, ale ze syndromu velmoci, která nechce být zatlačena do pozadí.
Také András Rácz z maďarského Centra pro strategická a obranná studia se snažil o nalezení pohledu Ruska a odpověď na otázku „Co stojí za ruskými návrhy na novou bezpečnostní architekturu v Evropě? Rusko podle něj nepovažuje NATO za nepřítele, kterého by bylo možné porazit, ale za hrozbu, která se neustále přibližuje k jeho hranicím. ,Protože NATO je silnější neuvažuje Rusko o vojenské operaci, ale používá nástroje jako kybernetický útok nebo ohrožení dodávek energií.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop
