Vojtěch Novotný, Hospodářské noviny, 21. října 2009
Papua-Nová Guinea vyhlásila samostatnost uprostřed všeobecných obav a četných proroctví, předpovídajících zemi chaotickou a krátkou budoucnost. Dokonce i ti cizinci, kteří zemi znali a fandili jí, si neuměli představit, jak bude nadále spravována domorodci, většinově ještě oblékajícími trávové sukénky a zdobícími se klektáky divokých prasat a papouščím peřím.
Rozpad státu se ovšem nedostavil a zemi se – přinejmenším ve srovnání s postkoloniálními státy Afriky – nedaří vůbec špatně. Australané v jedné chvíli zvažovali, zda území Papui a Nové Guineje, svěřené jim po válce do správy Spojenými národy, nezařadit jako další stát do své federace. Nebylo pochyb o tom, že Novoguinejci by souhlasili, neboť kromě úzké politické elity o úplnou nezávislost stejně nestáli. Nakonec ale k referendu nedošlo. Experiment s přijetím tak zjevně odlišné a nespoutané země do své federace se zdál Austrálii přece jen příliš odvážným, takže ji nakonec raději připravili na riskantní nezávislost.
Že by jednou z masek byl český prezident? Na nedatovaném snímku předvádí papaunští lovci rituální tanec. Foto čtk
Evropská unie začíná teprve v posledních dnech chápat, že ona si své Papuánce do svých řad již přijala, i když tak učinila nevědomky. Evropští politici byli nejspíš ukolébáni na první pohled evropským stylem oblékání místního obyvatelstva. Jeho první náčelník měl v tomto ohledu sice ještě jisté nedostatky, nicméně jeho nástupce si dal na kamufláži opravdu záležet, takže jeho kravaty jsou téměř úplně evropského střihu a vzoru. Pokud ovšem chtějí analytici této antropologicky unikátní zemi lépe porozumět, je třeba si evropské mimikry odmyslet a představit si jejího hlavního šamana, kterak tančí v trávové sukénce záhadné rituální tance, aby uklidnil duchy předků. Zejména ducha Benešova, jehož „dekrety patří k úhelným kamenům mytologie místní populace. Ve chvílích vypjatého transu se zdá, že Benešův duch skutečně vstupuje do části obyvatelstva, včetně hlavního šamana, aby je vedl k bezpečné budoucnosti, již on sám této zemi již jednou v minulosti tak pěkně zařídil.
O tom, jak bychom se měli chovat ke kmenům, zakládajícím si na své kulturní jinakosti, se vede diskuse již od dob kolonialismu. V Evropské unii dnes převládá osvícený názor, že bychom měli tyto idiosynkratické kultury ponechat na pokoji jejich, jakkoliv z našeho pohledu podivnému, vývoji. A tak se není nutno obávat, že by se zvláštní zvyky naší země rozpustily jako kostka cukru v evropské kávě. Unie jistě najde způsoby, jak tuto unikátní kulturu izolovat od rušivých civilizačních vlivů a zachránit ji tak pro potěšení budoucích generací. Úplně osamocena ostatně nezůstane, neboť přesvědčení o právu kulturně svébytných národů na nerušenou existenci zastávají právě jen evropští liberálové s baťůžky. Přátelé z východu naopak pevně věří ve svoji historickou úlohu takové kultury civilizovat. Samozřejmě, že k obrazu svému.
Autor: Vojtěch Novotný