Martin Weiss, Lidové noviny, 18. června 2009
I na nás přijde řada, abychom se šli odvážně a ambiciózně napást. Ale nikdo nám to neříká
Jak by se vám líbilo, kdyby vláda snížila platy veškerých státních zaměstnanců o 20 procent? Kdyby platy učitelů kvůli více takovým řezům klesly během jediného roku na polovinu? Ptát se na to, co byste říkali desetiprocentnímu snížení důchodů, ani nemá cenu. Vždyť je to nemyslitelné. Žijeme v národních bublinách A přece se to stalo, dokonce jen pár set kilometrů od nás, v Lotyšsku.
Je to praktická ukázka toho, že v EU neexistuje jeden politický národ. Zatímco trhy jsou integrované, lidé si žijí ve svých národních bublinách. V Lotyšsku, ale třeba i v Maďarsku už vědí, že příjmy mohou také klesat. Ale toto poznání do jiných bublin nepřeskakuje. Kdo tam nejezdí nebo tam nemá známé, může se o tom dozvědět jen z mezinárodních médií. A ta nejsou psaná pro lidi, ale pro byznysmeny, bankéře a eurokraty.
Takže utahování opasků v Lotyšsku není nahlíženo z perspektivy, co to bude znamenat pro životy rodin lotyšských učitelů, pro počet míst v mateřských školách nebo třeba odvoz odpadků. Bankéře zajímá, zda je dostatečně velké na to, aby dostalo lotyšský rozpočet někam mezi deficit pět procent HDP, kde by ho chtěla mít EU a MMF, a 10 procent HDP, ke kterým (po předchozím kole škrtů) směřovala lotyšská vláda. Banky a mezinárodní finanční instituce se vyjadřují svým specifickým jazykem, v němž se podobné kroky hodnotí podle toho, zda jsou dost „odvážné a ambiciózní – jako by politik, který se aspoň nepokusí zrušit ve své zemi školství, nebyl chlap.
Lotyši k tomu pochopitelně nepřišli jako slepí k houslím – může za to hospodářská politika minulých let, o jejíchž rizicích jim jejich politici a bankéři neřekli.
Vtom se jim podobáme. Jenže to ještě nevíme. Ty, kdo si myslí, že se nám nic takového stát nemůže, by měla zaujmout informace, že Lotyšsko má dokonce menší celkový státní dluh než my. Přesto si ale nemůže půjčit dost peněz na trhu, protože se v poslední době zadlužuje velice rychle. A to my taky, v posledních deseti letech dokonce nejrychleji v Evropě.
Lotyši museli z rozpočtu škrtnout deset procent. Kdybychom si představili, že máme třeba na útraty v restauracích o deset procent míň, nezní to tak strašně. Ušetřit z našeho státního rozpočtu 100 miliard korun, to už zní hůř. Jenže pokud by ministr financí nesměl sáhnout třeba na důchody, nemohl by těch deset procent úspor hledat v celém bilionovém rozpočtu, ale jen ve zhruba 200 miliardách, které zbývají po tzv. mandatorních výdajích daných zákonem. Škrtnout 100 miliard z 200, to už je maso.
A podíl mandatorních výdajů se stále zvětšuje. Za pár let pohltí celý rozpočet. Poslanci zasednou ve sněmovně a zjistí, že mohou volit Radu České televize, zakázat kouření a povolit 160 km/h na dálnicích, ale to je všechno. Žádné porcování medvěda. Státní rozpočet přijde hotový z České správy sociálního zabezpečení.
Politici, ti, co se v centru moci pohybují nějaký čas, to vědí. Ale nehodlají lidem vymlouvat jejich přesvědčení, že příjmy neustále porostou. Že je krize? Tak platy musí růst aspoň o inflaci. A Paroubek se vytasí s tím, že jsou potřeba třinácté důchody. A že je třeba zvýšit náhradový poměr, tedy lidově řečeno, že se důchody mají víc přiblížit platům.
A ODS, aby nezůstala pozadu, přijde s ručením za hypotéky. Těch je rozpůjčováno za 495 miliard. Jestli začne mít potíže se splácením deset procent držitelů… Další úloha pro pátou třídu.
Co nám politici zatajují
To není katastrofa jen pro ekonomiku, ale hlavně pro demokracii. Politici nevedou společnost, odmítají se dívat dál, zatajují nám volbu, která nás čeká. Místo toho nás ochotně ukolébávají v našich bludech. Dělají z politiky zónu bezbřehého předstírání bez vztahu k čemukoli, co je podstatné pro naše přežití.
Pod důsledky špatných zpráv nechtějí být podepsaní, to raději nechají na nějakých vzdálených úřednících bez tváře. Mohli nechat udělat úsporná opatření Fischera s Janotou. Ekonomice by to trochu pomohlo, když už ne demokracii. Ale oni nemají páteř ani na tohle, volby jsou moc blízko, a oni chtějí být vidět, jak aspoň házejí Fischerovi klacky pod nohy.
A takhle to povedou tak dlouho, až i jim bezejmenní nadnárodní byrokraté řeknou, že pokud chtějí ještě půjčit peníze, nastala chvíle, aby i oni byli odvážní a ambiciózní. Vždyť přesně těmito slovy ocenilo lotyšskou hladovku naše české předsednictví EU ruku v ruce s Evropskou komisí.
Žádný z evropských politiků, kteří nás před čtrnácti dny honili k volbám do europarlamentu, nenašel odvahu se pod ta slova ani podepsat. Všechno to hodili na slečnu Radku Kohutovou z MF ČR.
Autor: Martin Weiss