Roger Cohen, 23. července 2009
Dovolte, abych citoval britského spisovatele Martina Amise, když psal v deníku Guardian o Persii: „Írán patří mezi nejstarodávnější civilizace na zeměkouli. Čína proti němu vypadá jako adolescent a Amerika jako výrostek.“ Íránci, vědomi si této historie, jsou hrdý národ.
Nenesou dobře, když si s nimi někdo hraje nebo když se jejich země stává terčem posměchu. Nemají rádi vzpomínky na volební kampaň, která dnes vypadá jako divadlo, jako projev sadistického rozmaru jakéhosi loutkáře.
A tak dnes z důležitého pátečního kázání Alího Akbara Hášemího Rafsandžáního – bývalého dvojnásobného prezidenta Íránu, který věří, že budoucnost této islámské republiky nespočívá v ustavičné konfrontaci, nýbrž v kompromisu – vybírám následující větu: „Neměli bychom dopustit, aby se nám nepřátelé smáli, protože jsme uvěznili vlastní občany.
Vítězství oslavené pučem
Od 12. června došlo k bezpočtu tragédií – desítkám zabití, tisícovkám zatčení, zbití nesčíslného množství nevinných – a já doufám, že tyto incidenty nezlehčím, když řeknu, že na nich bylo i leccos směšného.
Který prezident by oslavil „vítězství s převahou dvou třetin hlasů razií připomínající puč? Která země se špetkou sebeúcty by označila demonstraci tří milionů lidí přesvědčených o tom, že úřady zmanipulovaly jejich hlasy, za dílo sionistů, „zlovolných médií a britských agentů? (Bývalý britský velvyslanec v Íránu mi v lednu s úsměvem sdělil, že Teherán je zajímavé působiště, „protože je to jedno z posledních míst na zeměkouli, kde lidé stále věří, že máme nějaký vliv!.)
Jaký typ země vyzve stovky novinářů, aby přihlížely volbám, a pak je vyhodí? Jaký druh revoluční autority se dovolává „etiky a „náboženské demokracie a současně dopouští, aby hrdlořezi v civilu mlátili ženy?
Co si myslet o nejvyšším vůdci, který označí volební výsledek za pocházející od Boha, poté prohlásí, že existuje pár otázek, které musí vyřešit rada dohlížitelů, a nakonec této radě před skončením rokování oznámí, jaký bude jeho výsledek?
Bojí se o bohatství i světonázor
Předvolební kampaň se nesla ve znamení příkladné otevřenosti. Stoupenci Ahmadínežáda i proreformního kandidáta Míra Hosejna Musávího bez incidentů vyšli do ulic. Musáví jakožto člověk s bezvadným revolučním profilem byl přímo čítankovým symbolem změny, která nikoho neohrožuje.¨
Tvrdě konzervativní frakce kolem Chameneího, Ahmadínežáda a Revolučních gard však ohrožení cítila – ohrožení své moci, bohatství i světonázoru. Tito lidé na rozdíl od Rafsandžáního nevěří v čínské řešení íránské otázky: v možnost normalizace vztahů s USA při zachování současného systému.
Zatímco Rafsandžání hovořil, Ahmadínežád měl projev v Mašhadu. „Jakmile bude vytvořena nová vláda, vstoupí do globální sféry silou desetkrát větší, než je síla Západu, a sesadí Západ z hegemonistického postavení, prohlásil.
Slyšel jsem prezidenta říkat stejnou věc znovu a znovu již během tiskové konference dva dny po volbách. Ten člověk trpí patologickou úchylkou. Rafsandžání není sám, kdo to pokládá za nebezpečné.
Velký a hrdý národ
V Íránu začal svého druhu boj o nástupnictví. Čtyřiasedmdesátiletý Rafsandžání se staví proti sedmdesátiletému Chameneímu. Totéž činí Mohammad Chátamí, proreformní bývalý prezident, který v neděli vyzval k vypsání referenda o legitimnosti voleb.
Oba muži tvrdí, že Írán je velký a hrdý národ: otevřete věznice, dejte svobodu tisku, umožněte diskusi, nedělejte z našich institucí terč posměchu. Oba trvají na tom, že právě to je jediný možný projev věrnosti revoluci.
A také je to jediný postup hodný tisíciletého národa. Tenhle vtip byl příliš nechutný, než aby mohl obstát.
Autor: Roger Cohen