Daniel Anýž, Hospodářské noviny, 29. června 2009
Pražské předsedání unii oficiálně končí zítra, prakticky ale přestalo existovat s pádem Topolánkovy vlády. Přinejmenším z Washingtonu věci takto vypadají, ať už se kdokoli v Česku zpětně snažil věci retušovat.
Nebyl to dvakrát příjemný pocit, když na nedávné besedě ve washingtonském Brookings Institution padala v souvislosti s českým předsednictvím slova „tragédie či „prohra. V osobních rozhovorech je zde ještě nejzdvořilejší odpovědí něco jako upřímná soustrast, vyjádřená větou: „No, neměli jste to jednoduché. Nebo už jen mlčení, kterého využil i velvyslanec Evropské komise ve Washingtonu John Bruton, když se v debatě proti zmíněným hodnocením ani slovem neohradil.
Hlasy z pražských kabinetů, že Česko nebylo první zemí, která uprostřed předsednictví vyměnila vládu, zněly na druhé straně Atlantiku pošetile. Co se podařilo, podařilo se do pádu vlády, tečka.
Barack Obama zajel do Prahy, pozitivně Washington hodnotil i českou úlohu v rusko-ukrajinské plynové krizi a obecný český důraz na problematiku evropské energetické bezpečnosti. Ale asi právě jedině v tomto tématu si české předsednictví z hlediska Washingtonu skutečně udrželo aktivitu po celých šest měsíců.
Češi nevyužili historickou návštěvu Baracka Obamy v Praze, během předsednictví v Radě EU shodili vlastní vládu a s americkým prezidentem neměl v Praze kdo jednat. – Barack Obama se svou ženou Michelle 13. čevna 2008 na volebním mítinku v Columbusu v Ohiu. foto čtk
Kotníček
Čímž se dostáváme k širšímu rámci transatlantických vztahů. České předsednictví se překrývalo s nástupem nové administrativy, která své zahraničněpolitické akcenty ilustrovala už tím, že první cesta ministryně zahraničí Clintonové nesměřovala na starý kontinent, ale do Asie.
Prezident Obama už dvakrát navštívil Evropu, ale je zřejmé, že pro jeho zahraničněpolitické priority byly během těchto cest nejdůležitější dvě věci. Zastávka v Turecku a schůzka s ruským prezidentem. A pokud se týče Obamových zájmů a spojenectví uvnitř Evropy, právě z hlediska českého předsednictví je trochu paradoxní, že větší váhu by v Bílém domě bývalo mohlo mít spíše za předchozího prezidenta George W. Bushe. Ten měl Česko zapsáno jako spojenec z „nové Evropy – z té méně protiamericky reptající části starého kontinentu.
Obamova administrativa toto někdejší Rumsfeldovo rozdělení vymazala, či spíše – jak si například myslí Jim Hoagland, zahraničněpolitický komentátor listu Washington Post – navrátila se k zájmové preferenci „staré Evropy. Což je jen logické v situaci, kdy to byly ekonomika a finanční krize, co Obamova administrativa v uplynulých měsících skutečně chtěla a potřebovala s unií řešit. Česko mělo nevýhodu, že v těchto oborech není těžkou váhou.
I když „cestou do pekel byla tato slabina „úspěšně vyvážena. Ovšem s výhradou, že to, co v Praze mohlo vypadat jako odvážné zjevení pravdy, bylo z pohledu Washingtonu kopnutím do kotníku. Když už nemohu jinak, tak aspoň takhle…
Ve svém úhrnu dalo přelomené české předsednictví ve Washingtonu za pravdu těm, kdo celý systém rotujícího unijního prezidentství považují za matoucí a zbytečnou komplikaci pro americkou zahraniční politiku.
Tento pohled zde byl už ale před českým předsednictvím a bude i po něm, což ilustruje potenciálně velmi vážný problém v transatlantických vztazích.
Když státy, tak spojené
Obamova administrativa, ale platilo to už i za druhé vlády George W. Bushe, preferuje větší integraci Evropské unie. Lisabonská smlouva, která kromě jiného ruší putovní předsednictví, by pro Spojené státy věci zpřehlednila.
Zdá se ovšem, že Washington, který má před očima svoji ústavu a federální model – a kromě jiného tak předpokládá, že unie by tím získala například i jednotnou fiskální politiku – přeceňuje schopnost a vůli starého kontinentu naplnit formu obsahem.
Autor: Daniel Anýž